Recenze - Jsou obdivuhodní. Všichni ti japonští vojáci jako Hiró Onoda, Šóiči Jokoi nebo Fumio Nakahira, kteří se nikdy nedozvěděli o konci druhé světové války a hájili císaře poschovávaní v různých bunkrech celého Tichomoří ještě třicet čtyřicet let po kapitulaci.
Stejně neuvěřitelně jako jejich vynoření z buše se zrezivělým samopalem na ožvýkaném popruhu působí i třetí album bristolských Portishead, jež od druhého řadového dělí jedenáctiletá mezera. Za tu dobu se nejen mnohé změní, ale ještě víc zapomene.
Zřejmě byste na žádné jiné kapele nyní nemohli líp demonstrovat vztah populární kultury k času, potažmo teze gestaltistické psychologie o tom, jak se figura vylupuje z pozadí.
Portishead - Machine Gun
Jestliže v druhé polovině 90. let patřili trip-hopoví zvěstovatelé do paklu svaté trojice ještě s Trickym a Massive Attack - a k tomu připočtěme, že hitparádu alb ovládal OK Computer - vzejde nám z toho prostředí, v němž bezvýchodnost, zvuková klaustrofobie a frontmani hermeticky uzavření a dezorientovaní ve svém vnitřním světě vytvářejí nezanedbatelný aspekt dobové nálady.
Teď šmik, jsme zpět v časech, kdy si všichni hrají, žiletka k sebepoškození se vytahuje při daleko veselejších písničkách a Tricky od hostování na desce Sunshine neudělal nic, co by stálo zato zaznamenat.
A z ničeho nic se na tomhle večírku objeví opravdový voják, který stále bojuje válku. Na Portishead je totiž nejpodstatnější - a vyvstává to právě v dnešním srovnání - že jakkoli je jejich odcizenost neřešitelná, nikdy nesklouzne k sebedestrukci. V tomto ohledu působí jako skuteční hrdinové.
Můžeme si říkat, že hudebně je Third ze všech alb Portishead nejodlehčenější a nejpestřejší, že záměrně odečetli hodně ze svých typických scratchů, že přibylo jazzových citací, že tu jsou i skladby třikrát rychlejší než cokoli v dosavadní diskografii. Ale sečteno podtrženo, žádná z těch velkých změn na Portishead nic nemění.
Protože všechno stvrzuje ta samá emoce zcela neznámá dnešnímu mainstreamu. Stačí, aby po dvou minutách instrumentálního úvodu první písně Silence vyplul hlas Beth Gibbons a jste přesně v momentě, kdy jste Portishead před deseti lety vypnuli.
Jejich výhoda spočívá především v tom, že během těch let nestačili vydat tři jiná alba, jimiž by se kompletně vymačkali jako Tricky, nebo vyšuměli k egocentrické abstrakci jako Massive Attack. Jejich sound se ani neoposlouchal v podání jakéhokoli epigona. Tudíž Portishead jen nějakou dobu nebyli a teď jsou; s ušetřenými silami, ale úplně sami.
Ne, že by Third nebyla skvělá deska, ale půlka jejího efektu je právě v té pauze. Díky ní je ojedinělá. Neuvěřitelná jako Šóiči Jokoi, který se 28 let skrýval na ostrově Guam.
Zaslouží vyznamenání a obdiv, má ho mít. Ale zároveň se vrací do země, která by místo partyzána užila spíš konstruktéra šinkansenu nebo designéra kecek.
Portishead: Third. CD. 49 minut. Vydala firma Island /Universal.
