Praha - Údělem fanoušků Porthishead je čekání. A těch českých zvláště. Na novou desku čekáme pět let, na zatím poslední desku jsme čekali jedenáct let. Ale byli jsme na to stejně jako všichni fanoušci po celém světě.
Na první český koncert si zdejší fanda rafinovaně bolestínské britolské trojky musel počkat dvaadvacet let.
To se změní tuto středu, kdy jedna z nejvýraznějších, nevlivnějších a nejoriginálnější kapel své generace dorazí do holešovické Tesla Areny. Přivezou klasické nahrávky 90. let i živé verze neurotických skladeb z poslední, pět let staré nahrávku Third.
Čmáranice a Machine Gun
Nebýt téhle pět let staré desky, asi by Portishead čekal podobný osud většiny trip hopových komet 90. let a koncert by lákal spíše na hudebně sice mistrně zvládnutou, ale v podstatě už jen omšelou melancholii po dávný časech.
Jenže Portishead se v roce 2008 vrátili nervní, nepoddajnou, neuchopitelnou nahrávkou, na které navazují na vlastní styl a dokonale jej rozvádějí v intencích a kontextu současného hudebního dění. Což je něco, co se například Massive Attack na pohříchu průměrné poslední řadovce Heligoland dařilo jen v několika pár momentech.
Než ale Third po řadě odkladů vychází, kapela si nultá léta prožije v marných pokusech prolomit kreativní blok. Jednotliví členové se baví sólovými projekty a kdykoliv se sejdou ve studiu, po pár týdnech sessions se zase rozcházejí.
V roce 2006 se na MySpace profilu kapely sice objevují dvě nové skladby, ty ale producent Geoff Barrow záhy označí za pár let staré nehotové čmáranice, které nemají nic společného s tím, o co se kapela snaží ve studiu nyní. A pak zase ticho.
Jedním z klíčových momentů, které stále tápající kapelu utvrdil v tom, že je na dobré cestě a že má smysl v kreativním trápení se pokračovat, byl vznik později i pilotní skladby Machine Gun.
„Když se podaří něco jako Machine Gun, něco v nás se změní. Probudila v nás vzrušení z vidiny úspěchu. Pak už nemáte na výběr," říká v jiném rozhovoru pro The Guardian Barrow.
První oficiální singl po více mnoha letech naznačil, že kapela sice pár let tápala, ale výsledek, o který se podělí, bude nekompromisní. Minimalistická kompozice zahrnuje jen ostře řezané beaty připomínající palbu z kulometu - rozvážně podkreslují melancholické, nadýchané vokály. Až nakonec jak skladba graduje a jak beaty stále mohutněji przní filtry v samotném finále přichází jen jednoduchý zvuk starého syntezátoru.
Zbytek dosud poslední desky se nese v podobně naléhavém duchu, Portishead tentokrát svůj talent napsat popově sdílnou melodii snoubí s ještě úspornějším hudebním minimalismem a přímačarejšími smyčkami elektronických zvuků.
Právě hledání co nejčistšího hudebního výrazu skrze stále důmyslnější technologické postupy, to bylo dle všeho to, co kapelu tak dlouho drželo ve studiu. Výsledek je emotivně turbulentní, na první poslech nesnadná deska. Výstižně poslední řadovku popsal recenzent deníku The Guardian, když napsal, že „třetí album je deskou, kterou budete víc obdivovat než milovat".
Zasmyčkované hudební odrazy
Už v v roce 1998 se v rozhovoru pro The Wire Barrow rozpovídal o studiových experimentech, které spočívají v samplování sebe sama, přehrávání a modulování již nahraných sekvencí. Části nahraných skladeb kapela znovu zachytí na mikrofon přehrané z magnetofonového pásku nebo znovu nahrané na vinyl.
Zasmyčkované zvukové odrazy sebe samých ve studiu často jen tak vrší přes sebe, aby je buď načrtnutá kompozice přestala uspokojovat a nebo je práce ve svém samotném procesu přivede ke zcela novému řešení.
Výsledek by se dal přirovnat k v Photoshopu pozměněnému obrazu nascanované fotografie přijaté faxem. Co bylo dříve čirou melancholií, získává nánosem technologických modulací a zasazení do jiného kontextu zcela nový emoční náboj. Portishead mistrně pracují s přidanou hodnotou, zvuky a motivy zasazují do lehce pokřiveného kontextu, zvuky a melodické motivy do sebe neuvěřitelně snadno a přirozeně zapadají. Přitom každý jednotlivý zvuk a melodický motiv kolem sebe vytváří neustálé napětí a melodické i emoční tenze.
Podivná trojice z Bristolu
Že tahle kapela má jedinečný smysl pro kombinaci kulturně zcela odlišných motivů, je zakódováno už v jejich složení. Těžko si představit méně pravděpodobnou sestavu, než která se počátkem 90. let dala v Bristolu dohromady.
Píše se rok 1991. Zakladateli Portishead, dýdžeji a producentu Geoff Barrowovi je dvacet, angažuje se v bristolské hiphopové scéně a mimo jiné v roce 1991 nahrává skladbu Nothing´s Clear s tehdy v podstatě neznámým Trickym. Ten samý rok začal pracovat v jako tape operator v Coach House Studios, kde tou dobou úřadovali Massive Attack a nahrávali debutové Blue Lines.
To Adrian Utley byl poněkud znuděný třicátník, který do té doby hrával s barovými jazzovými kapelami často ne zrovna té nejšpičkovější provenience. Zpěvačce Beth Gibbons bylo šestadvacet a její sen stát se zpěvačkou se stále tak nějak rozplýval - pro její naléhavě bolestný hlas ne a ne najít tu správnou polohu a kapelu.
Debutové album téhle podivné trojky - Dummy - vychází v sprnu 1994. Deska, kterou si dodnes koupili neuvěřitelné dva miliony lidí, si krom zařazení do výčtu nej desek 90. let ve všemožných anketách odnesla také prestižní Mercury Music Prize - v roce 1995 dali porotci Dummy přednost před PJ Harvey, Oasis nebo Trickym.
„V době, kdy vyšlo, to bylo hrozně divné album. Ale asimilovalo se velmi rychle," říká Adrian Utley. A jako příklad udává skladbu Wandering Star - s jediným mechanickým syntazátorovým akordem odsýpající balada prodchnutá několika kytarovými smyčkami a scratchingem. „Dodnes když Wandering Star začne, říkáš si, co to kurva je?"
Portishead už svým debutem posunuli hitparádové popkultuře práh bolesti. Vnesli do mainstreamu drásavou melancholii a dozvuky triphopu dnes nenápadně slyšíme v běžných popových hitech. Kapely jako Portishead nebo Massive Attack zásadně ovlivnily zvuk desek třeba Madonny v nultých letech. Nebýt triphopu, úplně jinam by se posouval hudební výraz takových Radiohead a jimi inspirovanou vlnou následovníků.
Nečekaným hitem byl především singl Glory Box. Kapela se tehdy neúspěšně pokoušela gramofirmu přesvědčit, aby skladbu nevydávala jako samostatný singl - jednoduše proto, že věřila v jednolitost desky. „Skvělé coby součást celku, ale ne jako samostatný vytržený track," říká v rozhovoru pro Pitchfork Barrow.
„Nakonec jsme ustoupili. Ale díky tomu jsem si každý koupili dům," směje se. „Což je fajn. Jen si pak občas připadáš jako cvičená opička, když to přehráváš naživo."
Teoreticky a koncepčně velmi sofistikovaná hudba se velmi rychle stala v podstatě novým mainstreamovým standardem. Kdo by v polivně 90. let řekl, že by hrstka podivných, bizarními zvuky rozvibrovaných skladeb mohla vejít do všeobecné známosti. Nápěvy Humming, Glory Box nebo Strangers se staly jedněmi z nejnepravděpodobnějšími příspěvky do obecného popkulturního podvědomí.
Divné zvuky a filmy s Pamelou
Snad za to může jedinečný nádech jejich hudby, která v sobě nese velkorysost a patinu filmového soundtracku, že po skladbách Portishead sahali svého času filmaři skoro automaticky. Jejich hudba se alespoň dle iMDB objevila ve čtyřech desítkách filmových nebo seriálových titulech.
Humming je možno zaslechnout v tak rozdílních kouscích, jako třeba Burtonově Mars útočí, Sour Times v Nájemných vrazích se Stallonem, Roads zase podkresluje céčkovou Tank Girl s Pamelou Anderson. Již zmiňovaný singl Glory Box se dostal hned do sedmi filmů - tak rozdílných jako Trierův Antikrist nebo letní teen-odpočinkovku Čarodějky z roku 1996.
Výstižná definice zvuku Portishead pochází z rozhovoru pro Pitchfork a odkazuje k zážitku, jaký máme, když sledujeme film na VHS. Se všemi ruchy, neopakvatelným rastrem, který přenášenému obrazu dodává jedinečný punc a původně nezamýšlený kontext. „Dummy je přesně tenhle druh nahrávky," říká Barrow v rozhovoru pro Pitchfork. „Jsou na ní opravdu divné zvuky, tajuplné - je to přesně ta nahrávka, která jiskří."
Po nečekaném úspěchu Dummy se Portishead v roce 1997 připomenou eponymním albem, které drásavý zvuk debutu na jednu stranu na povrchu zdánlivě uhladí jazzovějšími a orchestrálními aranžemi, na stranu druhou záludně přidají v podprahové štiplavosti, naléhavosti a neurotičnosti. Skvělá deska otevírá dveře do USA.
Kapela pak vyráží na mnohaměsíční turné po Evropě a USA, které v roce 1997 završí legendárním koncertem v New Yorku. Skladby z Dummy a Portishead zde dostávají orchestrální aranže a kapela koncert s newyorským smyčcovým orchestrem zachytí na albu Roseland NYC Live, které vychází o rok později.
Tehdy se dostali do zajímavé pozice - bylo třeba naživo a poměrně velkolepě zaranžovat motivy, které na nahrávku často dostali pomocí samplů. „Nikdy jsem nearanžoval živé smyčce," říká Utley a přibližuje práci s orchestrem. „Ve skladbě Strangers je například zvuk, který má znít jako ze soundtracku Shining nebo jako něco od Pendereckého. Původně to byla koláž, samply, záměrně z kontextu vytržené zvuky," popisuje Utley. Jak něco takového přenést znovu do živého provedené?
„Nešlo to vepsat do not, musel jsem jim to popisovat, debatovat s nimi, přibližovat nějaký pocit. Takžes nimi debatuji a oni to zkusí zahrát jednou takhle, jindy takhle a vy říkáte ne, trochu silnější vibrato."
Výsledkem je kultovní koncertní deska, jedinečná nahrávka, kterou je pro neopakovatelnou atmosféru lepší konzumovat jako DVD záznam. Pekelně soustředěná kapela, na první pohled nepatřičně předimenzovaná smyčcová sekce o osmadvaceti hudebnících a jakoby nezúčastná Beth Gibbons, patřičně nahrbená u mikrofonu s nezbytným cigárem.
Turné k druhé desce po USA a Evropě kapelu sice dostalo na vrchol, umělecký i komerční, ale jak koncerty přibývali, všichni se čím dál urputněji těšili, až to skončí. Že si dá kapela na nějaký čas pauzu, bylo fanouškům jasné. Že to bude trvat deset let, to tušila jen vyčerpaná kapela.
„Měli jsme toho plné zuby," vzpomíná pro The Guardian Utley. „Rok na turné a všechny naše vztahy šli do pytle. Takové to nejpitomější klišé o tom, že zrovna když zažíváš největší pracovní úspěch, tvůj osobní život se ti rozpadá. Přišlo mi, že jsem v nějakém pitomém filmu, pitomém scénáři, který někdo napsal a já ho žiji."
Několikaletý výdech a pak mohutný nádech v podobě neuchopitelné nahrávky Third, která putuje na druhé místo britské albové hitparády. Dnes jsou z Portishead zajištění, vyrovnaní umělci středního věku, kteří se dokázali vyrovnat s pro mnohé svazujícím faktem, že si mohou dovolit, co se jim zlíbí.
Aktuálně zpět na turné, po pražském koncertu je čeká ještě zastávka v Německu, Polsku a Holandsku. Až odehrají poslední koncert šňůry 28. června v Glastonbury, chystají se zpět do studia. O nové desce se spekuluje pár let, ale jediné, co je jisté, je to, že jisté není nic. Když Adrian Utley v lednu před rokem v Rolling Stone ohlásil, že skupina začalo pracovat na nové desce, dodal, že „to může znamenat dalších deset šílenejch let nahrávání."
