Téhož roku odešel z domova, začal pracovat na stavbě a založil kapelu, kterou později přejmenoval na Blink-182. Když pak v písni Stay Together for the Kids vylíčil odluku rodičů očima bezmocného dítěte, tisíce lidí mu psaly, že vystihl jejich pocity.
Po dvaceti letech je pouto mezi posluchači a americkou sestavou, která vychovala generaci dospívající začátkem tisíciletí, stále silné. Dokázalo to úterní vystoupení Blink-182 ve vyprodané pražské O2 areně, jež s nimi zpívala nejen Stay Together for the Kids. Byl to až překvapivě dobrý koncert na poměry trojice, kterou provázela pověst průměrných hudebníků a jež se poslední dvě dekády několikrát rozpadla.
Blink-182 do světové pop-music vnesli vlivy jižní Kalifornie 90. let minulého století. Vzešli z prostředí, kde se hodně skejtovalo i surfovalo, a byť navazovali na kapely od Nofx po Green Day, do hitparád se dostali, teprve když punk-rock zjemnili popovými melodiemi.
Jejich nekomplikované, chytlavé a energické songy byly krátké, rychlé, plné jednoduchých kytarových i basových riffů. Doprovázely je komické texty a klipy, jež hrála televize MTV. Některé působily vysloveně pubertálně, jiné projevily vzácný nadhled, jako když video ke skladbě All the Small Things parodovalo tehdejší boybandy typu Backstreet Boys.
Samozřejmě rebelovali jen v mezích zákona. Apolitičtí, nekonfrontační a jasně komerční Blink-182 neměli nic společného s opravdovým punkem. Šli vstříc popularitě, jejich hudba představovala "produkt". A sami sebe vícekrát označili za trojici komediantů. Možná i proto, že ani na vrcholu sil naživo nehráli lépe než průměrně.
Později na jejich estetice mladší hvězdy jako Avril Lavigne vystavěly už jednoznačně teenagerský pop. A poslední dvě dekády Blink-182 zažívali především útlum. Bubeníka s potetovaným tělem, rukama i hlavou Travise Barkera dnes mladší ročníky znají díky tomu, že si vloni vzal celebritu Kourtney Kardashian, zatímco kytarista a šiřitel spikleneckých teorií o mimozemšťanech Tom DeLonge zůstává na sociálních sítích přítomný především jako meme: scéna z videoklipu k jejich písni First Date, kde stylizovaný do hipíka ze 70. let nevěříčně říká "what the fuck", se stala populárním internetovým vyjádřením údivu. Životnost memu toto úterý dokázala v prvních řadách O2 areny sedící žena s parukou a nalepeným knírem po frontmanově vzoru.
DeLongeovi a Barkerovi dnes táhne na padesátku, kterou rovněž zpívající baskytarista Mark Hoppus oslavil vloni. Že nyní vyprodali největší zastřešenou halu v Praze, je z jistého pohledu překvapivé.
Jenže Blink-182 v nejslavnější sestavě koncertují poprvé po devíti letech. Na jaře se velkolepě vrátili hned dvojicí vystoupení na populárním americkém festivalu Coachella. Jejich současné turné podle časopisu Billboard utrží 150 milionů dolarů, v přepočtu 3,4 miliardy korun, čímž se stane jejich komerčně nejúspěšnějším. A do toho právě oznámili, že vydají novou desku. Blink-182 si návrat dobře načasovali.
Ve správný čas
Když roku 2014 přijeli do holešovické Tipsport areny, dorazilo sedm tisíc lidí. Toto úterý jich v O2 areně bylo víc než jednou tolik.
Hudbu z přelomu tisíciletí sice dnes do mainstreamu začínají vracet zpěvačka Olivia Rodrigo či Machine Gun Kelly a konkrétně k Blink-182 se hlásí třeba i česká Pam Rabbit. Ale nejsilnějším faktorem bude nostalgie. V publiku převažovali starší mileniálové, mnozí v tričkách kapely. Teenagerům z přelomu tisíciletí dnes táhne na čtyřicítku, vydělávají a zřejmě jsou ochotni zaplatit za nostalgii. Dostalo se jim jí vrchovatě počínaje první písní Anthem Part Two, jež viní rodiče za to, v co jejich děti vyrostly.
Známé kytarové intro hrála rádia poprvé v létě 2001, stejně jako většinu skladeb, které Blink-182 pro pražský večer vybrali - nejvíc pocházelo z tehdejšího alba Take Off Your Pants.
Doprovodila je přiměřená show: muzikanti vystřelovali konfety, využili rachejtle, ohně i laserové paprsky. Nad pódiem se vznášel obří nafukovací králík stejně jako nafukovací sanitka s kresbou pornohvězdy z obalu desky vydané roku 1999.
Zhruba v první třetině se O2 arenou nesl hodně špatný zvuk a skladbám postaveným na kontrastu barytonového hlasu baskytaristy Hoppuse s tenorem kytaristy DeLonge nebylo moc rozumět. Okolo půlky večera se dojem zlepšil.
DeLonge střídal několik kytar Fender Starcaster včetně té hlavní polepené logy kapel Fugazi či Descendents coby symbolické připomínky, že Blink-182 mají punkové kořeny. V tričku, s kšiltovkou obrácenou dozadu frontman neustále řezal trsátkem do nástroje ve spodním rejstříku a obstojně doplňoval baskytaristu Hoppuse, který v brýlích a se zelenou chobotnicí na tričku často běhal po pódiu.
K nezastavení pak byl energií překypující, teatrálně hrající bubeník Barker, který většinu koncertu absolvoval zpocený bez trička. Na pět skladeb ho technika s bicí soupravou dokonce vyzvedla několik metrů do vzduchu.
Kapele sluší, že se obešla bez playbacku: až na syntezátory v novější skladbě Ghost on the Dance Floor vytvořila většinu zvuků naživo. Celkově oproti třeba koncertnímu záznamu The Mark, Tom, and Travis Show z roku 2000 podala lepší výkon, než se dalo čekat.
Ať si říkají, co se jim zalíbí
Songy Blink-182 jsou vzájemně hodně podobné, příliš se nevyvíjí a ne vždy jdou do hloubky. Na druhou stranu jich kapela v průběhu 90 minut střídá pětadvacet, takže rychle ubíhají.
Celkový dojem nejvíc srážejí pubertální vtipy. Když hrají Happy Holidays, You Bastard jednou normálně a vzápětí rychleji nebo když bubeníkovi Barkerovi spoluhráči uvážou ručník kolem hlavy, "protože to dá i poslepu", je to ještě nevinné.
Obtížněji snesitelné jsou Hoppusovy a DeLongeovy řeči. Co chvíli mezi skladbami žertují o penisech, sexu s matkami toho druhého a podobně. Nebo zahrají skladbu Family Reunion složenou ze samých vulgarit. Od padesátiletých otců rodin to působí všelijak.
Blink-182 se ale nikdy nebrali vážně. Svou hudbou leckomu ukázali, že stojí za to se občas povznést a že člověk má dělat, co se mu zlíbí, ať si druzí myslí cokoliv. Také je v tom hodně ironie: muzikanti v Praze přicházejí na pódium přiznaně komicky, za zvuků symfonické básně Tak pravil Zarathustra od Richarda Strausse, generaci jejich českých posluchačů známé coby znělky satirického pořadu Česká soda.
Všichni tři umělci pocházející z rozvedených rodin za sebou také mají osobní tragédie. Barker roku 2008 přežil pád malého soukromého letadla, při němž zemřeli čtyři lidé. Bubeník utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně, zotavoval se 11 měsíců.
Baskytarista Hoppus si v Praze bere slovo, když dojde na píseň o depresích a osamělosti Adam’s Song. Napsal ji roku 2000, kdy byl na vrcholu slávy, a přesto myslel na sebevraždu. "Tahle skladba mi pomohla se z toho dostat. Podruhé jsem na smrt myslel předloni, už ne z vlastního rozhodnutí, když mi doktoři diagnostikovali rakovinu mízních uzlin čtvrtého stadia," vzpomíná na dobu, kdy mu kvůli chemoterapii vypadaly vlasy a doma se zadýchával na schodech.
"Byly dny, kdy už jsem chtěl umřít. A neuměl jsem si představit návrat na pódium," dodává, načež v Adam’s Song mimo jiné zpívá, že se i v nejhlubší depresi navenek vždy smál co nejhlasitěji. Aby nikdo nepoznal, že je mu strašně.
Kdo jeho vtipy s DeLongem vnímal touto optikou, v duchu jim ty blbé řeči prominul.
Právě basistův boj s rakovinou přiměl kytaristu DeLonge znovu se přidat do sestavy, jež poslední roky koncertovala bez něj. Že jsou spory urovnané, naznačuje dvojice skladeb, které Blink-182 natočili s jeho náhradou. Obě v Praze zpívá, jako by byly jeho.
Nejlépe ale vyznějí hity. Mladicky radostné All the Small Things. First Date napsané podle DeLongeova trapného prvního rande s pozdější manželkou, kdy šli do akvária a "protože jsme ani jeden nevěděli, co říkat, jenom jsme čuměli na ryby".
Pro leckoho vrchol večera pak přináší Miss You, něžný song o lásce a lítosti. Osobitou atmosféru skladby z roku 2004 utváří ve smyčce puštěný beat hraný paličkou a metličkou, akustická kytara po oktávách klouzající na pražcích, zvonkohra, violoncello či klavír. V textu znepokojující zmínky o pavoucích, nočních můrách nebo vnitřnostech. A především kontrast basistova barytonu s DeLongeovým osobitým nástupem do druhé sloky, kdy se záměrně přepálenou výslovností žene kalifornský přízvuk svého tenoru na samou hranu.
Blink-182 mají možná blbé řeči, ale krásné písně.
