| Pink - The Truth About Love (RCA/Sony) |
Glosář - Pink se drží v popředí popového peletonu už dobrých deset let a kromě čichu na hity za to může i dobře vymyšlená image rozzlobené holky od vedle, která v hitparádovém prostředí plném sex bomb působí přinejmenším osvěžujícím dojmem.
Samozřejmě, že veškerá podvratnost se zde odehrává v úzce vymezených mantinelech mainstreamového popu a každý drzejší projev a dospělejší texty musí pečlivě vyvažovat žvýkačkové synth-popové melodie a primitivní popěvky pro cílovou skupinu mínus 12 let. Ani na její šesté desce to není jinak a Alecia Beth Moore i v třiatřiceti letech a s dcerou na krku ještě pořád stojí před věčnou otázkou americké středoškolačky: stát se rebelkou nebo roztleskávačkou?
Pink je jednoduše plná protikladů a musí vám být patnáct a být odkojeni černobílou moralitou seriálů z hlavního vysílacího času, aby jste si jich nevšimli. Když v pomalých písních Just Give Me a Reason, Beam Me Up či závěrečné The Great Escape zmizí kouzlo přidrzlé holky, už může nabídnout jen slušný hlasový rozsah, jehož exhibice ale na desce působí hodně zbytečně.
Pop-rockové singly Blow Me (One Last Kiss), Try či True Love zase spadají do krajin aseptické vaty, kterou milují rozhlasoví dramaturgové, jenž potřebují vyplnit čas mezi reklamami. Je to smutné i proto, že za triem písní stojí Greg Kurstin, který na konci nulté dekády ukázal dívčímu popu s deskami Lily Allen a Little Boots nový směr.
Nejsilnější zůstává Pink v textech, které mají na popový mainstream často překvapivě hořký podtón. V titulní skladbě si odpovídá na otázku Co je to vlastně láska civilními metaforami: „dech po ránu a smrad z podpaždí“ a na pozadí delikátního retro soundu to zní zajímavě. Úvodní Are We All We Are či Here Comes the Weekend vrací Pink do její drzejší polohy a když v Where Did the Beat Go? zpívá o porodu a obavách o zdraví svého dítětě, na chvíli se zpod marketingových šablon vynoří skutečná lidská bytost.
Fakt, že mezi producenty alba figuruje Max Martin a ne David Guetta či Will I Am a že je tu Eminem a ne dubstepové sbíječky a tranceové zvedáky lze brát za částečné vítězství. Na druhou stranu se Pink mohla v řešení logického paradoxu jménem „pop pro dospělé“ inspirovat více u Robyn než třeba u Kelly Clarkson nebo Katy Perry.
| Green Day - ¡Uno! (Reprise/Warner) |
Co to pro rock vůbec znamená, že kapely začaly natáčet své desky ve stylu filmových trilogií Petera Jacksona? Jedna návštěva ve studiu a z ní tři výsledné produkty je pochopitelně ekonomicky velmi výhodný postup, nejsem si ale jistý co na to řeknou fanoušci, pro něž desky zaznamenávají evoluci kapely. Není to ke Green Day asi úplně spravedlivé, svoji trilogii ¡Uno!, ¡Dos!, ¡Tré! mohli vydat jako trojalbum, což byla nejspíš představa, ze které šéfům jejich nahrávací společnosti vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. A tak se jednotlivé díly objeví v obchodech v dvouměsíčních odstupech.
Jednoho možná napadne srovnání s ikonickým trojalbem Sandinista! od The Clash (všimněte si toho vykřičníku!) a pak si hned za tuto myšlenku chce dát facku. Billie Joe Armstrong raději novinku srovnává s číslovanou sérií eponymních desek Van Halen (ačkoliv třetí díl vyšel devatenáct let po tom druhém) a dělá dobře, protože zatímco The Clash na albu z roku 1980 prozkoumávali zákoutí reggae, dubu, rockabilly, rapu či gospelu, Green Day se na ¡Uno! drží uniformního pop-punkového soundu a neprozkoumávají zhola nic.
Čtete správně, žádné koncepty a rockové opery jako na posledních dvou albech ani depresivní akustické experimenty ve stylu Nimrod a Warning - první díl trilogie nabízí jednačtyřicet minut jednoduchých tříakordových vypalovačkami, které si jsou podobné jako vejce vejci.
Trilogie podle tiskových prohlášení kapely vznikla z „erupce kreativity“, předvídatelné písničky z ¡Uno! ale občas působí jako kdyby je psal počítač náhodně generující posloupnosti akordů, tempa i texty z rockového slovníku klišé a na standardní tříminutovou stopáž je natahují kytarová sólova. Čisťoučký a uhlazený zvuk popírá, že by snad mohlo jít o návrat Green Day k jejich punkovým kořenům. Ano, trio z Kalifornie má svoji historii desek typu „kašleme na vás“, ale ¡Uno! v ničem nepřipomíná jejich vzteklý Insomniac, neboli řízenou komerční sebevraždu po multiplatinovém Dookie.
Spíš se mi zdá, že ve frekvencích zoufale předvídatelných písniček jako Loss of Control nebo Angel Blue slyším zoufalý vzkaz punkáčů chycených v pasti korporátní mašiny, kteří své posluchače prosí aby je přišli milosrdně zabít.
| The Killers - Battle Born (Island/Universal) |
Grungeové vzývání rockové opravdovosti a obyčejnosti vrhalo na kytarovou scénu stín ještě v době, kdy se už i poslední kostkované košile nošené v devadesátých letech proměnily v cáry hadrů. Pak ale deset let po nanebevzetí Svatého Cobaina přišlo z města snů Las Vegas kvarteto The Killers, aby vrátilo do rocku melodie velikosti mrakodrapů, syntezátorové riffy, smyčce, sebevědomí a všechny ty další propriety opulence, které se k americkému rocku hodí víc než sebelítost a deprese. Mimochodem, všiml si někdo jak rádi se The Killers fotí s americkou vlajkou? Poslední, kdo ji tak miloval byl Cobainův arcinepřítel Axl Rose, který si z ní dokonce nechal ušít spodky.
Samozřejmě, že kapely jako The Killes fanouškům chyběly, protože kdo by chtěl do smrti protáčet staré desky Queen. S Hot Fuss přišli na scénu sebevědomí páskové, kteří měli v zásobě hity s chytlavými syntezátorovými riffy včetně bezmála dokonalého singlu Mr. Brightside. Pak se ale The Killers vydali cestičkou svých pomp-rockových předchůdců řídících se pravidlem: čím větší, tím lepší. Jak to ale u obrovských věcí bývá, dříve či později se začnou hroutit k zemi a na Battle Born už Brandon Flowers a spol. drží svoji ideu grandiózního rock určeného pro stadiony pohromadě jen za pomocí producentských triků.
Seznam studiových pomocníků je impresivní - Stuart Price, Steve Lillywhite, Daniel Lanois, Brendan O’Brien či Damian Taylor stojí za desítkami zásadních rockových desek posledních let, plán napěchovat je ale všechny do jedné je ale příliš pošetilý. Všechny ty symfonické party, vzletné harmonie, vrstevnaté refrény a sóla na baskytaru úspěšně pohřbí pamětihodné melodie, které kdysi The Killers uměli napsat.
Brandon Flowers chtěl vždycky být novým Brucem Springsteenem, ale zatímco na Bossových deskách je vždy alespoň ještě cítit pot obyčejného života, The Killers jsou už spíše jako komiksoví superhrdinové žijící ve fantazijním světě Las Vegas. Čím netvrdím, že se nenajde dost fanoušků, kteří ho tam budou chtít následovat.
