| Liars - WIXIW (Mute) |
Stejně jako trio původně brooklynských hudebníků neustále mění místo svého pobytu, proměňuje se přitom i jejich hudba. Ve srubu v lesích kdesi u New Jersey natočili svůj čarodějnický epos They Were Wrong, So We Drowned a jejich minimalistický majstrštyk Drum's Not Dead pro změnu vznikl ve volnomyšlenkářském Berlíně. Nejnovější album WIXIW (čti „wish you") stvořili Liars v průmyslové zóně v Los Angeles a tak se do něj celkem pochopitelně odrazila také atmosféra urbánní dystopie. Místo distortovaných kytar vzali do rukou syntezátory, paranoidní nálady a syrové emoce ale na WIXIW zůstaly.
O ambicích a odvaze Liars svědčí začátek desky, kde se zpěvák Angus Andrew mátožně potácí v ambientních syntezátorových plochách skladby The Exact Colour of Doubt jako kdyby marně hledal východ. Podobně radikálně začínalo před jedenácti lety album Kid A od Radiohead, jehož koncentrovanou klaustrofobii WIXIW skvěle kopíruje a v mnohém jdou ale ještě dále. V No.1 Against the Rush drží kaskády kosmických zvuků pohromadě krautrockové groove a hlukové dezorientace A Ring On Every Finger nebo halucinační výlet titulní skladby jsou jako nepovedený drogový trip.
V nejlepších momentech vtahuje WIXIW bezbranné posluchače do zvukové centrifugy, v tom horším působí poněkud klinicky chladně. Albu by možná prospěl triumfálnější závěr než je chaotický electro-rock Brats a tlumená balada Annual Moon Words. Přesto je další skvělý příspěvek do měňavkovité diskografie kapely, která ani po deseti letech nepřestává překvapovat.
| Hot Chip - In Our Heads (Domino Records) |
Hot Chip mají docela smůlu, že se pohybují v žánru, který je obvykle spojován s pubertálními slastmi a když se ozvou syntezátory a beaty, posluchači obvykle vypínají mozek. Sami měli navíc vždycky pocit, že svůj dance-pop musí shazovat ironickými vtípky, ať už to byly bláznivé klipy, nerdovské odkazy v textech nebo anti-hvězdná image na fotkách. Na svém pátém studiovém albu In Our Heads se konečně rozhodli přiznat si fakt, že dělají taneční pop pro dospělé a osvěženi sólovými dobrodružstvími jednotlivých členů (projekty the About Group, the 2 Bears, New Build) se vrátili s nejkompaktnějším a také nejlepším albem své kariéry.
Rozjuchaný singl Night & Day ještě trochu klame tělem. Alexis Taylor se v něm ptá: „Vypadám snad jako rapper?" (Ne, nevypadáš! Je odpověď.) a do disco-houseového rytmu se doznává: „Mám rád Zapp a ne Zappu". Zbytek desky už se ale nese v poněkud introspektivnějším duchu. How Do You Do místo večírkových divočin oslavuje radosti domácího štěstí a v Look At Where We Are Hot Chip hrdě přiznávají, že něco prožili, dospěli a že se teď mají skvěle. Samozřejmě, že dojde i na evokace taneční euforie, jako v Motion Sickness doplněné triumfálními dechy, spíše než k současné klubové hudbě má ale In Our Head jako celek mnohem blíže k adult-disco alba The Visitors ze seriózního, závěrečného období skupiny ABBA.
Album vrcholí s robotickým funkem Flutes, který využije každou ze svých sedmi minut a pak už je to trochu cesta na skluzavce, kterou zastaví závěrečná Always Been Your Love. Hot Chip vždycky točili perfektní singly (Over and Over, Boy in the School), teď natočili i skvělé album. Žebříčky s ním nezboří, ale smutní z toho určitě nebudou.
| Bobby Womack - The Bravest Man In The Universe (XL Recordings) |
Dvě dekády bojoval s drogovou závislostí a když se jí konečně zbavil, srazila ho k zemi rakovina tlustého střeva. Bobby Womack ale ještě ke svému životnímu příběhu dokázal připsat jednu šťastnější kapitolu - rakovinu porazil a v osmašedesáti letech natočil album The Bravest Man In The Universe. O znovuzrození soulového barda, který v šedesátých letech soupeřil v žebříčcích s The Beatles a natáčel s Janis Joplinovou a Sly and the Family Stone, se postaral Richard Russell, šéf úspěšného nezávislého labelu XL Recordings vydávajího třeba Adele.
Russellovi už podobný tah jednou vyšel, když na sklonku života vrátil na výsluní s albem I'm New Here (2010) soulového básníka Gil Scott-Herona. S resuscitací Womackovy kariéry mu navíc tentokrát pomáhal i Damon Albarn, který ho před dvěma lety „znovuobjevil" na singlu Stylo svých Gorillaz. Vzhledem k životním trampotám soulového barda bylo zaděláno na skutečně dojemný happyend, The Bravest Man In The Universe je ale nakonec jen stínem velké desky, kterou jsme všichni čekali.
Mezigenerační setkání producenti vs. zpěvák totiž nedopadlo úplně na jedničku - zatímco utrápený hlas Gil Scott-Herona skvěle dokresloval postapokalyptické Russellovy beaty, Womack má ve svém projevu rozměr jisté teatrálnosti, jenž přehluší všechny potenciální momenty prozření či nanebevzetí soulového hříšníka. Nakonec i proto se k němu asi lépe hodí glamour princeznička Lana Del Rey v Dayglo Reflection než malijská diva Fatoumata Diawara, který navíc v Nothin' Can Save Ya odsune hlavní hvězdu jen do refrénu.
„Nejodvážnější muž vesmíru" svůj dojemný příběh zhodnotí snad jen v If There Wasn't Something There, kde zní jako člověk na konci života, který se právě ohlédl za sebou a nevěří vlastním očím. Jinak ale z Womacka sálá spíše odhodlání nezastavovat se a jít pořád dál. Škoda, že se ho hudba čerpající stejnou měrou z post-dubstepových výbojů i devadesátkového triphopu takových Massive Attack, snaží většinu času dostat někam úplně jinam.
