Recenze - Michael Haneke vážně není zapsán v očích filmových fanoušků jako příklad humanistického filmaře. Proto když vešlo ve známost, že připravuje film s názvem Láska, dalo se čekat, že to bude název spíše ironický jako v jeho satirickém krváku Funny Games.

Jenže světe div se, tenhle rakouský provokatér, nesmlouvavý analytik způsobů, jakými společnost (rodina) vykonává násilí na svých členech, skutečně natočil přímočarý a hlavně necynický film o lásce. Vypráví elegantně o její síle a jejích vnitřních rozporech, aniž by měl potřebu explicitně pojmenovávat její unikavou a záhadnou podstatu.

Foto: Aktuálně.cz

Mezi Cannes a Hollywoodem

Příběh osmdesátníka Georgese (Jean-Louis Trintignant), který je najednou postaven před smutnou výzvu postarat se o manželku Annu (Emmanuelle Riva) v posledních měsících jejího života, zasáhl zdaleka nejen obvyklé „hanekeovské" publikum. Už dlouho se nestalo, aby držitel Zlaté palmy z Cannes oslovil americké akademiky natolik, aby mu přiřkli hned pět oscarových nominací.

Je to proto, že Haneke vypráví o stáří a o umírání s takovou upřímností, které se (nejen) v Hollywoodu nedostává ani těm nejnezávislejším tvůrcům. Podvrací způsob, jakým jsou filmaři zvyklí nahlížet na poslední věci života. Udržuje si svůj typický chladný odstup od látky, když film skládá ze svých typických dlouhých statických, zdánlivě nedramatických záběrů, a distanci ještě zdůrazňuje absencí návodného hudebního doprovodu. Takovému svodu by v příběhu dvou učitelů hudby na penzi, pro něž je vášeň pro klasiku jedním z nejdůležitějších motorů života, odolal málokterý filmař.

Foto: Aktuálně.cz

A právě Hanekeho klinický, minimalistický přístup vytváří  v kombinaci s prostě dojemným, potenciálně slzopudným příběhem to zvláštní napětí, které Lásku povyšuje nad naprostou většinu snímků s podobným tématem.

Tíživou intimitu komorního příběhu zesiluje skutečnost, že se až na jednu scénu z úvodu odehrává mezi čtyřmi stěnami jednoho, byť poměrně velkého a blahobytně zařízeného bytu.

Zde si dlouholetí partneři Georges a Anna vybudovali spokojenou životní oázu a v době zhoršujícího se Annina stavu pevnou hráz proti nechápajícímu okolí, do něhož ve filmu spadají mimo jiné netaktní Annin žák, talentovaný klavírní virtuóz Alexandre (Alexandre Tharaut), ale také sobecká dcera Eva (Isabelle Huppertová), která se topí ve svých vlastních problémech a nedokáže se ke své nemocné matce chovat s dostatečnou vřelostí.

Foto: Aktuálně.cz

Neobvyklá otevřenost

Haneke skládá vyprávění ze zdánlivě banálních situací, dialogů a partnerských rituálů. I ty ale svou inteligentní režií dokáže povýšit na mistrovské etudy skoro až hitchcockovské naléhavosti - jako v dechberoucí scéně, v níž Anna prožije u snídaně svou první mrtvičku, která jí s neúprosnou osudovostí vykolíkuje cestu k postupnému fyzickému i mentálnímu úpadku.

Foto: FDC

Účinek Lásky by byl zcela jistě poloviční, kdyby se režisérovi nepodařilo obsadit ikony francouzského filmu Rivu a Trintignanta, kteří oba do každého gesta a do každé věty dokážou vměstnat uvěřitelné emoce. A scénář je navíc dostatečně subtilní na to, aby se vyhnul byť jen náznaku melodramatické manipulace. 

Existuje fůra filmů, v nichž smrtelně nemocní hrdinové nad hrobem v sobě náhle naleznou sílu žít a porvat se se svým osudem. Haneke ale stojí v opozici právě vůči takovým vylhaným útěšným pohádkám. „Nemá smysl takhle žít. Proč nás oba zatěžovat," pronese Anna v půlce filmu poté, co ji Georges zásobí historkou z nepovedeného pohřbu jejich společného přítele.

Láska může být Hanekeho nejvstřícnější snímek, ale dilemata, která jsou spojená s tím, co s láskyplným poutem udělá neodvratné chátrání jednoho z partnerů, nastoluje s nekompromisní otevřeností, která se ve filmech běžně nevyskytuje.

Anna se cítí zostuzena svým úbytkem sil a s vědomím přicházejícího konce už nemá chuť bojovat. To si Georges nechce nechat líbit, ale je otázka, jestli z jeho až obsesivně opatrovatelského chování čiší bezpodmínečná láska, nebo spíše strach z vlastní samoty.

Ale právě nedořečenost, nechuť k morálním soudům nad postavami a překvapivě silná empatie s nimi dělá z Lásky jednu z filmových událostí roku. Některé reakce se pozastavují nad tím, že Haneke je tentokrát ke svým postavám ze snobských vrstev (na rozdíl třeba od Pianistky) podezřele vlídný, a interpretují to tak, že režisér vyměknul.

Nezdá se mi, že by Haneke slevil jakkoli ze svých autorských principů, prostě se rozhodl ukázat svým kolegům, jak se také dají točit filmy o lásce.