Recenze - On: „Tak si nemysli, že tě odstrkuju, poněvadž jsi mi ta nejbližší." - Ona: „Nejdeš pomalu, a už vůbec ne mým směrem."
Konverzační drama o rozpadu vztahu - bylo by příliš laciné tomu říkat duety - protože debut londýnských The xx, který proplétá vokály kytaristky Romy Madley Croft a basáka Olivera Simse, se poslouchá jako dialog cizího páru, ke kterému jste si nevhod přisedli ve vlaku do kupé.
Letošní objev britské scény se sice dal dohromady na Eliott School, z níž vzešli třeba Hot Chip, Burial nebo Fourt Tet; ale na rozdíl od třech zmíněných se The xx - přesto znějí výrazně - víc než za zvukovou inovací a experimenty ženou za atmosférou. Za stísněnou izolovaností velkoměsta, v níž se za rozhovor považuje už to, když dva lidi mluví přes sebe.
Ostatně i tak zní refrén skladby Heart Skipped a Beat, v němž oba deklamují „Někdy tě ještě potřebuju"- ale nedokážou to říct jeden druhému. Princip páru, který spolu někdy nachází řeč, ale častěji zůstávají oba zúčastnění se svými větami osamocení, jako kdyby The xx odkoukali od Trickyho.
Stejně jako on i Oliver Sims není nijak výjimečný zpěvák: sází na dramaticky přehnanou deklamaci a všechno zdobné a podmanivé zůstává na holkách. Martině Topley-Bird nebo v tomto případě Romy Madley Croft.
Debut The xx jsou modelově zjemněné premileniální tenze přenesené do 21. století - v inspiraci tu jen klasický hip hop nahradilo r'n'b a drum'n'bass se odporoučel, aby ho vystřídal dubstep. Ale zůstává připomínka toho, že život ve městě permanentně přináší napětí a ani sebevětší mejdan ten pocit nemůže vytlouct z hlavy.
V době, kdy se zvukové možností hudby rozpínají jak vesmír a justiční mafie, je tenhle do tmavých hadrů oblečený a od učňů ostříhaný kvartet výjimečný v minimalismu. V práci s prázdnotou, která tu kupodivu nezeje jako mezera, ale je díky zmíněnému ďábelskému citu pro atmosféru naplněná nejčernější tmou.
Vlastně ten cit pro málo a výdrž nechat ve své jinak klasické instrumentaci naplno zaznít ticho je něco, co naučili od svých stále zmiňovaných r'n'b vzorů. Jinak byste vůbec neřekli, že tahle parta devatenáctiletých usoplenců byla vždycky zažraná do Missy Elliott, Timbalanda nebo zpěvačky Aaliyah.
„Důvod, proč zníme tak jednoduše, je, že jsme chtěli všechno, co nahrajem, být schopní zahrát i naživo," přizná se k limitům kapely šéf beatů a samplů Jamie Smith. A i když se tu The xx přiznávají ke slabosti a zní to, jako když vám v obchodě řeknou: „Nemáme", vědomí vlastních omezení představuje jejich výhru.
Protože tu nejde ani o um, ani hity, ale čistě jen a jen o ten svíravý pocit rozchodů a neporozumění. Jako když posloucháte ten cizí pár ve vlakovém kupé: každý si mele svou, žádný moudra k tesání a nezpochybnitelný pravdy, jenom momentálně vyřčený city a obavy. Proto si neodsednete, chuť slyšet všechno až do konce zvítězí nad slušností.
The xx: xx, CD, 39 minut, vydala firma Young Turks, 2009.
