Recenze - Dvacet minut po deváté večer se fanoušci po dvaceti letech dočkali. Na pódium pražské Tesla Arény přicházejí Portishead, kteří se svým přístupem k hudbě, ale i hudbou samotnou vymykají jakémukoliv srovnání a kteří se při plánování turné Česku dosud vyhýbali. Nad scénou neuroticky, skrze televizní rastr poblikává ikonické "P" a holešovická hala plná tak, aby to nebyla ostuda, ale ne nepříjemně narvaná, bouří.
Většinu koncertu doprovázejí naživo snímané projekce. Lacinou videokamerou z rastrem jak z rodinné dovolené roku 94 anebo televizního vysílání 80. let zabírá výseky na scéně. Jednou primitivním efektem zmnožuje zpěvačku Beth Gibbons, jindy neuroticky zoomuje na roztřesené bicí.
Podívejte se na fotogalerii z pražského koncertu Portishead:
Tahle vizuální stylizace ostatně ke kapele a její tvorbě dokonale sedne. Hudba přítomně naléhavá a přitom vzdálená jakoby cezená skrze zlomyslně rafinované filtry, poskládaná z navzájem se v naléhavosti předhánějících motivů. Tuhle vizuální stylizaci si kapela drží od dob eponymní desky z roku 1997 a stále to funguje.
Zvuk, obávaná kapitola koncertů v pražské Tesla Aréně, byl v rámci možností na té nejlepší možné úrovni. Pokud se kapela obracela do své minulosti a spoléhala se hlavně na akustické nástroje, halou se nesl čistý, rozpoznatelný a souvislý zvukový proud. Když ale přišla řada na novější skladby a mechanicky elektronické rytmy jako v Carry On nebo Chase The Tear, prostor zahalilo nepříjemné zabasované huhlání a posluchač se musel k jádru úderného rytmu prosekat skrze nechtěné zvukové naplaveniny.
Kapela spravedlivě dělila svou pozornost mezi všechny tři desky, nemá smysl polemizovat o tom, zda vynechala či nevynechala nějaký z hitů - kouzlo jejich alb je v tom, že nemají slabých míst a především skladby z prvních dvou desek mělo obecenstvo naposlouchané až pod kůží. Cesta skrze skromnou, ale o to silnější diskografii tak zahrnovala třeba Glory Box, Over, Cowboys, Roads nebo Silence.
Lehce zklamán by mohl být snad pouze ten, kdo by od kapely očekával odvážnější předvedení důvěrně známých aranží do živého provedení. Žádné jammování, Portishead berou svou vlastní hudební minulost jako něco hotového, k čemu se netřeba na koncertech vracet a zásadními aranžérskými experimenty zpochybňovat kvalitu již mnohokrát řečeného.
A tak se především skladby z prvních dvou desek nesly halou až v pietní doslovnosti. Asi největším vybočením pak byla intimně, ale o to naléhavěji provedená Wandering Star. Kapela si vystačila s monotónně odsýpajícím akordem, přes struny elektrické kytary líně se táhnoucím smyčcem a hlasem Beth Gibbons.
Ta se obligátně zavěsila do mikrofonu, o co více působila na obří scéně ztraceně, o to silněji její hlas rezonoval prostorem, až z hlubin těch emocí jednomu naskakovala husí kůže. V Praze potvrdila vše, co o ní fanoušci byť jen z rozhovorů nebo jiných koncertních záznamů již vědí - křehce odtažitá, zranitelná, osamělá a s hlasem, bez kterého by všechno hudební kouzlení jejích kolegů bylo k ničemu.
Možná byla té opatrnosti a neochoty kapely trochu své skladby naživo provětrat škoda. Songy jako Machine Gun nebo The Rip se k odvážnějšímu koncertnímu provedení přímo nabízejí. Co lze brát jako uzavřenou minulost v případě skladeb z 90. let, materiál ze Third svou neopracovaností a naléhavostí doslova volá po tom, aby do něj kapela naživo před pozorným publikem šťourala, pokoušela své možnosti i zvuk, který mají jinak tak pod kontrolou.
Jenže na to se Portishead příliš kontrolují. Fanoušky do tvůrčího procesu pouštějí neradi a většinu experimentů si schovávají do studia. Že je to škoda, nasvědčuje i vlastně jediný moment, kdy se kapela utrhla ze řetězu.
Poslední přídavek Carry On vygraduje do mnohaminutového spletence motivů, zvuků a disonancí, kapela se prodírá ze své ulity, Beth míří za diváky a možná poprvé a naposledy za celý večer má divák pocit, že je účasten momentu, kdy energie mezi pódiem a publikem nekontrolovatelně proudí oběma směry a vzduch se tetelí napětím, které vnímají všichni.
Jenže určitá odtažitost, perfekcionismus a úzkostlivosti je zakódován v samotné DNA jejich tvorby a vůbec přístupu k umění. To není póza a je to třeba respektovat.
A o to více je třeba ocenit, že po dvou dekádách hraní, experimentování, nekonečného procesu hledání a nalézání se, vyčerpávajících turné, která je kdysi málem položila na lopatky, že se znovu vydávají z bezpečného světa svého studia s kůží na trh. Protože je místy znát, že by snad raději dělali něco úplně jiného.
Což není myšleno jako výtka, ale jako poklona.
Portishead, 19. června 2013, Praha, Tesla Aréna.
Co si myslíte o koncertu Portishead? Nebo jste dali přednost Cocorosie či Claptonovi? Diskutujte na facebooku Kultura Aktuálně.
