Jeho kapela Bert & Friends utnula turné ani ne za polovinou, kvůli protiepidemickým omezením v klubech odehraje zbytek koncertů příští rok. Během posledních dvou zpěvákovi ze zákulisí zmizel kostým i s botami, basista přišel o notebook a kdosi si odnesl i krabici plnou zubních kartáčků s logem Radia Wave, kde je Albert Romanutti členem poroty talentové soutěže Startér. Hudebníci kartáčky přikládali k zakoupeným vinylům a suvenýrům.
Přesto Romanuttiho neopouští úsměv. Neplánovaný konec šňůry náhodou připadl na jeho rodnou Příbram a aby dojetí nebylo málo, zahráli v Junior Klubu, kde jako přibližně třináctiletý začal poznávat noční život.
"Před koncertem jsem se rozbrečel, tak jsem odešel opodál. Během koncíku jsem se musel strašně držet, a když jsme dohráli, taky mi ukápla slzička," přiznává, že hudbu hodně prožívá. S publikem se v Příbrami rozloučil slovy "mějte se krásně a třeba za tisíc let zase tady", načež se sálem rozezněl zvuk startující rakety. Bert & Friends se snaží svá vystoupení co nejvíc přiblížit aktuální desce nazvané 2050: Live at Strahov, která balancuje mezi koncertním záznamem, rozhlasovou hrou a zvukovým experimentem s ruchy.
Jde o fiktivní záznam vystoupení, které kapela odehraje na pražském Strahově v roce 2050. Podle Romanuttiho vize bude největší stadion světa tou dobou už po rekonstrukci a navýšenou kapacitu 340 tisíc lidí vyprodají. Už nyní ostatně ke každému vinylu přikládají "platnou" vstupenku na Strahov a epickou show propagují na turné po okresních městech. Celý repertoár hrají v okázalých aranžmá, jež Romanutti označuje za "wrestlingové". "I z malýho klubíku se dá udělat stadion," usmívá se.
Jako z úst statisíců lidí
Bert & Friends debutovali koncem roku 2015 singlem Haluzinace, který umně balancoval mezi zvukem symfonického orchestru, synthpopové kapely a hrací skřínky, zatímco Romanutti v blyštivém obleku zpíval "Líbej, vílo, nás / Jsi krásná, jsi královna / Snídám snídani, co snídám rád".
Na koleně dělané video skutečně působilo jako halucinace, dojem o necelé dva roky později umocnila píseň Plody moří. Kapela ji doprovodila klipem, v němž se Romanutti prohání na jachtě po moři coby kapitán a za chvíli se plácá na útesu v levném převleku za mořskou pannu.
Jeho krásný svět plný úžasných věcí působil jako opak reality a další snové písně s názvy jako Jupíter, Lambaláda, Piš mi básně nebo Akamaféra potvrdily, že na české scéně imploduje nový a komplexní vesmír. V hudbě Bert & Friends se mísí okázalost a řemeslnost vážné hudby s popem, který není žvýkačkový, spíš z cukrové vaty.
Myšlenka koncertu z budoucnosti se frontmanovi v hlavě skládala postupně, inspiroval ho například aranžovaný smích v mýdlových operách. Důležitým momentem pak byla cesta autem s dědou Viktorem, který mu pustil záznam vystoupení písničkáře Pavla Dobeše. "Bylo tam slyšet publikum, ale znělo zvláštně. Jako by bylo umělý," vysvětluje.
Na albu začal pracovat přibližně před čtyřmi lety, tedy ještě před vydáním debutového EP nazvaného Supr. "Chtěl jsem, aby lidi ty písničky znali z koncertu, který teprve proběhne," popisuje svou vizi, jež ale ztroskotala na technickém řešení. Imaginární stadionový koncert z budoucnosti ještě nikdo nenahrál, takže si Romanutti musel na všechno přijít sám.
"Čas od času jsem se na dva týdny zavřel doma a od rána do noci kutal," líčí, jak hledal vhodné zvuky a ruchy, které by vytvořily iluzi spektáklu. Kvůli autenticitě procházel například záznamy fotbalových utkání. Konkrétně na momentu, kdy celý stadion zakřičí "díky, Strahove", pracoval několik dní. Dvě slova poskládal "ze stovek různých zvuků tak, aby zněla jako z úst statisíců lidí".
"Abych se z toho nezbláznil, hledání ruchů jsem prokládal vymýšlením scénáře," vysvětluje, že album není pouze o imitaci "velkého zvuku". Koncert uvádí hlas pořadatele v několika jazycích, ve druhé půli dojde na křest, během něhož vzniká iluze, že posluchač stojí přímo na pódiu. Zazní monumentální rocková kytara i euforická taneční hudba, na Strahově zpívají i Albertovy děti, které se ve skutečnosti teprve narodí. Nakonec kapela odletí raketou.
Album 2050: Live at Strahov přitom vznikalo v několika pražských bytech spolu s tím, jak se Romanutti stěhoval. Zpěvy nahrával v kumbále o velikosti metr na metr, kam se zavřel, zhasl, zavřel oči a před sebou si představoval stovky tisíc lidí. "Bylo to dost intenzivní. Měl jsem husí kůži," vzpomíná na silný imaginativní zážitek.
Přestože se koncert má konat za 29 let, Romanutti do něj zašifroval zvuky už dnes nostalgické. Začíná pípáním modemu, který přes pevnou linku připojoval počítač k internetu. Pro nejmladší generaci může ten zvuk působit jako z budoucnosti, dětem 90. let minulého století ale naskočí pocit nedočkavosti a vzrušení.
Podle frontmana funguje album 2050: Live at Strahov ve více časových rovinách a sám ho popisuje jako "veselou fotku budoucnosti, která při pohledu navodí pocity nostalgie".
Chybějící motivace
Pro kariéru profesionálního muzikanta se Albert Romanutti rozhodl, když došel k přesvědčení, že hudba skrývá nekonečné možnosti. Bylo mu třináct let a na základní umělecké škole si na klavíru poprvé osahal jazzovou skladbu, konkrétně Watermelon Man od klavíristy Herbieho Hancocka. "Začalo mě bavit sbírat ty harmonický kouzla a možnosti. Zjistil jsem, že je to mozaika i síť," líčí zaníceně.
Později vystudoval skladbu a dirigování na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, jeho dnešní hyperoptimistický pop se však od běžné tvorby studovaných muzikantů značně liší. Stejně jako se liší od veškeré české hudby. Komplikované postupy často maskuje naivitou a surrealismem, hudební vzdělání ale bylo zřejmé například z koncertu, který odehrál ve fraku loni v Plzni.
O sestavě nepřemýšlí jako student konzervatoře, spíš jako kdyby absolvoval výtvarnou akademii. Bert & Friends vnímá jako koncept, v němž hudba, texty i vizuální stránka tvoří celek přesahující pojem kapela.
Inscenovaný záznam fiktivního vystoupení vydal v době, kdy se kvůli pandemii koronaviru skutečné koncerty běžně ruší a odkládají. Jak se v téhle době žije mladému muzikantovi, který se chce život hudbou? "Hledám jiná plátna, na která se dá tvořit," krčí rameny a rozpovídá se o audiovizuálním pořadu o vaření, jejž chystá s přáteli hudebníky a filmaři. "Bude se to jmenovat Lendl & Lesklee Show."
Plánuje také malovat a dokončuje celovečerní experimentální film s režisérem a hudebníkem Janem Foukalem. "Minulou zimu jsme se zavřeli v jednom bytě a půl roku jsme se jen ve dvou sledovali a natáčeli. Dost přísně. Byli jsme nonstop oběti záznamu kamery, režiséři i herci. Pracovní název je Happy Lock, takže šťastný lockdown," přibližuje snímek, který by měl vyjít na jaře.
S Foukalem pracoval už dříve, když složil hudbu k jeho letošnímu celovečernímu snímku Marťanské lodě. Zato písně pro Bert & Friends mu bez koncertů moc psát nejdou. "Člověku trochu chybí motivace. Jinak jsem ale šťastnej. A mám pár nových hudebních supržůžo skic," usměje se.
Rok 2050 se v posledních letech skloňuje především jako mezník ve snahách o zmírnění klimatické krize, jež nejvíc tíží právě Romanuttiho generaci. Šest let stará Pařížská dohoda si za cíl vytyčila nulové emise CO2 právě do tohoto roku, což by mělo pomoct udržet míru oteplení planety do konce století pod 1,5 stupně Celsia. Jenže objem CO2 vypouštěného do ovzduší každým rokem roste a globální oteplování kopíruje nejpesimističtější scénáře.
Romanutti se ale velkým nápisem 2050 na přebalu alba nesnaží zapojit do diskuse o udržitelné budoucnosti. Datum koncertu si vybral prostě proto, že "je blízko i daleko". Na pódiu strahovského stadionu by stanul jako šestapadesátiletý. Jak v té době bude vypadat, neví, pesimistické scénáře ho ale míjí. "To album je především o naději. Sejde se tam spoustu lidí a všichni jsme šťastní," těší se.
