Brakobraní: Mordy a vesmíry do kapsy aneb Co slovo, to perla

Roman Lipčík
27. 8. 2014 9:08
Mistři pěvci povídkářští patřili neodmyslitelně k pulpovým magazínům uběhlých dekád. Milovníkům zkraty nabízíme krátké průvodce po zapomenutých časech brakové literatury.
Foto: Aktuálně.cz

Brakobraní - Napsat kratší text je větší kumšt než vysoukat ze sebe dlouhý. V poslední řadě mohou jako důkaz posloužit tady ty mé, které jsou díl od dílu delší, byť si uvědomuji, že všechno, co chci říct, by se dalo napsat stručněji, hutněji, ve větší zkratce. Ale kdo by se s tím piplal, když internet je bezbřehé médium.

Naštěstí nejsou všichni takoví flinkové a nebyl vždycky internet. Byly doby a ještě jsou média, kde se článek musí vejít na vymezený prostor, a byli a dodnes se ještě rodí autoři, kteří (si) váží slova, mají soudnost a nenafouknou každý nicotný nápad na stovky stránek, nýbrž cizelují formu adekvátně k obsahu. Říká se jim povídkáři.

Brakobraní

Rajcovní klinika

V letním seriálu Brakobraní se budeme věnovat literatuře více pokleslé než obvykle i filmům, o něž by "pravý intelektuál" nezavadil ani koutkem oka. Chceme potěšit ale všechny milovníky hororů, thrillerů, komiksů a dalších vyloženě odpočinkových úletů, které se hodí mít přibalené do cestovní brašny, ať už vyrážíte na prázdniny kamkoliv. Seriál budou v týdenních intervalech připravovat Roman Lipčík a Boris Hokr.

V kurzech tvůrčího psaní se jistě učí, že povídka patří mezi prozaickými útvary k těm nejnáročnějším. Pokud se to tam neučí, pozná to brzy každý snaživec, který se pustí do psaní. I proto je povídka stále vzácnější zboží (jistě se v oněch kurzech učí i to, že po povídkách je menší poptávka, neboť ubývá možností, kde je publikovat, a také to, že v nepřímé úměře k náročnosti formy je povídka mizerně honorovaná, tedy i proto).

Druhotným důkazem výše řečeného je i to, že mezi prozaiky převažují romanopisci nad povídkáři, a také fakt, že nonšalantně překračovat formální hranice se vždy dařilo jen nemnoha vyvoleným. A velká úcta patří těm, kteří se ve své tvorbě drželi převážně povídek. Věnujme se jim chvíli.

Protože však máme Brakobraní, přeskočme tvůrce, kteří si už zajistili místo v dějinách, vynechme tentokrát O. Henryho, Sakima, Bradburyho a Dahla, ale zadívejme se do literárního přítmí, kde lze najít tvůrce, které by bylo škoda opomenout. Třeba Henryho Slesara.

Zámečník s jemnýma rukama

Tohle podivné, neamericky znějící jméno, evokující rusofonům zámečníka (a skutečně, narodil se jako Henry Schlosser v rodině ukrajinských Židů), se objevovalo tu a tam i na povídkových stránkách českého tisku, když ještě existovaly – ve 100+1, ve Světě v obrazech, v Ahoji na sobotu, v přílohách deníků… Což teprve v amerických magazínech 50. a 60. let, do nichž spadá Slesarova největší produktivita.

Foto: Aktuálně.cz

Pak, poté, co se povídky z mainstreamových médií víceméně vytratily, protože politika už zase začala být zajímavá, se jako blesk z čistého nebe v roce 1994 objevila na českém trhu zásluhou nakladatelství AFSF (a britsko-českého editora Cyrila Simsy) knížka The Best of Henry Slesar, výběr patnácti překladů jeho povídek. Sice jen zlomeček jeho celoživotní tvorby, nicméně záslužný čin z doby, kdy zdejší vyhládlé publikum kupovalo dychtivě všechno, i to, po čem by dnes ani nevzdechlo.

Ta kniha je i ve světovém měřítku unikát, protože Slesar je nejcharakterističtějším plodem magazínové éry – autorem, jehož povídky (napsal jich přes pět set) vycházely v rozmanitých, především žánrových literárních časopisech, objevovaly se v bezpočtu antologií, avšak autorských sbírek, výborů z jeho díla, najdeme ve světě jako šafránu. Tím méně výborů, které by se soustředily výlučně na jeho tvorbu z oblasti science fiction.

To je – při veškeré úctě k nakladatelskému počinu – současně i notně zkreslující nedostatek zmíněné knihy. Slesar jako typický produkt pozdní americké magazínové éry fušoval do kdekterého zábavného žánru, tedy i do SF, avšak ta patří v jeho tvorbě k menšině. Opravdu doma byl ve všech nuancích krimi: detektivkách, thrillerech, v tom, čemu se říká mystery a suspense, v lehkých přesazích k hororu.

Foto: Aktuálně.cz

Ale ať psal to nebo ono, ať už hrdiny jeho povídek jsou oběti nebo pachatelé, ať hlavní roli hraje smůla nebo nenávist, vždy si dával záležet na hutnosti, stručnosti, nápadu s překvapivým zvratem v závěru, nosném příběhu… matérií leckteré jeho miniatury by mnohý současný autor vzal zavděk jako stavebním materiálem pro román.

Vždyť Slesar pocházel z prostředí, kde se psalo na objednávku, jež často zněla „povídka na 500 slov“. A honorářový paušál byl ne za kus, nýbrž právě za slovo. Není divu, že ve Slesarových povídkách každé slovo sedí a že dodnes jsou vzorovou ukázkou brilantního řemesla.

Jak se Hitchcock zaprodal…

Nebyl však jen Slesar, i když právě on souběhem kvality a kvantity ční vysoko nad standard magazínových autorů. Kvůli kvantitě používal několik pseudonymů, aby vydavatelé mohli v měsíčníku otisknout víc než jednu jeho povídku, kvůli kvalitě jej záhy začaly oslovovat televizní stanice a brzy se už vířil v kolotoči seriálů, pro něž psal scénáře, a současně se podle jeho povídek točily epizody televizních seriálových antologií, v oné době podobně jako žánrové magazíny velmi oblíbených.

Foto: Aktuálně.cz

Líhní však bylo hodně a rodily desítky autorů, kteří přežili a zapsali se do těchto poněkud okrajových dějin literatury. K pulpovým magazínům uběhlých dekád přibyly nové s předsevzetím pozvednout údajně upadlou úroveň zábavných žánrů – ve skutečnosti jen zmnožily nabídku. A tak se vedle mnoha krátkodechých pokusů zrodil ve 40. letech Ellery Queen’s Mystery Magazine a v polovině 50. let Alfred Hitchcock’s Mystery Magazine (konkurenční podnik, do doby, než je oba spolkl jeden vydavatel).

Zejména na stránkách těchto dvou měsíčníků vyrostla plejáda autorů podobného zrna jako Henry Slesar, jména dnes už polozapomenutá s výjimkou těch, kterým se úspěšně povedl přechod do románové sféry – například John Lutz nebo Bill Pronzini.

Ti víceméně zapomenutí by zabrali mnoho stran, ale ve své době plnili stránky magazínů a dobře bavili jejich čtenáře například Flora Fletcher, Robert Arthur, Jack Ritchie, Ed Lacy, Arthur Porges, Richard Deming, Michael Zuroy…

Foto: Aktuálně.cz

Na povídkách nezbohatli, a tak si přivydělávali všelijak: šťastnější prací pro televizi nebo stínovým autorstvím v žánrových manufakturách (např. romány Elleryho Queena od 60. let už nepsala bratranecká dvojice Lee a Dannay, nýbrž tito námezdní autoři), jiní neopustili svá občanská povolání. Trochu nevděk s ohledem na to, že mnozí z nich modelovali pro historii podobu moderní kriminální povídky.

Ta v jejich podání, jak se přelévali sem a tam mezi oběma zmíněnými vůdčími literárními magazíny, měla v nejlepších příkladech třaskavě vypointovanou zápletku, jako když křísne křesadlem, neupovídanou podobu, kompaktní ucelený tvar, švih, vtip, jiskrné dialogy. (Hodně často se ovšem stalo, jak správně podotýká historik žánru Julian Symons, že se urodily slabé kousky, současně však tento kritik zdůrazňuje, že bez těchto vpravdě brakových magazínů by se žánr kriminální povídky vyvíjel pomaleji a méně výrazně.)

… a nestaral

Na tomto hodnocení nic nezmění ani to, že Hitchcock (do jehož vkusu byly povídky v magazínu jakoby „laděné“) zde byl jen jako vějička, koupený brand, a o obsah se valně nestaral – na rozdíl od konkurenčního plátku, který až do smrti poctivě redigoval Frederick Dannay. Vedlejším produktem byla řada asi šedesáti knižních antologií, opět pod Hitchcockovým jménem, poskládaných dílem z reprintů z magazínu, dílem z ještě netištěných prací. Magazíny vycházejí dodnes, ale žánrovou reflexivní sílu, tedy určující tón, už ztratily.

Českého čtenářského trhu se oba magazíny dotkly poměrně výrazně, ale kamuflovaně. Povídek z nich zde vyšlo hodně, ale v periodickém tisku, často zpotvořených zkrácením a podobně. O něco lépe si vedli Slováci, kteří z těch bezedných zdrojů vydali pár knižních svazků: kupříkladu legendární trojice knih „Strašidlá…“ čerpala právě z hitchcockovských antologií. Z bohatého povídkového sila občas a nesystematicky zobli i čeští editoři pozdějších antologií.

Foto: Aktuálně.cz

V letech 1996 a 1997 se nákladem Ivo Železného objevil podezřelý pokus o českou edici EQMM (podezřelý například tím, že v trademarkovém názvu magazínu scházel apostrof, což by si licencovaná edice nemohla dovolit, jakož i rozsahem zrubaným ze 160 stran originálu na 64 a více než tuctu povídek na čtyři pět), ale brzy ze stánků a trafik zmizel.

Takže pokud se rozhodnete strávit pozdní dovolenou či už jen víkend s pár důmyslně zamordovanými mrtvolami, neulehčím vám to. Žádné lehké sešitky do kabelky, nýbrž více než 500stránková büchle: antologie Recept na vraždu, překlad amerického originálu vydaného k 50. výročí existence AHMM (česky BB art, 2007).

Jde o bohatý průřez povídkovou historií Hitchcockova magazínu, který má však tu vadu, že zlatou éru 50. a 60. let odbude velmi zběžně a víc se soustředí na novější časy, jež už povídce moc nepřejí a ona podle toho vypadá. Chřadne, nadýmá se, ztrácí vtip a šarm. Koneckonců ale je to věrný obraz reality.

Vesmíry do kapsy

„Slunce pomalu zapadalo na východě.“ Nebo: „Poslední člověk na Zemi seděl sám v místnosti. Vtom kdosi zaklepal…“ To jsou také povídky, věru velmi krátké, extrémně. Nebo ještě tahle: „Kdyby Eva neměla děti.“

Tu napsal Edward Wellen, mimochodem jeden z častých přispěvatelů do Hitchcockova i Queenova magazínu, který si jako mnoho jiných kolegů od povídkářského řemesla s gustem odskakoval k science fiction. Neboť ta věta, když se nad ní zamyslíte, je SF jako vyšitá.

Foto: Aktuálně.cz

Má vlastně jen titulek, jenž je současně i trestí, a česky vyšla v roce 1994 v antologii Rychlý jako gepard a řvoucí jako lev. Ta je od první do třísté strany naplněna rovnou stovkou právě takovéto extrémní minipovídkové sci-fi tvorby (i když ta Wellenova je nejextrémnější).

Americký editor Martin H. Greenberg, který si na pomoc přizval Isaaka Asimova a Josepha D. Olandera, shromáždil něčím pozoruhodné povídky podle jediného klíče: délky. Pět stran už je tady moc. Autorům většinou stačí dvě až tři k vyjádření překvapivé, šokující, neotřelé či jen poutavé myšlenky, zápletky, konfliktu… Však se také antologie v originále jmenuje případně Microcosmic Tales, Mikrokosmické povídky.

A setkáváme se zde opět se starými známými, o kterých už z krimi žánru víme, že dovedou napsat miniaturu, která zaujme leckdy víc než sáhodlouhá sága: jistěže tu nechybí Henry Slesar (je tu hned čtyřikrát) a jeho rovněž výše zmíněný stájový kolega Jack Ritchie a nechybí ani Bill Pronzini. Tím však výčet nejkřiklavějších obojživelníků, ošklivě řečeno těch, kterým je jedno, co píšou, tedy přeběhlíků z žánru do žánru, končí. Důvěru skalních čtenářů SF posilují naopak velká mistrovská jména náležitě velkých (tedy i silných) knih, která se zde prezentují s atypickými drobnůstkami: je tu Robert Silverberg, Philip José Farmer, sám Asimov, Fritz Leiber, A. E. Van Vogt…

Je to jedna z nejpozoruhodnějších žánrových antologií, jaké u nás vyšly (považte, že v lepších krajích jich mají k dispozici tisíce… sám Greenberg, guinnessovský rekordman mezi antologisty, jich sestavil na třináct set, podle snad každého klíče, který vás napadne), a opět pádně dokumentuje, jak se v povolaných rukou minimum může bohatě zúročit.

Antologie v bedně

Čučivý zákusek se po abecedních hodech opět nabízí. Krátké literární povídky mají svůj televizní protipól, dokonce hned několik. Chronologicky spadají víceméně všechny do jedné éry, do 50. a 60. let, a jsou i jinak příbuzné.

Foto: Aktuálně.cz

Alfred Hitchcock vedle toho, že zaštítil svým jménem magazín, který zřejmě ani nečetl, prezentoval přes deset let na obrazovkách seriál, se kterým neměl společného o moc víc, než že před každou z 361 epizod natočil vtipnou, sarkastickou tříminutovou introdukci: „Gud ýýýývning,“ začínal tradičně, než ho tady někdo na pár epizod, které tu některá z našich televizí uvedla, žoviálně nadaboval.

Zadáno pro Alfreda Hitchcocka, původní série z let 1955 – 1965 (neplést si s chladným, nanicovatým remakem z 80. let), patří podle mnoha anket mezi stovku nejlepších pořadů v dějinách televize.

Sám Hitchcock se nemínil zahazovat ani s režií (i když potenciálu televize si byl vědom a pár epizod realizoval): v seriálu dostali svoji – často první – příležitost tvůrci jako Robert Altman, Stuart Rosenberg, Arthur Hiller či Sidney Pollack.

Foto: Aktuálně.cz

Samozřejmě že producenti využili možnosti adaptovat pro seriál povídky ze „sesterského“ magazínu – a aby nebylo málo Henryho Slesara, nejenže počtem zfilmovaných povídek v sérii trumfl kdekterého svého kolegu z tištěného magazínu, ale ještě ho najali jako scenáristu. A samozřejmě že úspěch podnítil konkurenci, a tak po čtyřech letech přišel Rod Serling, aby potěšil poněkud fantaskněji naladěné diváky, a v pěti sezonách, ve 156 epizodách, je uváděl do Pásma soumraku, tedy Twilight Zone. A jen tak špitnu, že adaptace povídek Henryho Slesara a dalších magazínových autorů se objevila i tam, ačkoli Serling měl i psavou žílu a dodával pro sérii i vlastní náměty, ke škodě věci, řekl bych.

Televizním antologiím začala zvonit hrana, přinejmenším za oceánem, s počátkem 70. let. Takže mě můžete mít za pomatence, když vám z celého toho rohu klasické hojnosti, co se nabízí, doporučím antologii, která se začala vysílat v roce 1979. Ona totiž překvapivě vydržela devět sezon a sklidila ohromné nadšení diváků a kritiky. Snad i proto, že byla britská, nebrala se příliš vážně, a to zaujalo celou honoraci britského divadla, která si v ní s chutí zahrála.

Ze 121 natočených Neobvyklých (někdy také Neuvěřitelných) příběhů jsme u nás viděli něco málo přes deset, navíc se slovenským dabingem. V první sezoně se tvůrci zaměřili výhradně na adaptace povídek Roalda Dahla, který také seriál uváděl, do druhé už přimísili čtyři kukaččí vajíčka jiného původu a od třetí udělali ze seriálu typickou antologii.

Kam sahali pro látku k adaptaci, je doufám jasné. Má smysl zmiňovat se o tom, že šest epizod vzniklo podle předlohy Henryho Slesara? Raději vám povím, že hrst dílů se dá vidět (a při troše šikovnosti i stáhnout) na YouTube. Tak rychle, než je odstraní.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 57 minutami

V domově důchodců v Unhošti hořelo, hasiči evakuovali přes 100 lidí

Hasiči v sobotu v podvečer vyjížděli k požáru v areálu domova důchodců v Unhošti na Kladensku. Hořelo v prostorách, kde je kadeřnictví. Hasiči z budovy evakuovali přes 100 lidí - 87 seniorů a 16 zaměstnanců. Nikdo nebyl zraněn, pouze jedné ženě se udělalo nevolno a skončila v péči záchranářů. Po uhašení požáru a odvětrání se klienti i personál mohli do domova vrátit, řekl ČTK mluvčí krajských hasičů Jaroslav Gabriel.

Událost byla hlášena kolem 17:15. Oheň podle mluvčího zcela zachvátil kadeřnictví, které je součástí areálu. "Požár se nerozšířil, ale byly zakouřené chodby. Kvůli tomu byla nutná evakuace," uvedl Gabriel.

Domov je v centru města, kvůli zásahu byla zastavena doprava. Po necelé půlhodině se hasičům podařilo dostat plameny pod kontrolu a po 18:45 oheň zcela uhasili. Ve 20:00 zásah ukončili, na místě zůstali jen vyšetřovatelé. Co bylo příčinou požáru, zatím není známo.

Další zprávy