Rozhovor - Teprve šestadvacetiletá zpěvačka Ellie Goulding je takřka dokonalým příkladem současné vlny britských hudebníků, kteří kromě domácí dominance prodejním žebříčkům podnikli úspěšnou invazi i do těch amerických. Před třemi lety ji kritici v anketách BBC a Brit Awards otipovali jako budoucí velkou hvězdu a svou věštbu zpěvačka bezvýhradně naplnila. S plnohodnotnou deskou Lights v Británii debutovala hned na čísle jedna, aktuální řadovce Halcyon se pak to samé povedlo v Americe.
Na mladé fanoušky skvěle zafungovala vlídná kombinace synth popu, epických melodií a dojemně nakřáplého hlasu. Jelikož pak s nimi zpěvačka dodnes udržuje čilou komunikaci nejen skrze sociální sítě (konaly se například společné běžecké tréninky, večeře, poslechový večer nové desky), udržela si dojem vcelku obyčejné hezké holky, které svět obyčejných lidí není vůbec vzdálený.
Když tedy v neděli 21. dubna přijížděla do pražského klubu SaSaZu na českou koncertní premiéru, bylo beznadějně vyprodáno, místní fanklub si připravoval synchronizované transparenty a žádostiví fanoušci se na místě nebáli vynadat zvukaři, který výkon jejich oblíbenkyně pohřbíval nezřetelným a místy dokonce vypadávajícím zpěvem. Nakonec svého dosáhli, a jakmile stěžejní mikrofon po půlhodině procitl, slyšeli energickou zpěvačku čistě, včetně intonace skvěle padnoucí do klenutých epických melodií a trademarkových, roztomile nastydlých barev.
Jednoduché písničky o lásce začaly fungovat a Ellie Goulding najednou naplňovala status popové hvězdy. Takovému nazírání se sama nijak nebrání. „Pravděpodobně jí asi jsem, prostě zpívám a hraju pop music," vyznala se v krátkém rozhovoru pro Aktuálně.cz. Kromě toho došla řeč na rozdílné vnímání fanoušků v Evropě a v Americe, remixy, důvody zpracování obecně platného tématu lásky i mediální reflexi vycházející hudební celebrity.
Aktuálně.cz: V jedné pozvánce na aktuální pražský koncert bylo jako důvod, proč jít, uvedeno, že jste obyčejná sympatická holka odvedle bez aury nedostupné popové ikony. Chcete se právě takhle prezentovat?
Ellie Goulding: Nechci nic předstírat a vydávat se za někoho, kým nejsem. Ráda jsem v kontaktu se svými fanoušky a lidmi, kterým má hudba připadá zajímavá.
A.cz: V začátcích kariéry jste psala akustické skladby. V rozhovoru pro Vice jste dokonce prohlásila, že jste jako malá chtěla být Eddie Vedder. Kdy nastal posun k synth popu?
Vždycky jsem se zajímala o elektronickou hudbu, už od té doby, co jsem byla malá. Moje matka ji pouštěla takřka neustále, stejně tak strýc. Vždycky jsem ji měla ráda, proto mi pak přišlo přirozené začít pracovat s lidmi, kteří se jí věnují. Proto mi přišlo přirozené nasměrovat svou tvorbu tímto směrem.
A.cz: Vaše publikum je velmi mladé, obvykle jde o lidi pod dvacet let. Cítíte vůči nim určitou odpovědnost, když píšete nové skladby?
Ne, ani sama se totiž nechovám moc zodpovědně.
A.cz: Většina vašich skladeb je o lásce, vztahu dvou lidí a jeho případném vývoji. Dalo by se říct, že jde o holčičí záležitost. Přesto vám na sociálních sítích píše spoustu kluků vzkazy typu: „Miluju tvou práci Ellie!" Jak si to vysvětlujete?
Nemyslím si, že by moje hudba byla výhradně pro holky. Je hodně univerzální, obecná. Věci, o kterých píšu, se stávají spoustě lidem. Ráda píšu o věcech, které jsou pro lidi citlivé. Každý měl alespoň jednou zlomené srdce.
A.cz: V Evropě a ve Spojených státech se na vás lidé dívají velmi rozdílným způsobem. Neil McCormick to ve svém rozhovoru pro Telegraph definoval slovy, že v Americe jste holka z plakátů elektronických muzikantů. Platí to?
Ano. Lidé v Americe pravděpodobně poslouchají elektronickou hudbu mnohem víc. Myslím, že když jsem začala chodit se Skrillexem, lidi ve Spojených státech to ani nijak nepřekvapilo, zato ty v Británii ano. Mám to v Americe ráda, přijde mi to tam více organické. Lidé se nezajímají o mou minulost, ale hledí si víc toho, čemu se aktuálně věnuji.
A.cz: Dal vám vztah se Skrillexem také něco z muzikantského hlediska, rozvinuly se vaše produkční schopnosti?
Naučil mě hodně o technické stránce věci, o tom, jak dosáhnout nejlepšího možného zvuku nahrávky. Je velmi dobrý právě v technických a sonických aspektech hudby. Být kolem něj také znamenalo být ve společnosti dalších producentů, což mi dalo hodně zkušeností. Sama sice beaty a syntetické zvuky přímo nevytvářím, ale komunikuji a usměrňuji všechny, kdo se na konkrétních skladbách podílejí.
A.cz: Hudba a život jsou ve vaší tvorbě propojené odmala. Od devíti jste si prý psala deníček a v patnácti z něj vykrystalizovaly písničky. Zůstaly vám dodnes autobiografické tendence?
Hodně věcí píšu na základě vlastních zážitků, něco zase na základě toho, co slyším od přátel. Ráda se pouštím do mnoha různých oblastí, jichž se týká můj vlastní život. Nejčastěji to jsou asi rozpadající se vztahy, zlomené srdce a láska obecně.
A.cz: Nedávno jste pro společnost Nike připravila běžeckou kolekci remixů alba Halcyon. Jak jste se k takové spolupráci dostala?
Spolupracuji s Nike už dlouhou dobu a navrhla jsem jim běžecký mix, protože na mou poslední nahrávku vzniklo několik velmi povedených remixů a chtěla jsem, aby našly využití. Podílelo se na nich několik opravdu velkých jmen nebo těch, kteří mou tvorbu už hráli dříve někde na festivalech. (Na remixové desce se objevil třeba Birdy Nam Nam, Kastle nebo Everything Everything, pozn. red.)
A.cz: Už dříve vás remixovali vlivní producenti, jako je Joker nebo The Weeknd. Berete si z kreativních prací s vašimi skladbami inspiraci?
Ano, pokaždé je tam velmi odlišný přístup.
A.cz: Většina mainstreamově úspěšných zpěvaček se zabývá tématem lásky, stejně tak bývají mladé a krásné, plus za nimi stojí velké publikum. Myslíte, že se od nich nějak lišíte a nejste prostě jen další popová hvězda?
Pravděpodobně asi jsem, prostě zpívám a hraju pop music. Každý z nás je samozřejmě trochu jiný, žádní dva lidé nikdy nejsou úplně totožní, ovlivnilo je třeba to, na čem vyrůstali a co dělali jako děti, což je velmi individuální záležitost.
A.cz: Kromě hudebních rubrik seriózního tisku se začínáte objevovat i na stránkách zábavních či lifestylových magazínů. Nemáte pocit, že se z vás stává určitý popkulturní symbol?
Ne! Myslím si, že o mně nepíšou ani jedni. Vlastně o mně nikdo moc nepíše. Nikdy jsem sama sebe neviděla v lifestylovém magazínu, stejně tak v žádné hudební sekci seriózního tisku. Jsem s tím naprosto spokojená, nijak mi na tom nezáleží. Miluji to, co dělám. Pokud se mnou lidé chtějí udělat interview a něco se o mně dozvědět, je to v pohodě, ale pokud ne, vůbec mi to nevadí.
A.cz: Stále více muzikantů z Británie se komerčně prosazuje i v Americe. U vás je to nyní například Adele, Mumfords & Son nebo Ed Sheeran. Vidím spojnici právě ve vřelejším, lidštějším způsobu prezentace, který má daleko k odosobnělým hvězdám formátu Beyoncé nebo Lady Gaga. Vysvětlujete si to podobně?
Myslím, že jsem prostě měla velké štěstí a dobrou hudbu. Lidé v Americe se spojují a ztotožňují s hudbou. Nemyslím si, že by v tom bylo něco komplexního. Stačí mít dobrou melodii, dobrou skladbu, dobré album. Nic víc v tom podle mě není.
