Přesvědčení, že modlitba vše vyřeší, prostupovalo celý večer, jímž festival Struny podzimu zakončil sérii vystoupení na plovoucí scéně Prague Sounds u cípu Slovanského ostrova. Ať už Lizz Wrightová zpívala cokoliv, vždy v tom bylo nějaké Bože, doprovázej mě na cestách, drž mě za ruku, neopouštěj mě, udržuj mého ducha, ulehči mým strastem.
Byl to jednoznačný gospel, což pro jedenačtyřicetiletou Wrightovou není typické. Když zkraje tisíciletí začínala, slavily úspěch v jazzu klavíristka Diana Krallová a v popu zpěvačka Norah Jonesová, pročež vydavatelství žádalo podobnou hudbu také po Wrightové.
Její první desky se vyšvihly do čela jazzové hitparády, kromě tohoto žánru míchaly prvky blues, folku i popu a účinkovali na nich špičkoví muzikanti jako bubeníci Brian Blade a Vinnie Colaiuta, kytarista Bill Frisell nebo klavírista Danilo Pérez. Už tehdy ale písněmi prosvítal také odkaz hluboce věřícího amerického Jihu, odkud Wrightová pochází.
Naživo často uváděla coververze všech od Beatles přes Bee Gees po Led Zeppelin, ostatně i předloni na šumperském Blues Alive začínala písní od Neila Younga. Když ji ale vydavatelství vyzvalo, ať natočí celé album převzatých skladeb, Wrightová zařadila zpátečku a začala se vracet ke kořenům, myšleno k náboženství a spirituálům. Naplno tak učinila na zatím poslední desce Grace.
V poloze, jakou teď zažili Pražané, má něčím blízko k vrstevníkovi Gregorymu Porterovi, rovněž zpěvákovi s průpravou v jazzu i černošském kostele. Porter je ale expresivnější, oproti němu Wrightová působí skoro introvertně. Vyzařuje klid, vřelost, a především má naprostou kontrolu nad krásně sytým altovým hlasem s rozsahem skoro čtyř oktáv.
Přirozeně frázuje, zdánlivě bez námahy zapojuje vibrato. Perfektně pracuje s dynamikou, třeba ve skladbě Silence pěkně prodlužovala tóny. Nepouští se do exhibic, zní odhodlaně, ale také zranitelně. Adekvátně k tomu, jak při zpěvu zvedá ruce, její hlas působí povznášejícím dojmem. A náramně se hodí ke zvuku klavíru nebo Hammondových varhan.
Wrightová pochází ze státu Georgia na jihovýchodě USA, dospívala v městečku se zhruba tisíci obyvateli. Je z hluboce věřící rodiny: otec v baptistickém kostele vedl pěvecký sbor, matka hrála na varhany a coby misionářka pomáhala narkomanům. V malé komunitě platila přísná pravidla. "Ženy nesměly nosit kalhoty, sportovat, nosit módní oblečení, malovat si nehty nebo stříhat vlasy," popisovala Wrightová v britských Timesech, jak dospívala na přelomu 80. a 90. let minulého století.
Poslouchala křesťanská rádia, například inscenovaná dramata, v nichž někdejší ateisti líčí, jak měli těžký život před tím, než se obrátili k Bohu. Samozřejmě se u Wrightových doma očekávalo, že dcera půjde ve šlépějích rodičů. Nastoupila do sboru, zpívala vícehlasy, naučila se zpaměti náboženské písně, a přesto v kostele nezůstala.
"Jednoho času mi lidi říkali, že jestli nechci zpívat pro Boha, nemám zpívat vůbec," vyprávěla, co předcházelo tomu, než se koncem 90. let jako sedmnáctiletá sebrala a odjela studovat zpěv do Atlanty. "Nikdy nezapomenu na poslední den před odjezdem, kdy mi děti v otcově kostele uspořádaly rozlučkový večer. Říkaly, jak jim budu chybět, a někteří lidé se dokonce modlili, abych neodjížděla vůbec," dodala v Timesech.
To vše je dobré mít na paměti, když teď Wrightová v Praze zpívá gospel. Je to pro ni osobní. A hudebně to vychází z dlouhé tradice mší v černošských baptistických kostelech, kde pastor, při bohoslužbě doprovázený na Hammondovy varhany, přechází z mluveného slova do zpěvu, tance a extatických výkřiků. Postupně dostává věřící do varu a vytržení, aby se do hudby položili, popustili uzdu emocím a z kostela odcházeli povznešení, tedy přeneseně vzato očistění od hříchů.
Má to spoustu souvislostí, například před zrušením otroctví to v USA pro černochy bývalo jediné místo, kde se mohli naplno projevovat. Pro středeční koncert bylo klíčové, že přesně v tomto duchu, přestože hudebně sofistikovaněji, hrál střídavě na Hammondovy varhany s takzvanou Leslie bednou a na koncertní křídlo Američan Kenny Banks. S Wrightovou spolupracuje dvacet let, takže ví, kdy roztleskávat publikum, kdy se přidat ke zpěvu. Každou notu prožívá, je kontaktní, v brýlích s výraznými bílými obroučky poutá pozornost, neustále se směje. Na varhanách opakovaně buduje napětí a směřuje ke katarzi.
I kdyby člověk nerozuměl slovům amerických spirituálů, pochopil by, oč se ti dva snaží: dosáhnout jakéhosi pocitu sounáležitosti, podělit se o strasti i radosti, nad vše se povznést a projevit radost z toho, že je člověk na světě, respektive že má Boha. Možná to v převážně ateistickém Česku, navíc při koncertě uzpůsobeném na sezení, ne vždy vyznělo, ale dělo se to celý večer a bylo to jeho pointou.
V baptistických kostelech také po pastorovi běžně opakují slova vokalistky na principu zvolání a odpovědi. Tuto středu byly na pódiu dvě, obě místní: Češka Marta Kloučková a v Praze žijící Američanka Allison Wheelerová. Co se po nich chtělo, splnily na výbornou.
Protože Wrightová s klavíristou přiletěli na otočku a byla to jejich první zámořská cesta od začátku pandemie, nechali doma zbytek kapely. V Praze je tak doprovodili najatí čeští jazzoví muzikanti: bubeník Dano Šoltis, kontrabasista Tomáš Baroš a kytarista David Dorůžka. Přehnaně na sebe neupozorňovali, stejně dobře zvládli swingující i tišší místa, ve 13 nikterak náročných písních ani jednou nezaváhali. Naplno potvrdili to, co ví každý návštěvník pražských jazzklubů: místní muzikanti hrají na světové úrovni.
Většinu skladeb od klavíru či varhan začínal Banks. Někdy na pár písní odešly vokalistky, jindy ztichli muzikanti, a tak třeba spirituál We’ve Come This Far By Faith zněl úplně a capella.
Pozornost vzbuzovalo angažmá Davida Dorůžky, který sice roky doprovázel polskou jazzovou zpěvačku Agu Zaryanovou, jeho jemný, citlivý, měkce zkreslený zvuk však není tím, co by si člověk napoprvé spojil se zemitým blues či gospelem jako od Wrightové.
Ve středu Dorůžka celý večer užíval kytaru Fender Telecaster, kterou si pořídil zhruba před rokem, stejně jako ostatní měl ale čistě doprovazečskou roli a nepouštěl se do větších sól. Pořádně dostal prostor až v přídavku Amazing Grace, kde Wrightovou ve 12/8 rytmu doprovodil sám jen se zapnutou ozvěnou a za použití takzvaného bottlenecku na prstě.
V repertoáru převažovaly černošské spirituály, z nichž například Goin' Up Yonder, Climbing Higher Mountains nebo Oh Happy Day ještě Wrightová ani nenatočila. Zařadila ale sérii gospelů z posledního alba Grace a doplnila je staršími písněmi z nahrávek Fellowship a Salt.
S menší kapelou najatou na jeden večer to nemohlo vyznít tak pestře jako na promyšlených nahrávkách, které navíc vytvořili významní producenti typu Larryho Kleina či Joea Henryho, o schopnostech a záběru Wrightové to ale poskytlo dostačující obraz. Kdo se dovedl napojit na emoce, které zpěvačka vyzařovala, nemohl odcházet zklamaný.
Lizz Wrightová
(Pořádal festival Struny podzimu v cyklu Prague Sounds)
Plovoucí scéna na Vltavě, Praha, 8. září.
