Recenze - Hrát v kapele proslulé energií nabušenými koncerty a mít v záloze desítky hitů plus stále ještě novou desku na krku je asi trochu svazující. Ať se snažíte, jak chcete, vždy někomu bude chybět konkrétní oblíbená píseň, oblíbené gesto, póza, zvuk v dané skladbě v daném okamžiku. Red Hot Chili Peppers jakožto jedna z nejúspěšnějších rockových kapel současnosti definitivně v této roli je, minimálně v očích svých fanoušků, kterých na slávistický stadion dorazilo na čtyřiadvacet tisíc, a s podobným problémem se musí nějak potýkat.
Znesnadňuje jej navíc ještě to, že materiál poslední desky I'm With You působí víceméně jako udržování jistých stadionových pozic a do ohromující má spíše klidnější nahrávka vskutku daleko. Odchod klíčového kytaristy Johna Fruscianteho kapele ubral na akciích už pár let zpátky, ovšem aktuálnější komplikací se stalo zranění nohy jeho o generaci mladšího náhradníka Joshe Klinghoffera.
Vsedě, případně s berlemi při maličkém přesunu tam a zpět při samozřejmém přídavku, nejde příliš hýřit energií, ať se snažíte sebevíc. A na její rozdávání neustálým vlastním pohybem tak zbyl jen baskytarista Flea a zpěvák Anthony Kiedis.
Nejistý zpěv a efektní projekce
Při otvíráku poslední nahrávky i pondělního koncertu Monarchy of Roses hlavně panuje euforie ze samotného příchody kapely na pražské pódium po zhruba šestileté odmlce, následující Around the World z „očistného" Californication už však odhaluje jeden z velkých neduhů živých Red Hot Chili Peppers, a tedy Kiedisův zpěv, který ideální není.
Vcelku sympatické jsou v jeho podání táhlejší zpěvná slova, kde se vyrýsovaný frontman najde v jedné poloze a pěkně protahuje samohlásky, často za podpory davu. V rychlejším frázování nebo drobné intonaci už to ale trochu lítá.
Nicméně „papričky" nikdy nebyly tolik o precizních muzikantských výkonech, jako spíše o uvolněnosti a schopnosti nabít posluchače (zda pozitivně či negativně je odvislé od konkrétní skladby a případnému naslouchání textu). Flea po pódiu energicky hýří. Kiedis zůstává spíše u gestikulace, obzvlášť po svlečení trička a odhalení muskulatury. Bubeník Smith alespoň přidává svou trošku rozhazováním paliček.
Dění pak dynamizuje i k jednotlivým songům patřičně adjustovaná projekce. Pět vedle sebe zig zag umístěných obrazovek převážně v rychlejších skladbách (Around the World, Can't Stop, By the Way,…) promítá ten samý záběr aktuálně snímaný kameramanem a často doladěný určitým barevným filtrem, přičemž do volného prostoru za nimi jde stejný záběr znovu. A sledovaná realita zmnožená na rozměrných panelech je opravdu efektní, umocněná otáčením obrazovek a tím jejich proměnou na světelný zdroj. Neméně působivá je i velká tematická projekce na celé zadní stěně pódia - třeba do růžova zbarvený, pseudopohodový svět zaplivaných barů a superhrdinů Hollywoodland při pomalejší Californication.
Flea zachránil aktuální playlist
Jádro hudby Red Hot Chili Peppers spočívá v kombinaci funkových rytmů s punkovou přímostí a nosných melodií citlivě nabourávaných kytarovými vychytávkami. Právě na ně se zraněný Klinghoffer s Fleam soustředili a řada songů tak graduje menším jamem, jenž však zapadá do jejich struktury a nepůsobí jako samoúčelná exhibice. K té směřují spíše předvádění instrumentálních dovedností coby překlenovací můstek mezi některými skladbami.
Celkově tak panuje uvolněná atmosféra, ale odhodlání je s Fleovou výjimkou spíše rutinní. A pokud je točení skladeb v setlistech dlouhotrvajícího turné na papíře sympatické, v určitou chvíli díky tomu Eden potkal blok pohodlných středněproudých záležitostí, kde nejvzrušivější momenty obstarávala bublající baskytara a její nositel.
Méně zajímavé skladby z posledních dvou desek prostě fungují podstatně hůř i živě a bohužel právě I'm With You tvořilo zhruba čtvrtinu dvouhodinového setu.
I díky tomu tak kapela, podpořená ještě perkusistou plus člověkem přes samply a efekty, sama sebe živě prezentovala jako profesionální, nýbrž (nebo možná právě proto) postupně vyhasínající kvarteto s pozitivními záblesky minulosti a hráčského nadšení. Jeho současným tahounem rozhodně není vždy předkládaný frontman Anthony Kiedis opředený floutkovskými historkami, ale ten, kdo kapelu po celou dobu existence drží pohromadě a měl na starosti mimo jiné návrat Fruscianteho před blížícím se přelomem tisíciletí.
Takřka padesátiletý Flea (podobně jako zbylí dva zakládající členové) sice už dospěl k serióznější hudební tvorbě a stal se hudebním lektorem na kalifornské univerzitě, nehledě na nedávné jazzové EP, pořád však v sobě a i publiku dokáže vzbudit euforii. Třeba tím, že na povinný přídavek nakráčí po rukou a konec odehraje z výše stěny reproduktorů.
