Praha - Koncept oddaných hudebních fanoušků zdá se být záležitostí minulostí, stejně tak rocková hudba. Přívrženci starých dobrých časů nicméně stále tvoří velkou část spektra hudebních příznivců a proto rock funguje jaksi paralelně se současnou hudební scénou. Jedni většinou ignorují druhé a naopak.
O existenci Kiss tak mnozí dnes už ani netušili, přesto jedni z otců sedmdesátkového glam rocku vydávají dvacátou řadovou desku. A ti, co na ni netrpělivě čekali, pravděpodobně zase nikdy neslyšeli sonický hip hop loňské senzace blogosféry Death Grips, vycházející hvězdičku pop music Ellie Gouldingovou nebo křížení elektroniky s volnomyšlenkářským jazzem v hudbě Hidden Orchestra.
Tip týdne: Sonický útok Death Grips na domovský label
No Love Deep Web je aktuálně pravděpodobně nejstahovanější legálním albem na různých sítích pro sdílení souborů a loňská senzace blogosféry Death Grips v jeho vydání zachovala podobně nekompromisní přístup, jakým se řídí při skládání svého agresivního experimentálního hip hopu.
Když totiž s novou nahrávkou přišli za svým vydavatelstvím Epic Records, byli odmítnuti s tím, že letos už se nic vydávat nebude, pokud tedy budeme věřit příspěvkům kapely na sociálních sítích. Den poté proto vypustili album pod volně šiřitelnou licencí Creative Commons a pověsili jej na svůj vlastní web, streamovací server Soundcloud a sítě bittorent. Obal desky s jejím názvem napsaným na pánském přirození je také poměrně výmluvným gestem.
„Je emočně syrové a přímé, zvuk je nepopsatelný, hodně se soustředí na beaty. Jsou tam nějaké kytarové efekty, kterých jsme se dotkli už na ExMilitary, ale kytara nebyla zdrojem jejich zvuku," komentovala skupina No Love Web Deep pro kanadský hudební server Exclaim.
Minimalistické beaty s masivním zvukem tak jsou hutným podkladem pro jen několik málo dalších linek, jejich chaotické a disonantní prolínání ale má za následek poměrně intenzivní sonický atak završený nekompromisním a nezřídka extatickým deklamováním Stefana Burnetta.
O nic posluchačsky přívětivého se rozhodně nejedná. Žánr, jejž mnozí používali k machistickému vyhrožování jiným a dokazování vlastní tvrdosti, však tihle šílenci transformovali na útok samotný.
Death Grips - No Love Deep Web (samovydání, 2012)
Ellie Goulding dospěla k opulentnímu popovému zvuku
Anketa BBC Sound of … předjímající úspěchy mladých britských hudebníků ani tak nehledí na kvalitu, jako spíš na aktuální hudební trendy a schopnost vybraných jedinců z nich něco vytěžit. Britská zpěvačka Ellie Gouldingová byla v roce 2010 označena jako v tomto ohledu nejnadějnější a hned první deska Lights debutovala na čísle jedna tamního prodejního žebříčku.
Svůj první hit, cover verzi Your Song původně od Eltona Johna, dokonce odzpívala i na královské svatbě prince Williama a Kate Middletonové. Z naivně znějících melodií, z nichž se v rádiích nejvíce prosadila nesmělá taneční záležitost Lights, však už vyrostla a novinka Halcyon je produkčně podstatně opulentnější záležitost.
Hlas jde do výšek, jimž se Gouldingová naposledy zdaleka nepřibližovala. Naivitu vystřídala pěvecká suverenita, kytarové linky přecházející do primitivních beatů zase postupně vyvstávající klenuté rytmy a záměrná atmosféra snu. Epický nádech a rafinovaná práce s doprovodnými vokály místy dokonce evokuje loňskou popovou senzaci Florence and the Machine. Velkolepost pak dovršují decentně využívaná smyčcové nástroje.
Halcyon sice lze snadno zavrhnout jako produkční pozlátko záměrně inklinující k znovunabyté romantičnosti současného popu, díky skladbám jako Only You, co prostoduchost taneční horečky automaticky vyjevují, ale nemusí být pouhou radiovou vatou, případně sladkou guilty pleasure hudebních geeků.
Ellie Goulding - Halcyon (Polydor, 2012)
Vnitřně neklidný nu-jazz skotských Hidden Orchestra
„Jedním z impulsů, s nimiž jsem zakládal Hidden Orchestra, bylo zachytit energii a sofistikovanost sól jazzových bubeníků. Nasamploval jsem je, přeprogramoval a udělal z nich rytmický podklad pro celou skladbu, obyčejně ještě s použitím těžších rytmů inspirovaných hip hopem a některými klubovými elektronickými žánry. Nakonec to tedy dopadne tak, že groove skladby tvoří minimálně šest různých rytmů a často ještě mnohem víc," popisuje v rozhovoru Joe Acheson svou tvůrčí metodu.
Právě vrstvení rytmických linek tak má u Hidden Orchestra za následek obrovskou vnitřní dynamiku skladeb, které většinou nejdou pod hranici pěti minut, přestože jako celek působí lehce, hladce, snad i relaxačně.
Acheson každou skladbou vytváří jakousi atmosférickou texturu. Pomalu se k ní dospěje, postupně se proměňuje, nicméně hlavní motiv ji drží pohromadě. Rytmické změny mu pouze pomáhají někam gradovat. V této tendenci pokračuje i na druhé řadovce Archipelago, na níž si malé cameo střihl také Tomáš Dvořák aka Floex.
Kevin Le Gendre si v recenzi pro BBC Music trochu stěžuje, že skladby neobstojí při opakovaném poslechu. Dlouhodobé usídlení se „hitu" Flight ve vysílacím schématu alternativního Radia 1 a jeho někdejší kralování tamní hitparádě naznačuje spíš opak.
Hidden Orchestra - Archipelago (Tru Thoughts, 2012)
Monstra z Kiss to dotáhla na dvacátou řadovku
V jednadvacátém století fenomén die hard fanoušků už pomalu neexistuje a mnohdy se zdá, že všichni poslouchají hudbu napříč žánry, přičemž za svými oblíbenci si příliš nestojí. Klasický rock nebo heavy metal jsou v tomto ohledu výjimkou. Věrní fanoušci za ním jdou a jsou rádi snad za každou desku, která se duchem vrací někam k přelomu šedesátých a sedmdesátých let, a může jim tak sloužit jako pevný bod v kaleidoskopu současného hudebního světa.
O stále trvající existenci Kiss už pravděpodobně velká část populace ani netušila. Stylizace do role zmalovaných příšer v ocelovo-kožených převlecích v roce 2012 prostě nikoho moc nevzruší. Pro zakonzervovaný svět rocku však jejich dvacáté album Monster stále může být menší událostí.
Z původní sestavy sice zůstala už jen dvojice Gene Simmons a Paul Stanley, oba nicméně jsou nadále věrni přímočarému zvuku, záměrně uječenému zpěvu, kytarovým sólům a ideologii bezstarostné rokenrolové jízdy.
Album se symbolicky nahrávalo na analogový pásek, tedy jako za starých časů. Jestli zlatých už je velmi individuální záležitost.
Kiss - Monster (Universal Music Group, 2012)
