Rozhovor - Založil jednu z nejdůležitějších kapel rockové historie, produkoval kanonické nahrávky a infikoval rock revolučními postupy hudební avantgardy. Stihl toho dost na to, aby už mohl žít ze své slavné minulosti, John Cale se ale ani v sedmdesáti letech nehodlá zastavit. Pořád objevuje nové cestičky, kterými se může vydat jeho kreativita, čehož důkazem je i loňské album Shifty Adventures in Nookie Wood. Do pražského klubu Roxy je přijede s kapelou představit 28. února.
Když rodák z Walesu v jednadvaceti letech dorazil do New Yorku, měl za sebou studium kompozice na londýnské Goldsmiths College. Stejný vliv jako setkání se smetánkou tehdejší avantgardní hudby (John Cage, Cornelius Cardew, Le Monte Young) ale mělo i uvedení do tamější bující rockové scény. Cale se rozhodl obojí propojit v společném projektu se svým známým z Lower East Side Lou Reedem. Dostal jméno The Velvet Underground a zbytek je historie.
Na slavných nahrávkách The Velvet Underground & Nico a White Light/White Heat dokázal Cale propojit Reedovo písničkářství s vlivy drone music, čímž rockovou hudbu vyslal do zcela nových zvukových krajin. V roce 1968 nicméně neshody v kapele vystupňovaly do té míry, že John Cale definitivně The Velvet Underground opustil. Jeho sólová kariéra od začátku sedmdesátých let zhodnocuje potenciál kreativních kolaborací s podobně naladěnými hudebníky (Terry Riley, Brian Eno), stejně cenné jsou ale i sólové desky (Paris 1919, Helen of Troy).
John Cale navíc také produkoval zásadní alba Nico (Desertshore), The Stooges (eponymní debut) či Patti Smith (Horses). Podílel se i na debutu Happy Mondays, zhudebnil básně Dylana Thomase či Arthura Rimbauda, má za sebou i několik filmových soundtracků (Americké psycho) či hudbu k baletním vystoupením.
V novém tisíciletí navíc překvapuje posluchače futuristickými deskami jako Hobo Sapiens nebo blackAcetate, které stvrzují fakt, že Cale stále drží prst na tempu doby. Na loňské desce Shifty Adventures in Nookie Wood spolupracoval třeba s producentem Danger Mousem (Gorillaz, Gnarls Barkley) a Guardian ho popsal jako „kombinaci životních zkušeností sedmdesátníka s úžasem malého dítěte".
Cale odmítá žít v minulosti, a i proto jsme v telefonickém rozhovoru mluvili víc o přítomnosti a budoucnosti. Do Prahy se vrací po sedmi letech, nicméně vloni zahrál na festivalu v Trutnově.
Aktuálně.cz: Kdykoliv v poslední dekádě a půl koncertujete v Praze, máte vždy pro fanoušky připraveného něco nového. Překvapíte fanoušky i tentokrát?
John Cale: Sám v to doufám. Budu hrát hodně věcí z nové desky, která je vlastně důvodem, proč jsem se vůbec vydal na turné. Samozřejmě že zahraji i něco starého, ale těžiště bude nový materiál. Uvědomuji si, že to bude po dlouhé době první koncert v Praze, který nebude v Divadle Archa, což je prostor, který mám strašně rád. Ale i proto by to mohl být pro fanoušky nový zážitek.
A.cz: Vaše diskografie tvoří jakousi paralelní historii rockové hudby, nicméně z kultovní postavy na okraji se pomalu stáváte uznávanou legendou - před třemi lety jste dokonce přebral z rukou královny Řád britského impéria. Jaký to byl pocit?
Je to jenom ocenění. Vůbec jsem nečekal, že budu takto dekorován a když to najednou přišlo, byl to pro mě opravdu šok. Člověk je samozřejmě rád, že ho ocení za něco, co udělal v minulosti, ale já se snažím žít přítomností.
A.cz: Nikdy jste nepřemýšlel, že se ceny vzdáte, jako to v minulosti udělali třeba John Lennon nebo básník Philip Larkin?
To ne. Hodně lidí by to považovalo za urážku. Nechci vzbuzovat laciné kontroverze.
A.cz: Ocenění, jako je tohle, se obvykle dává lidem, kteří už mají kariéru víceméně za sebou, což se o té vaší rozhodně říct nedá. Co vás nutí přicházet s další a další hudbou?
(delší pauza) Asi naštvanost.
A.cz: Na co?
Jsem hodně netrpělivý člověk a nerad poslouchám tu samou hudbu a nerad hraji pořád dokola ty samé písničky. Takže musím psát pořád něco nového, abych se nenudil a neštval mě stereotyp.
A.cz: Možná se mi to jen zdá, ale muzikanti se starším datem narození vydávají nejlepší desky svého života. Jsou Swans, Scott Walker nebo vy důkazem toho, že rockový étos autentického mládí je mrtvý?
Nepochybně. Je to jen mýtus.
A.cz: Vaše skvěle přijatá loňská deska Shifty Adventures in Nookie Wood byla prý inspirována filmem Blade Runner. V čem? Je realita toho filmu v něčem podobná té naší?
Ve skutečnosti to byla jen jedna píseň - Nookie Wood. Ta písnička hodně využívá zvukového designu, který má původ v orientální hudbě. Podobné zvuky jsou ke slyšení v Blade Runnerovi, kde slouží k navození klaustrofobické atmosféry. Když píšu písničku, chci posluchače uvést do nějakého specifického zvukového prostředí, a proto se snažím použít vždy nějaké svébytné zvuky. Už netvořím u klavíru nebo s kytarou jako dřív, místo melodií dávám dohromady koláže, které mají posluchačům navodit pocit, že se ocitli v nějakém specifickém místě - ať už je to město nebo země. Je to něco, co mě baví v hip hopu, který využívá samply.
A.cz: Když už jsme u hip hopu, tak deska z velké míry vznikla na automatickém bubeníkovi MPC, což je nástroj, který je běžný právě v tomto žánru. Co dalšího z hip hopu proniklo do vaší hudby?
Mám hrozně rád líné rytmy, které dělají hiphopoví producenti. Někdy jsou tak líné, že to vypadá, že se každou chvíli zhroutí do sebe. Na nové desce mám píseň Vampire Cafe, v níž se rytmus jen tak líně potácí a každou chvíli to vypadá, že se celá rozpadne vejpůl. Miluju tyhle skladby, které jsou na hraně demontáže.
A.cz: Na rozdíl od dvou předchozích alb produkovaných společností EMI, vyšlo Shifty Adventures in Nookie Wood na nezávislé značce Domino Records. Jaký byl váš důvod opustit velkou nahrávací společnost?
Především EMI zvoní umíráček a už tady asi dlouho nebude. Když jsem k nim na začátku tisíciletí přestoupil, byla v jejich stáji spousta zajímavých kapel, což mým nahrávkám dodávalo velmi zajímavý kontext. Teď ale všechny přešly k Domino Records, které kolem sebe teď soustředí to nejlepší z nezávislé hudby.
A.cz: Hudební průmysl, jak jsme ho znali, se pomalu rozpadá. Je to pro muzikanty dobře, nebo špatně?
Vidím kolem sebe, že většina mladých lidí, kteří chtějí dělat hudbu, nemají peníze na drahé nástroje a musí být velmi kreativní a vystačit si s málem. Je zajímavé sledovat, jak se jim daří dělat fantastické věci s málem, což jejich umění nepochybně velmi prospívá.
A.cz: Připomíná vám to v něčem éru Velvet Underground, kdy jste také doslova na koleně objevovali nové neobvyklé cesty, kterými by se rock mohl vydat?
Nedávno jsem se v New Yorku účastnil pocty pro Nico a byla tam i Kim Gordon ze Sonic Youth. Měla jen kytaru, zesilovač a efektové krabičky, do kterých měla zapojený i mikrofon a echo z krabičky dodávalo její produkci strašně zvláštní zvuk. Připomnělo mi to věci, které jsme dělali s Velvet Underground v polovině šedesátých let. Tehdy jsme taky neměli mixér, všechno jsme zapojili do kytarových zesilovačů a není těžké si představit, jaký divný efekt to mělo na zvuk. Teď máme rok 2013 a Kim Gordon se vykašle na všechnu technologii a udělá něco stejně syrového a abstraktního. To se mi líbí.
A.cz: Ke specifickému zvuku Velvet Underground přispěly i postupy převzaté z moderní vážné hudby, což je ostatně i leitmotiv vaší sólové nahrávací kariéry. Komunikuje dnes avantgarda a rock podobným způsobem?
No, existují kapely jako Dirty Projectors, které svůj zvuk postavily na míchání těchto vlivů...
A.cz: Nemělo by jich být víc? Neměli by dnešní muzikanti na nezávislé scéně víc poslouchat La Monte Younga a číst Johna Cage?
Nuže, každý ať poslouchá a čte, co chce, důležité je, co si z toho vezme a použije ve své hudbě. Dirty Projectors mají nastudované postupy avantgardy, zkouší s nimi psát písničky a vychází jim to. Vidím v tom i částečnou revoltu proti velkému světu popmusic, který ztrácí půdu pod nohama. Ekonomika na tom není vůbec dobře a velké nahrávací společnosti už nemají dost peněz na to, aby mohly tlačit své interprety, což dává šanci všem ostatním. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale opravdu je teď skvělá doba na to být muzikantem.
A.cz: Produkoval jste spoustu zásadních desek, které ovlivnily dějiny populární hudby, od debutu The Stooges, přes desky Nico, Patti Smith či Modern Lovers. Už dlouho jste ale s žádnou kapelou ve studiu nebyl, není vám to líto?
Je to vážně škoda. Bohužel jsem hodně časově vytížený vlastními projekty, a tak nemám čas. Přichází mi hodně nabídek, ale musím je odmítat. Navíc žijeme v době, kdy kapely už žádné producenty nepotřebují, všechno si udělají samy na svém počítači doma, což jim dovoluje být umělecky radikální. Nikdo z velkých společností jim neříká, co mají dělat, což je skvělá pozice pro kreativitu. Takže mladé kapely mě vlastně už na nic nepotřebují.
A.cz: Byl jste jedním z prvních muzikantů, který odhalil sílu rašící punkové scény v polovině sedmdesátých let, teď jste zase advokátem hip hopu. Myslíte si, že můžeme v budoucnosti čekat další podobné hudební revoluce, které zase převrátí naruby to, jak se dělá a poslouchá hudba?
Určitě. Je to věčný koloběh. Lidi nechtějí dělat věci pořád stejně. Dříve nebo později se začnou nudit a někdo přijde s něčím novým. Děje se to pořád.
A.cz: Může ale přijít nový dominantní žánr ve světě, v němž už nejsou žádná dominantní média, jen bezbřehý decentralizovaný chaos internetu?
Nepochybně. Nebojím se toho, že by internet mohl spolknout lidskou kreativitu.
A.cz: Před pár lety jste se podílel na projektu velšského stánku na benátském bienále. Chcete se podobnými uměleckými, audiovizuální projekty zabývat i v budoucnosti?
Když mě oslovili s projektem pro bienále, byl jsem rád, protože mi to taky pomohlo najít cestu ke svým velšským kořenům. Měli jsme na to tehdy jen čtyři měsíce, což není moc. Hodně jsme se na tom naučili a výsledek byl taky super. Bylo to pro mě úplně nové teritorium a inspirace. Někdy vidíš audiovizuální instalaci postavenou na strašně jednoduchém nápadu a říkáš si: Proč mě to nenapadlo dřív?
A.cz: Ovlivnila tato práce přípravu nové desky?
Je to úplně jiný svět a znovu jsem si to uvědomil, když jsme dělali klipy k písničkám a já se scházel s lidmi, kteří je točili. Nicméně tohle všechno mi pomohlo uvědomit si, že ať už jsou to klipy, instalace nebo písničky, vždycky je za tím snaha udělat něco nového, vzít existující elementy a poskládat je zajímavěji, než to dokázal kdokoliv předtím. Vhodné vybavení a skvělé nápady, víc k umění nepotřebuješ.
