"Přiznávám, jsem zmatený, svého druhu chyba," zpívá šestatřicetiletý Sykes, jenž pravidelně píše texty plné nejistoty, úzkosti i bolesti, stejně jako zapamatovatelné a úderné slogany. I proto se hudba Bring Me the Horizon v uplynulé dekádě stala útočištěm mnoha dospívajících, z nichž některým otevřela brány tvrdé muziky. Jako by jim zprostředkovaně říkala: nejsi v tom sám, taky se cítíme na nic.
Podobný vzkaz vyšlou úterním koncertem v pražské Sportovní hale Fortuna. Do Česka přijíždějí už posedmé, naposledy vystoupili v roce 2019 na festivalu Rock for People.
Posluchače utěšují dlouhodobě. Nejspíš také tentokrát Oliver Sykes zazpívá osm let starou píseň Drown s refrénem "Nenech mě utonout" mimo pódium a vyzve diváky, aby se s ním pozdravili, plácli si rukama. Na levé dlani, kterou za tímto účelem nastavuje, má příznačně vytetovaný nápis high five.
Na své zatím poslední nahrávce, půlhodinovém EP Post Human: Survival Horror, propojili Bring Me the Horizon téma duševního zdraví s tíživou realitou. Desku vydali na podzim 2020 a některými skladbami už reflektovali pandemické období karantén, izolace a strachu. Šlo o jedno z prvních alb natočených na dálku prostřednictvím digitálních aplikací. Na singlu Parasite Eve, který inspirovala stejnojmenná japonská videohra z roku 1998, začala skupina pracovat ještě před šířením covidu v Evropě. Vydala ho ale v době, kdy lidé začali vycházet ven po prvním lockdownu - a strach, který píseň zachycuje, v takových kulisách těžko mohl znít velkolepěji.
Do skladby posluchače uvádí bulharský ženský sbor, poté hutné pulzující dunění v pozadí protne zvuk sirény. Refrén klade otázku znějící koronavirovým obdobím, dnes už neslyšnou, možná o to palčivější: "Až zapomeneme na nákazu, odneseme si z ní ponaučení?"
Naléhavá atmosféra prostupuje celou deskou, na které se Bring Me the Horizon jinak vrací k agresivnější poloze. Úvodní kompozice Dear Diary zběsile pádí kupředu a s groteskním nádechem popisuje rostoucí frustraci z nucené izolace. Píseň Kingslayer vypráví o snaze vzepřít se utlačujícímu systému.
Vše vrcholí elegií za umírající planetu s předlouhým názvem One Day the Only Butterflies Left Will Be in Your Chest as You March towards Your Death, v níž k lidstvu pomyslně promlouvá Země. Rok 2020 se do nahrávky otiskl silně - je z ní cítit duch zlomového období, vrcholící globální krize.
Už názvem alba kapela vyzývá k opuštění zažitých pořádků. Odkazuje k myšlenkovému proudu posthumanismus, který hlásá oproštění od představy, že je člověk nadřazený světu. "Musíme se dál vyvíjet, dokud nebudeme moci být hrdí na to, co na této planetě děláme, a žít harmonicky nejen s ostatními lidmi, ale také s dalšími stvořeními," řekl zpěvák pro časopis Kerrang.
Možná právě rychlost, s níž Bring Me the Horizon bezprostředně ztvárnili zlomovou dobu, zarezonovala s britským posluchačstvem. Předloni v lednu se jejich EP dostalo na vrchol tamního albového žebříčku.
Pro pětičlennou kapelu založenou roku 2004 v anglickém Sheffieldu to nebyla nová zkušenost. Na špici vystoupala už s předešlou deskou Amo z roku 2019.
Její kariéra vybrala zvláštní zákrutu. První alba natočená v duchu žánru deathcore byla plná zběsilých riffů a frontmanova řevu. Odsud se muzikanti posunuli k modernějšímu zvuku žánru zvaného metalcore, který obohacovaly klávesy a estetika stylu emo spojeného s ponurostí, melancholií a důrazem na vlastní prožitky. Následnými dvěma deskami už Bring Me the Horizon neskrývaně koketovali s pop-music.
Cestu do středního proudu nastoupili roku 2013 s albem Sempiternal obsahujícím také hit Can You Feel My Heart, jenž nyní žije vlastním životem ve světě internetových memů. Hudebníci tou dobou začali víc pracovat s elektronickými prvky a posunuli se ke zvuku blízkému například britským Architects. Výraznou roli v tom sehrál klávesista Jordan Fish najatý původně jako výpomoc do studia, než se stal plnohodnotným členem sestavy. Její výraz zmodernizoval a písním dodal větší melodičnost či jednodušší strukturu.
Přestože vykročili mainstreamovým, líbivějším směrem, stále si uchovávají alespoň drobný osten, který mohou kdykoli vystrčit podobně jako na poslední desce. Ta do jisté míry kombinuje všechny jejich dosavadní tvůrčí polohy. Tím, jak mezi nimi neustále oscilují, Bring Me the Horizon udržují publikum ve střehu.
Umí znít svěže a nově, když pracují s prvky elektronické hudby nebo estetikou videoher - na poslední nahrávce spolupracovali s Mickem Gordonem, autorem soundtracku ke střílečce Doom Eternal, a píseň Ludens z tohoto alba pro změnu propůjčili do jiné hry - Death Stranding.
Jinak převládající kytarový zvuk obohacují smyčkami nebo modulacemi v duchu glitche, což je žánr experimentální elektronické hudby i označení pro nepatrnou chybu, jakýsi malý zásek v počítačovém systému. V předposledním singlu DiE4u lze zase díky roztomilé melodii a patosu hledat styčné body s japonskými animovanými seriály nebo hudebním žánrem hyperpop, který zastřešuje přiznaně kýčovitou, exaltovanou hudbu.
Přestože v popisu jejich tvorby létají odborná označení, Bring Me The Horizon nejsou záležitostí jen pro zasvěcené. Chodí na ně tisíce lidí, získali dvě nominace na Grammy, prodali čtyři miliony nahrávek a mají za sebou jak spolupráci s Danim Filthem, což je frontman vyhlášené metalové skupiny Cradle of Filth, tak s populárními tvářemi - od zpěvačky a producentky Grimes po popovou superstar Eda Sheerana.
Bring Me the Horizon představují první metalovou generaci, která už vyrostla obklopena internetem. Když roku 2004 jako teenageři začínali, bylo jim mezi patnácti a sedmnácti roky. Dnes svou hudbou odráží všežravost i neukotvenou identitu lidí žijících v digitálním prostředí. Že je jejich pražský koncert téměř vyprodaný, lze vysvětlit i tím, kolik posluchačů sdílí jejich pocity. Skoro každý jsme si přece někdy připadali, že nám nikdo nerozumí, že jsme ztraceni a že svět míří ke zkáze.
Koncert
Bring Me The Horizon
(Pořádá festival Rock for People)
Sportovní hala Fortuna, Praha, 7. února.
