Osmidílná slovenská série, kterou podle Kolečkova scénáře natočil Jan Hřebejk a jež rýpe do bigotního křesťanství i vztahu většinové společnosti k Romům, začátkem roku v sousední zemi způsobila poprask. Zřejmě z několika důvodů.
První slovenský seriál s romskou hlavní hrdinkou vytvořili český režisér a český scenárista. Protagonistku ztvárnila relativně známá zpěvačka a tanečnice Alžběta Ferencová vystupující jako Zea. Některé postavy mluví spišským či zemplínským nářečím, což v televizi nebývá časté.
První díl sledovalo rekordních 799 tisíc diváků. A primátor města Trebišov, kde se příběh odehrává, následně zaslal otevřený dopis řediteli soukromé televize Joj. Stěžoval si, že tvůrci místním podsouvají alkoholismus školáků, zesměšňují náboženský život zdejších obyvatel a obecně vytvářejí negativní obraz tohoto města na jihovýchodě země. Například Deník N naopak konstatoval, že "seriálový Trebišov je Slovensko v kostce". Nyní, po deseti měsících, si názor mohou udělat čeští diváci.
Když v úvodní scéně hrdinka kdesi mezi garážemi šmelí laciné oblečení, člověka jako první napadne, že Petr Kolečko chtěl Slovákům dopřát jejich vlastní verzi Mostu. Jenže na rozdíl od severočeského města, které důvěrně zná, autor v dějišti Ivety, zhruba padesát kilometrů za Košicemi, nikdy nebyl.
Nechtěl vystihnout místní "mravy", spíše vyprávět o hrdince, již inspirovala jeho manželka Aneta Vignerová, tedy Miss České republiky za rok 2009. Snad proto tvůrci v první trebišovské epizodě bloudí - a divák s nimi. Je to drama, komedie, satira, nebo kus od všeho?
Petr Kolečko chce jako obvykle překračovat mantinely a jde na to zostra. Pokus o znásilnění v zubní ordinaci končí tak, že sám násilník zůstává ležet se zubní vrtačkou narvanou mezi půlkami. Podobné neotesané gagy snad pobaví svou absurditou. Jakmile ale dojde na scény rozehrávající verbální ironii, je to horší.
Iveta má za "neodbornou aplikaci vrtačky" být potrestána a vyloučena ze školy. Vyhrocený dialog mezi ní, matkou, otcem útočníka a vedením školy podivně balancuje na hraně snesitelnosti. A daleko za hranou uvěřitelnosti. V jedné chvíli se například hrdinčina matka v podání Zuzany Mauréry, která se skvěle zhostila této úlohy křesťanky posedlé náboženskými modlami, zapřísahá, že její dcera není Romka. To dramaticky rozehranou situaci otáčí a mění tón - přece nelze vyloučit ze školy Romku. Navenek by to nevypadalo dobře.
V podobných scénách Kolečko, což je pro něj typické, střílí do všech stran s cílem zasáhnout co nejvíc terčů. Bezhlavě si utahuje z nejrůznějších klišé a vždy se snaží dělat humbuk kolem módních témat, která otáčí na hlavu. Jenže ne vždy to funguje.
Nedopadlo by to na škole kdesi v "zapadákově", kde místní nemají kdovíjak kladný vztah k menšinám, spíše opačně, tedy že etnický původ by protagonistce přitížil? Scenárista však situaci raději otočí naruby, aby si mohl šťouchnout do "politické korektnosti", "pozitivní diskriminace" a dalších vějiček, jimiž se mává v aktuálních debatách. Jenže převrátit nabízející se klišé bezhlavě vzhůru nohama k podvratnosti nestačí.
Seriál působí lépe, když se děj přesouvá do Bratislavy, kam Iveta míří za domnělou kariérou modelky. A zprvu končí v trochu jiném byznysu se spoře oděnými, či rovnou odhalenými ženskými těly. I takovou potíž ale hrdinka vyřeší svérázným způsobem.
Kolečko líčí svět modelingu jako nelítostný byznys, kde mezilidské vztahy nemají místo a rozehrávají se všemožné psychologické hry s cílem rozhodit konkurenci. Během konkurzu do modelingové agentury, kam se hlásí Iveta, děvčata popíjejí pomocí tamponů namáčených do vodky, natáčejí se při zvracení, případně se smějí tuposti kolegyně, v jejímž slovníku chybějí ta nejbanálnější slůvka.
Scénář trochu narušuje stereotypní představy o tupých blonďatých modelkách, které si hlídají pouze kila a těžiště, aby dobře balancovaly na podpatcích. Autor se tomuto prostředí trochu směje, především chce ale mít nad postavami stále navrch. Sice využije klišé o tom, jak mají modelky prázdné hlavy, a tak tu spousta dívek s vysokoškolským vzděláním šermuje cizími slovy.
Jenže přinejmenším první polovina série s podobnými motivy pracuje bez ladu a skladu, většinou pro potřeby verbálního či situačního gagu.
Neherečka Alžbeta Ferencová má přirozené charisma, stejně jako celé osazenstvo Trebišova - od její matky přes místní teplákové gangstery hovořící lokálním dialektem, jemuž údajně nerozumí ani mnozí Slováci.
Kameraman Martin Žiaran z tohoto kraje pochází, většinu scén nicméně štáb natočil v Bratislavě a okolí. A to jako by se přeneslo na celé dílo, které v sobě má špetku autentičnosti i značnou porci nahodilosti.
Z Mostu v režii Jana Prušinovského byl cítit genius loci města, jímž se protagonisté pohybovali a kde se skutečně točilo. Díky tomu ožily i postavy. Jan Hřebejk se v Ivetě omezuje spíše na konkrétní lokace, spousta scén se odehrává v bytech či ateliérech. A tak jako modelky při tréninku klopýtají na "jehlách", klopýtá i seriál.
Ústřední postavy - ať už jde o Ivetu, její matku, nebo gaye z modelingové agentury Adriana - mají mít kdesi pod nasazenou pózou hlubší stránku, přinejmenším tu, že nejsou "svině", o čemž se před kamerou opakovaně hovoří.
Milan Ondrík hraje Adriana jako trochu warholovskou, mimózní postavu a tento představitel drsných chlapů si zjevně užívá, jak ho obsadili proti typu. Leckdy si to může užít i divák, pokud si však neklade otázku, zda tvůrci stereotypy o homosexuálech spíše neposilují. Sám Ondrík v rozhovoru řekl, že více slovenských diváků ho odsoudilo za roli gaye než vraha. "Je to pro mě nepochopitelné," dodal.
Seriálu, který kromě jiných terčů rýpe do křesťanů, se povedlo způsobit poprask. Jenže ačkoli umí mnohdy pobavit a rozčílit, dovede i zdravě nadzvednout?
Po čtyřech z osmi epizod prozatím převládá podezření, zda to není hra "vabank", jestli tyto karikatury gayů či žen posedlých svatými obrázky dostatečně ožijí a přimějí publikum k případné sebereflexi. Zda v tom smíchu na účet různých druhů předsudků nezůstane až přílišná porce výsměchu.
