Rozhovor - Čtvrtstoletí svých dobrodružných výprav za hranice vážné hudby shrne ve středu 27. března v Paláci Akropolis smyčcový kvartet Alexandra Balanescu. Díky coververzím Kraftwerk, společným nahrávkám s rockery Spiritualized či Davidem Byrnem či propojování balkánského folklóru a klasiky si vybudoval Balanescu Quartet za posledních dvacet pět let unikátní pozici mezi vážnohudebními tělesy.
„Housle existují už více než dvě století a my se je snažíme přivést do harmonie s moderními kompozičními postupy," říká Alexander Balanescu, v Rumunsku narozený houslista a skladatel, který poprvé koncertoval jako dětský virtuóz už v devíti letech.
Na konci šedesátých let jeho rodina zemi opustila a on mohl absolvovat prvotřídní hudební vzdělání v Londýně a New Yorku. V osmdesátých letech se stal žákem významných minimalistických skladatelů, jako byli Michael Nymana a Gavin Bryars, a po dlouholetých zkušenostech v jejich kvartetech založil v roce 1987 svůj vlastní.
V počátcích své kariéry natáčel Balanescu Quartet kompozice Davida Byrna či Johna Lurieho a v roce 1992 přišel i výrazný komerční úspěch se smyčcovými interpretacemi skladeb elektronické skupiny Kraftwerk na albu Possessed. Následné album Luminitza (1994) už představilo Balanescovy vlastní kompozice, v nichž objevoval své rumunské hudební kořeny, ale třeba také inovativně používal elektrické rytmy a samply.
Balanescu Quartet se nikdy nebál vstoupit do neprobádaných krajin - předskakovali Pet Shop Boys, natočili desky s tak odlišnými hudebníky, jako jsou psychedeličtí rockeři Spiritualized a libanonský hráč na úd Rabih Abou Khalila. Alexander Balanescu je také podepsaný pod soundtracky k filmům Andělé a hmyz či Jak jsem strávil konec světa a jeho housle zní například z většiny snímků režiséra Petera Greenawaye. Zatím posledním velkým projektem je divadelní cyklus The Island & God's Playground s herečkou Adou Mileaovou.
Pro kariéru Alexandra Balanescu je typické překračování stereotypů a zavedených postupů. Je pětadvacáté výročí kvartetu důvodem k jistému pocitu uspokojení z vykonané práce? Ne tak úplně! „Naše práce nikdy nekončí. Jako umělec mám za povinnost pořád hledat nové způsoby vyjádření a navíc se mi zdá, že pořád žijeme v době, v níž hudební průmysl zrovna neholduje novým a dobrodružným postupům," říká rumunský hudebník dlouhodobě usazený v Londýně.
Aktuálně.cz: Pražský koncert bude věnovaný retrospektivě vaší kariéry. Máte nějaké oblíbené či naopak neoblíbené pasáže z historie Balanescu Quartet?
Alexander Balanescu: Každá fáze naší kariéry byla nějak shrnuta na desce a já si za každou z nich stojím. Na druhou stranu nejsem nikdy úplně spokojený s tím, co udělám, a vždycky vidím, co mohlo být uděláno ještě lépe, a to mě žene dál. Pro mě je podstatné, že každý projekt a každé CD je jiné a že jsme se nikdy neopakovali. Teď se nicméně situace s deskami dramaticky změnila a je mnohem těžší je vydávat. Máme s kvartetem v záloze spoustu materiálu, který buď nebyl pořádně zaznamenán, nebo nahrán byl, ale nikdy nevyšel.
A.cz: Je za tím situace nahrávacího průmyslu?
Ano, všechno se změnilo. Já jsem vždy chtěl pro své nahrávky maximální možnou kvalitu a s tou jsou bohužel spojené nemalé výdaje. Žádná vydavatelská společnost v současnosti není příliš ochotná investovat do nahrávek, které nejsou vyložené komerční trháky. A to se přitom některé naše desky prodaly v celkem obstojných počtech, ale pro hudební průmysl je to pořád málo. Ale snažíme se z tohoto světa nějak vyhrabat. Já jsem si nedávno postavil v garáži svého domu vlastní studio a natočil jsem zde několik soundtracků.
A.cz: Balanescu Quartet získal celosvětovou proslulost albem Possessed, na kterém jste přehráli skladby Kraftwerk. Tehdy to byl svým způsobem revoluční krok, dnes je už ale podobné křížení normální a stal se z něho poměrně laciný trik. Jak vlastně vzpomínáte na desku, která vás proslavila?
Pro nás to byl tehdy velmi neobvyklý projekt a byli jsme samozřejmě hodně překvapení z toho, jaký měla dopad. Měli jsme tenhle bláznivý nápad, že když se pustíme do skladeb Kraftwerk, mohlo by z toho vypadnout něco zajímavého a ono se to opravdu stalo. Pro nás to byla především obrovská zábava, moc nás bavilo hledat v našem světě klasické hudby ekvivalent k tomu báječnému univerzu elektronické hudby, které Kraftwerk stvořili. Bylo potřeba dát opravdu dobrý pozor, protože při podobném křížení často dojde na to, že se oba hudební světy navzájem vymažou a vznikne hudební blábol. V hudbě Kraftwerk jsme našli něco velmi barokního a od toho jsme se odpíchli.
A.cz: Jaká byla reakce členů Kraftwerk na tyto předělávky?
Měli jsme štěstí, že jsme v roce 1996 mohli s Kraftwerk hrát na festivalu Ars Electronica v Linzu a já jsem se spřátelil s Ralfem (Hütterem - pozn. A.cz) a hlavně s Florianem (Schneiderem - pozn. A.cz). S oběma jsme zůstali přátelé dodnes. Oni normálně nejsou moc nadšení z coververzí svých písní, ale náš přístup se jim líbil a přiznali se mi, že některé nápady z naší desky použili ve vlastních aranžích. Florian nedávno Kraftwerk opustil a pracuje na nové desce a říkal mi, že Possessed je pro něj pořád velká inspirace. My sami máme v plánu se k této desce vrátit. Chceme ten materiál znovu probudit k životu, skladby nově zaranžovat a přidat nové.
A.cz: Důležitá část vaší kariéry je věnována prozkoumávání kulturních spojitostí mezi východem a západem Evropy, k čemuž vás ostatně předurčuje životní osud východoevropského imigranta usazeného ve Velké Británii...
Hudba z východní a střední Evropy pro mě vždycky byla velkým zdrojem inspirace. Moji hrdinové jsou Bartók, Dimitrescu, Stravinskij a Janáček, což jsou všechno skladatelé, kteří vstřebali lidovou hudební tradici svého regionu a velmi osobitým způsobem ji přetavili ve vážnou hudbu. Sám se snažím dělat něco podobného, aniž bych se s těmito velikány chtěl nějak srovnávat. Vlivy lidové hudby ale navíc spojuji s hudbou přicházející ze západní Evropy nebo Ameriky. Zajímá mě experimentální elektronická hudba i pop.
A.cz: Zdá se mi to, nebo je toto hledání kořenů ve vaší kariéře čím dál důležitější?
Emigroval jsem s rodiči, když mi bylo čtrnáct let, a jako mladý člověk tyto věci moc neřešíte. Jak stárnu, tak nad podobnými věcmi přemýšlím častěji a do hudby se to promítá.
A.cz: Je to víc cesta po hudebních kořenech nebo po vaší osobní historii?
To se asi nedá rozdělit. Hudba je můj celý život. Dýchám, jím i piji hudbu (smích). I moje osobní vztahy jsou skoro vždy nějak spojené s hudbou. Takže mezi mou osobností a hudbou, kterou dělám, je velmi silné pouto. Jsem hodně rád, že v tomto období svého života můžu pracovat mnohem častěji v Rumunsku než kdy předtím. Podílím se na několika divadelních projektech jako skladatel i hudebník i herec. Další projekt připravuji v Polsku. A jsem samozřejmě rád, že se zase po nějaké době podívám do České republiky. Pro mě je toto spojení s východní a střední Evropou důležité nejen umělecky, ale i citově. Nemůžu zapřít, odkud jsem přišel.
A.cz: Jak vnímáte roli střední a východní Evropy v kontextu evropské kultury?
Já velmi věřím ve vitalitu východní části Evropy. Západ je podle mě ve velké krizi, a to nejen ekonomické, ale i kulturní. Je to krize identity a sebevědomí, zatímco ve východní Evropě se kumuluje obrovská kreativní energie. Těším se, jak ji mladá generace realizuje. Něco podobného vnímám i v Jižní Americe, kde se také dějí velké věci. Kdykoliv jedeme do Brazílie, Mexika nebo Argentiny, vždycky mě překvapuje, kolik toho lidé vědí o hudbě a jak silně ji vnímají.
A.cz: Podepsala se ekonomická krize i na množství vašich koncertů?
Je to bohužel tak. Dřív jsme hodně hrávali v Japonsku nebo v Austrálii, kvůli krizi je ale mnohem těžší se tam dostat. V blízké budoucnosti letíme do Kalifornie, nicméně Spojené státy jako celek jsou pořád hodně konzervativní a je hodně těžké dělat tam něco, co vybočuje z řady. Výjimkou je samozřejmě pár svobodomyslných míst, jako je New York nebo města na východním pobřeží jako Minneapolis či San Francisco. Nakonec není to žádná náhoda, že velcí američtí umělci a skladatelé jako Laurie Anderson, John Adams, Philip Glass nebo Steve Reich prorazili a jsou uznáváni hlavně mimo USA.
A.cz: Vloni jsem dělal rozhovor s Davidem Harringtonem z Kronos Quartet a ten vyjádřil obavy z nebezpečí snadné dostupnosti a všudypřítomnosti hudby. Říkal, že čím víc hudby lidé mají k dispozici, tím méně ji skutečně poslouchají...
S tím naprosto souhlasím. Nové technologie a způsoby, jak přes ně komunikujeme, jsou dvousečná zbraň. Dávají nám velkou svobodu a hudebníkům možnost být nezávislý na velkých nahrávacích společnostech. Byli jsme nedávno v Mexiku a hrozně mě překvapilo, jak dobře tam lidé znají naši hudbu, aniž bychom tam vůbec kdy měli naše desky v běžné distribuci. Za to všechno může internet. Na druhou stranu se hodnota hudby její všudypřítomností strašně devalvuje. Stala se z ní levná komodita.
A.cz: Jsou koncerty částečnou náhradou za tímto ztraceným světem, v němž lidé skutečně hudbu poslouchali?
Samozřejmě. Proto kromě skládání hudby i hrozně rád hraji. Pro mě jsou koncerty jako droga, styk s publikem mi dodává energii. Je to jako v životě - máš tisíce přátel na Facebooku, ale co je to vlastně za přátele a jak moc se na ně můžeš spolehnout?
