Rozhovor - Holandský producent Danny Wolfers známý hlavně pod přezdívkou Legowelt patří mezi kultovní postavy evropské taneční elektronické hudby. Už bezmála dvě dekády oživuje archaické zvuky stařičkých syntezátorů v nejrůznějších žánrových výhoncích od techna, přes disco až k funku či obskurním kolážím ovlivněným soundtracky z filmových hororů. Ve čtvrtek 21. prosince vystoupí vůbec poprvé v České republice - představí se v brněnském Kabinetu Múz na pokračování večírku Itch My Hahaha.
Legowelt s hudbou začal už jako adolescent v raných devadesátých letech poté, co se poprvé setkal s tvorbou pionýrů taneční scény, jako byli detroitští Underground Resistance či Model 500 a později si zamiloval rané nahrávky producentů jako Aphex Twin, u-Ziq či Drexciya. Během své hyperaktivní hudební dráhy vydal přes sto nahrávek pod impozantním počtem pseudonymů (Catnip, Nacho Patrol, Polarius a desítky dalších) a v širokém žánrovém rozpětí. Legowelt nicméně zůstává jeho stěžejním a nejznámějším projektem.
V Brně představí v live setu materiál z nové desky The Paranormal Soul, která vyšla letos v říjnu a vysloužila si například cenu Album roku podle magazínu Bleep. Legoweltovi budou předskakovat například český producent Ventolin (člen projektu Kazety), který zde pokřtí své debutové album Totem nebo další milovníci osmdesátkové zvukové estetiky - Dirty Picnic. Večer zakončí Djové Tomino a Myslivec z MIDI LIDI.
Legoweltova hudba odkazuje na počátky techno hudby, v níž se zúročil prvotní úžas ze zvuků vyluzovaných primitivními syntezátory, jež se pro pionýry v Detroitu staly symbolem vize technologické budoucnosti. Utopistický rozměr nového světa si techno přineslo i do devadesátých let, kde se kolem kyselinových zvuků syntezátorů Rolland zrodila celá svébytná hudební kultura. Když v polovině dekády teenager Danny Wolfers z Haagu začal objevovat zapomenuté kořeny futuristické hudby, našel celý nový svět, k němuž během následujících dekád přidal i něco svého.
Aktuálně.cz: S hudbou jsi začínal v raných devadesátých letech, kdy ještě muzikanti nebyli propojení internetem. V čem to bylo jiné než začínat dnes?
Legowelt: Byl jsem v totální izolaci, která ale někdy umí dělat zázraky. Když jsi chtěl začít dělat techno nebo house, nemohl sis stáhnout žádný návody, prostě sis jen koupil syntezátor a drum machine a naučil ses všechno sám, aniž bys tušil, co vlastně děláš.
A.cz: Bylo to pro kreativitu pozitivní?
Vznikala víc osobní hudba, protože lidi sami objevovali nový a divný cesty. Nestudovali hudební teorii, neznali „kuchařky", a tak jim z nástrojů lezly zvláštní hypnotický a psychedelický skladby, jejichž struktura nebo postupy nedávaly teoreticky žádný smysl. To je věc, která dneska chybí. V hudbě je málo osobního přístupu, chybí vřelost a to čemu se říká „soul". Děcka se dneska podívají na YouTube na návod, jak dělat techno a myslí si, že existuje jeden správný způsob a bojí se do něj přidat něco vlastního, aby to náhodou nebylo „špatně".
A.cz: Během posledních dvaceti let proběhla celá rychlá evoluce nástrojů pro tvorbu elektronické hudby a sám jsi jich spoustu vystřídal. Jak moc v elektronické hudbě ovlivňuje použitá technika tvorbu a finální zvuk?
Záměrně měním pseudonymy s každým novým nástrojem, nicméně nakonec je ten přístup vlastně hodně podobný. Vždycky si to musíš nějak osahat a v okamžiku, kdy už zvládáš všechny triky, musí přijít tvoje vlastní invence, která odlišuje tvoji hudbu od všech ostatních.
A.cz: Na podzim jsi na svém webu uspořádal soutěž pro design her na staré počítače. Jak moc tato estetika ovlivňuje tvoji tvorbu?
Nijak dramaticky, řekl bych. Samozřejmě, že by se v mý hudbě daly najít vlivy skvělých soundtracků z osmdesátých let pro Commodore 64 a Amigu, ale není to nic zásadního. Programování zastaralých počítačů je jen takové hobby, čistím si s tím hlavu. Je to velmi zenová záležitost.
A.cz: Vydáváš velké množství muziky pod nejrůznějšími pseudonymy. Považuješ se za workoholika, nebo je to spíš otázka odlišné pracovní metody, než je běžné třeba v rockové hudbě?
Neřekl bych, že jsem workoholik. Musíš si uvědomit, že dělat elektronickou hudbu je vlastně docela snadný, když víš, co děláš. Někdy jsem schopnej natočit i dva nebo tři tracky denně.
A.cz: Vloni jsi vydal album The Teac Life stylem „zaplať, kolik chceš". Byl jsi spokojený s výsledkem experimentu? Myslíš, že je to udržitelný model?
Jo, docela se to povedlo a určitě to do budoucnosti zopakuju. Nicméně je jasné, že je to prodejní model, který funguje u muzikantů, kteří mají silnou fanouškovskou základnu a chtějí mít všechny tvoje nahrávky. Nakonec ta deska vyšla i na vinylu.
A.cz: Pod jménem Nacho Patrol jsi vydával hudbu ovlivněnou africkým jazzem a africkou hudbou vůbec. Co tě na ní tak baví? Myslíš, že by z Afriky mohla přijít příští hudební revoluce?
Miluju afro-funk a další podobné žánry, protože je to hudba, která je lo-fi a syrová, špinavá a jde až na dřeň. V současnosti přichází z Afriky spousta opravdu krásně divných hudebních stylů, takže je klidně možné, že odtud vzejde i něco opravdu velkého, co změní náš náhled na hudbu.
A.cz: S Nacho Patrol jsi dokonce hrál i jako kapela - s kytarou, minimoogem a saxofonem. Byla to pro tebe nová zkušenost po letech hraní sólo? Chceš něco podobného zopakovat?
Chraň bůh! Nenávidím kapely. (smích) Kapela začala, když mě promotéři zabookovali před čtyřmi lety na společný koncert s Mulatu Astatke (významný etiopský jazzman - pozn. red.) a řekli, že musím hrát s kapelou, aby to bylo víc naživo. A tak jsem narychlo sehnal muzikanty - můj studiový technik Jimi Helinga umí na každý na stroj na světě, takže byl první. Náš společný kámoš Marc Alberto studoval saxofon na nějaké konzervatoři, tak jsme ho vzali, a když jsem se dozvěděl, že si můj známý Martijn koupil kytaru, tak jsem ho vzal, ačkoliv na ni nikdy předtím nezahrál ani notu. Je to taková zvláštní sebranka podivínů, ale funguje to. Nicméně naprosto nesnáším zkoušky s kapelou, je to ta nejnudnější věc na světě. Takže když máme koncert, cvičíme tak zhruba hodinu den před ním a pak na koncertě většinou improvizujeme.
A.cz: Taneční hudba zažívá v posledních letech renesanci, hlavně pokud se týče jejich komerčních odnoží. Myslíš, že rostoucí popularita za oceánem může scéně, která funguje už dvacet let pomoci nebo uškodit?
Asi je to dobře. Když pár milionů dětí z měst někde na americkým středozápadě začne poslouchat Skrillexe nebo Deadmau5e, možná že pár tisíc z nich si najde i cestu k víc obskurnějším interpretům.
