Barcelona - Výprava na Primaveru do Barcelony začala před týdnem, kdy se kupodivu celá naše expedice v bizarní sestavě zásadních postav pražské kulturní selanky sešla v letadle včas. Nízkorozpočtová letecká společnost, jejíž služeb jsme využili se ukázala, že funguje dle hesla „nechci slevu zadarmo", nebyla ani levná, ani pohodlná. Alespoň pak měla vrchní bloggerka výpravy Anche v následujících dnech čím plnit svůj blog a dát tak dostatek food-for-hate davům svých věrných nenávistných čtenářů.
Barcelona není fešáka Janouška
První akce, kterou jsme v rámci dvanáctého ročníku hudebního festivalu Primavera navštívili se konala ve středu. Festival je známý svou odvážnou dramaturgií, kombinující největší klasiky (v některých případech jsou to opravdu vykopávky, reálná hudební archeologie) s těmi nejmodernějšími výkřiky hipsterského hudebního vkusu.
Sympatické je, že podobně jako i v jiných evropských metropolích, festivalem žije doslova celé město. Takže zatímco v Praze se v ulicích města dočkáme maximálně holírny typu běžecký maraton fešáka Janouška, v Barceloně samotný festival doprovázely koncerty po městě zdarma, akce v klubech i afterparty.
Nicméně zpátky na středeční náměstí Arc de Triomf, kde večer vystoupili na volně přístupném koncertu psychedelicko punk'n'rolloví Black Lips. Náměstí velikosti Václaváku bylo plné lidí, skvěle ozvučené, s velkými obrazovkami s přenosem z pódia, báječnou atmosférou, všudypřítomnými ilegálními prodavači piva. Naše kolektivní nadšení nesdílel pouze expediční režisér, který ze zoufalství (nebo co to bylo) doslova tloukl hlavou o zem. Později se ukázalo, že to není poslední setkání s Black Lips, když jsme je hned druhý den viděli odpoledne močit z pódia na frontu návštěvníků čekajících v horku na lístky a o pár dní později ještě jako DJ-set v klubu Apollo.
Čtvrtek už byl ve znamení samotného festivalu v areálu Parc del Forum, což je obří veletržní areál na břehu moře s nádhernou architekturou (zlí jazykové, konkrétně kolega Turek o něm nicméně říkají, že zde relativně donedávna byl fašounský internační tábor). Areál je opravdu rozsáhlý, mezi dvěma nejvzdálenějšími pódii budete pochodovat zhruba čtvrt hodiny, což je také důvod, proč si člověk i ve stopadesátitisícovém davu nepřipadá stísněně jako v pražském metru, a proč ho pořád tolik bolí nohy.
Skvělí XX a ztrápení Franz Ferdinand
Mé první kroky vedly na koncert grungeových Mudhoney, které jsem uctíval před více než dvaceti lety. Ukázalo se, že příšerně uječený zvuk kytar i hysterický zpěv je přesně takový, jako jsem ho znával z donekonečna ohrávané kazety, vystoupení bylo skvělé (to se ostatně ukázalo jako jedna z nejpříjemnějších věcí na Primaveře, dokonalý zvuk skoro vždy a všude). Mudhoney předvedli i přes svou značnou morální opotřebovanost perfektní výkon, včetně všech hitovek z Superfuzz Bigmuff a Piece of Cake.
Druhý koncert byli The xx. Trochu jsem měl obavy, abych si nepokazil dobrý dojem z komorní pražské Sedmičky, nicméně obavy se ukázaly jako liché. Vystoupení bylo výborné i na obří Mini-stage a trvalo skoro dvě hodiny a galantní Jamie XX byl doslova k zulíbání. Mezeru mezi koncerty vyplnili nenároční folkloristé Beirut.
Cestou domů jsme se na chvíli zastavili před hlavním pódiem, kde se zrovna trápili poněkud vyčichlí Franz Ferdinand. Na rozdíl od předchozích kapel zde evidentně něco chybělo, rádiové hitovky zachraňovaly co se dalo, ale celkově to nebyl dobrý koncert a znuděný dav to kapele dával najevo.
Čekání na páteční večer proběhl ve znamení kulinářských divů spolubydlícího promotéra Michala, který nás svými gastronomickými kreacemi udržoval při životě velmi příjemným způsobem. Páteční program vypadal na papíře velice slibně.
Na hlavním pódiu celkem brzy začali hrát The Cure, jedna z výše zmiňovaných archeologických muzikálních vykopávek. Bylo na nich narváno a opelichaný Robert Smith se zmítal ve stejné pubertální depresi a kňoural jako zamlada i přes svůj důchodový věk, takže jsme radši rychle přeběhli na mého favorita B. Fleischmanna. Ten předvedl pěkný tancovačkový set, na rozdíl od obvyklého ambientního klidu, který známe z desek, takže kamarádi se dodnes podivují, jak je možné, že tohle posloucháme s mou drahou před spaním.
Po Fleischmannovi následovala má quilty-pleasure, desetiminutová ochutnávka brutálních Napalm Death na bizarním pódiu impéria Vice. Po několika minutách rychle prcháme prosáklí peklem skrz na skrz na vedlejší tahák v podobě Sleigh Bells. Kupodivu zde se poprvé setkávám s nedobrým zvukem kapely i celkově odtažitou atmosférou, celé to působí nějak prázdně, zbytečně. Mezitím stále hrají The Cure na hlavním pódiu, kteří končí až po třech hodinách nonstop hraní! Nejsem si jistý, jestli obdivuji víc kapelu nebo posluchače, že tohle přežili.
Přebíháme na M83, kteří jsou naživo stejně úporně naléhaví jako z desek, což je přesně důvod, proč po třetím tracku vždy desku vypínám a i zde odcházím z jinak dobrého koncertu. Konečně se blíží očekávaný highlight pátečního večera, londýnští SBTRKT. Přehnaná očekávání spolehlivě fungují jako obvykle a vystoupení není zdaleka tak dobré, jak čekáme, naživo trackům chybí přesnost, jemnost a vychytanost, energie, ani zvuk není příliš kvalitní. Kromě jedné písničky je to zklamání dne.
Závěrem hraje Araabmuzik, světový krutovládce všech MPC. Zběsilá rychlost s jakou hraje vytváří dojem, že musí mít nejméně osm rukou, aby to všechno stihl (nelze než souhlasit s komentářem pod jeho videem na Youtube, kde jsou jeho skills v ručních pracích lakonicky okomentovány slovy: the girl he fingered is dead). Po půl hodině nicméně přestává být tenhle fingerdance zábavný, takže jdeme pomalu domů.
Kolotočoví Justice a návrat s Xindlem
Sobota začala koncertem po širým nebem v Parc de la Ciutadella. Losangeleská holčičí formace Bleached si v horkém odpoledni vystřihla moc příjemný melodický punk, byla na co koukat, a to doslova. Závěrečný večer na Fóru zahájili velice příjemně pohádkoví Beach House.
Ze zvědavosti se přesouváme na hlavní stage na Justice, kteří předvádějí poctivou primitivní kolotočářskou bohoslužbu, světla i rekvizity jak od klanu Kočkových. Přes všechny důvody, proč by tohle nemělo být dobré, je jejich vystoupení skvěle zábavné (máme to štěstí, že odcházíme po první polovině předtím, než začínají sebesamplovat královnu všech odrhovaček We are your friends).
S velkými očekáváními jdeme na The Weeknd, kteří všechny okolo nudí, já se bavím dobře, nicméně pravdou je, že tahle časná ranní hodina by zasloužila trochu energičtější set. Končíme u Jamie XX DJ-setu, který se po pár minutách potápí do totálně temných vod a ještě hloub, takže dlouho nevydržíme.
Primavera je výborně dramaturgicky vystavěný festival, kde se staré kloubí s novým naprosto přirozeně a plynule, stejně jako třeba architektura v Barceloně. Největší slabinou je, že se nedá všechno stihnout, neustálé přebíhání a boj s časem je poněkud náročný, zkrátka frmol. Nicméně v rámci evropských festivalů jde jednoznačně o jeden z nejlepších.
Návrat do reality byl neradostný. Slunečné počasí nahradilo šedé nebe a zima, tygří krevety z Mercadony stejně drahý šunkový salám z Alberta a taxikář nás cestou z letiště místo Jamieho XX oblažoval Xindlem X. Home sweet home.
