Recenze - Postradatelní 2 jsou pokračováním prvních Postradatelných, ale kromě některých postav a určitých vzorců typů kamarádských pokeců mezi Stallonem a Stathamem se ve většině ohledů liší. To není zdaleka dáno jen tím, že se na pozici režiséra vyměnili Stallone se Simonem Westem, který natočil nejen svižné, byť nesoudržné akční Con Air, ale třeba i mnohem méně svižné, ale o to nesoudržnější první filmové dobrodružství Lary Croft.
Nesoudržnost je důležitá vlastnost, protože o ní lze mluvit i v případě druhých Postradatelných, kteří jsou nesoudržní na úrovni scén i na úrovni celého vyprávěcího oblouku. Jde ovšem nutně o chybu?
Odkazy na osmdesátá léta?
Ne že by první Postradatelní měli bůhvíjak spojitou organizaci, ale pokud si je dobře pamatuji, byla tam relativně jasná a přímočará struktura „zadání - obhlídka ostrova - plán - realizace - destrukce ostrova". Druhá část je členitější, ještě méně tvoří iluzi běžného vyprávění a výrazněji buduje dojem jakési encyklopedie postupů (nejen) akčního filmu (nejen) osmdesátých let, aniž by ovšem nějaký konkrétní akční film připomínala - ba připomínat chtěla!
Relativně příznačná je v tomto ohledu už otevírací třináctiminutová akční scéna. V ní tým Postradatelných (zejména Stallone, Statham, Lundgren a Li) přepadne základnu, na níž je mučen neznámý muž v kapuci (napovím, že má iniciály A. S.) a držen čínský miliardář (jméno není důležité). Scéna otevřeně střídá různé vzorce postupů, které jsou pro podobné typy scén příznačné, ale navléká je na sebe jak korálky na nit: motoristický nájezd, boj muže proti muži, boj muže proti více mužům, střelba ze vzduchu, vodní honička, letecká sekvence.
V důsledku je fuk, koho náš tým násilníků zachraňuje a kdo ho tam drží, nedejbože proč ho tam vůbec drží. Potěšení ze scény spočívá v řetězení postupů, vizuálních vtípků, zavedených stíracích replik a výměn interních jízlivostí mezi zabijáckými parťáky mezi povražděním anonymní grupy nepřátel 1 a anonymní grupy nepřátel 2. Zároveň se tu jasně projevuje problém už prvních Postradatelných - film se sice odkazuje k akčním filmům osmdesátých let tematicky, ale je natočen radikálně odlišně.
Odlišný styl
Kdybych to měl vyjádřit v řeči všemi jistě oblíbených průměrných délek záběru, první díl měl průměrnou délku záběru 1,9 vteřiny. To je velmi rychlé i na dnešní akční film - pro srovnání, třeba třetí Bourne měl průměrnou délku záběru 2,2 vteřiny a závratně rychle stříhaná poslední bondovka Quantum of Solace 1,8 vteřiny. Asi si umíte představit, jak moc v rozporu s rychlostí střihu v akčních filmech osmdesátých let první díl stál. Pro srovnání, Komando mělo PDZ 2,8 vteřiny, Predátor 4 vteřiny a Smrtonosná past dokonce 4,7 vteřiny.
Takhle to jsou jen čísla, ale zamyslete se nad tím, že čím kratší je střih, tím méně lze v záběru významotvorného ukázat a tím střípkovitější výsledná podoba je. Podobně radikální zrychlení v poměru s filmy osmdesátých let tak má jistě značný vliv na celkovou koncepci toho, jak filmy vypadají, jak se v nich hraje a kolik toho divák vidí. Z tohoto hlediska jsou druzí Postradatelní velmi podobní v prvních třinácti a půl minutách a částečně ve finální asi dvacetiminutovce - přesněji řečeno, prvních 13,5 minuty má PDZ 1,4 vteřiny.
Říkám částečně, protože záběry z velkých zbraní pálících hrdinů během závěrečné bitky jsou delší a tehdy se film vskutku esteticky blíží normám osmdesátých let. Podobné momenty jsou ale v akci spíše výjimečné a Postradatelní 2 se (stejně jako první) paradoxně právě v akčních scénách stylu filmů osmdesátých let, na které mají navazovat, nejvíce vzdalují. A to nejen rychlostí střihu, ale třeba i důrazem na týmovost, kdy každý chvilku co do pozornosti objektivu tahá pilku - a změní se to až ve finální držkované mezi Stallonem a Van Dammem.
Nová mise, nový plán, nový člen týmu
Jestli pak už první třináctiminutovka druhých Postradatelných vykazuje značnou nesoudržnost, totéž v ještě větší platí pro celý film. Ten jakoby po této scéně - která má i vlastní epilog - skončil a začal znovu. Nová mise, nový plán, nový člen týmu (asijská bojovnice, která pokukuje po Stallonovi): získat z havarovaného letadla kdesi krabičku s čímsi, jinak se někdo rozzlobí a bude zlý.
Po dalších osmnácti minutách filmu přijde konec dějového aktu, když se objeví padouch s přízvukem a tváří Van Damma, krabičku sebere, někoho nesmyslně (protože to padouchové dělají) zabije. Hrdinové onoho někoho pohřbí a Stallone ve dvaačtyřicáté minutě koutkem svěšených úst skrze zuby zaskřípe, že další plán je „najít a zničit" - ovšem povídali, že mu hráli.
Aby měl totiž film optimálních devadesát minut, prostě je třeba někde nahrabat dvacet minut navíc - a tak se hrdinové toulají po opuštěných městech, povídají si o jídle a pronášejí hlubokomyslné dialogy.
Scény na sebe logicky nenavazují, od scény ke scéně je posouvá náhoda… a Norris, který pronese: „Zkuste se podívat do města X, jsou tam lidé, kteří nemají rádi tytéž, které nemáte rádi vy." (Tak tam jdou, aby byl prostor pro další náhodnou akci.)
Když jsou hrdinové v úzkých, objeví se Chuck nebo Arnie, snadné… A mezitím se občas (je fakt bizarní, pokud se padouch ve filmu vyskytne asi čtyřikrát, jen na chvíli a většinou pronáší jen spoustu bububu padoušskejch keců) podíváme k Van Dammovi, jehož poskokové chladnokrevně vraždí unavené vesničany a pak společně s padouchem odjedou v tramvaji… a zase se dlouho neobjeví.
Ve filmu najdeme hollywoodskou strukturu vyprávění na čtyři akty: úvod, komplikace děje, vývoj a vyvrcholení. Ba dokonce na začátku a na konci těchto dějových aktů najdeme i to, co se v nich obvykle nachází: na konci aktu vývoje to třeba skutečně vypadá pro hrdiny beznadějně a bezvýchodně. To je ovšem povrchová iluze a ve skutečnosti je každý z těchto aktů kromě úvodu (velká akční scéna) a vyvrcholení (velká akční scéna) naplněn cupaninou.
Když se přitom podíváme i na nejblbější akční filmy se Seagalem či Van Dammem, jejich problém většinou (pravda, moc těch fakt špatných jsem neviděl) spočívá v až příliš přímočaré dějové linii, v až průzračně jasném systému souvislostí, vodítek a správných stop. To platilo koneckonců i pro první Postradatelné, ale ti druzí v tomto ohledu očividně selhávají. A v tom je úskalí: až příliš očividně.
Westernová nostalgie
Je na čase obrátit hodnotící perspektivu - pokud film tak okázale vyprazdňuje tradiční strukturu vyprávění, považuji za důležité se ptát, čím to mohlo být způsobeno. Skutečně jen potřebovali nahnat dvacet minut a skutečně je taková chyba, když se padouch objeví jen párkrát a na chvíli? Není vlastně nespravedlivé posuzovat druhé Postradatelné optikou moderního akčního filmu a vzorců klasického vyprávění?
Nevím, nakolik je přesná hypotéza o aluzivní (tj. odkazující) povaze druhých Postradatelných, kterou předkládám, ale stojí za úvahu. Jestliže totiž Postradatelní 2 selhávají jako exploatační variace na osmdesátkové akčňárny, velmi dobře fungují jako exploatační variace na peckinpahovské „post-westerny". To platí zejména u Divoké bandy, která má dílem podobnou strukturu - byť nesrovnatelně preciznější, propracovanější a rozvedenou na větší ploše.
Odmyslíme-li si totiž u Peckinpahova westernu vzorec střetu dvou bývalých přátel, kdy jeden z donucení honí bandu toho druhého, zůstane nám spousta styčných ploch: velká úvodní akční scéna a ikonická akční scéna závěrečná (které jsou stříhané podobně rychle jako u Postradatelných), banda sympatických hrdlořezů s podivnými morálními modely, nostalgický pocit vyděděnosti ze současné doby a plkání drsňáků po večerech mezi řežbami.
Dokonce i motivace pro opulentní finální souboj jsou podobné - v Divoké bandě skupině tak trochu životem unavených drsňáků rovněž zabije padouch jejich mladšího parťáka. Všudypřítomná nostalgie po „starých časech" a „starých akcích", které byly drsnější a nelítostnější, ale byly jejich, je prodchnuta jak Divokou bandou (i jinými Peckipahovými filmy), tak druhými Postradatelnými… i Stalloneho finálními díly Rockyho a Ramba.
Pokud je tedy nevnímáme v souvislostech moderního akčního filmu, nýbrž v souvislostech posmutnělého revizionistického westernu let šedesátých, působí jako soudržnější dílo (byť plytké a záměrně pokleslé). Hrdinové nemají jasný cíl, toulají se, plkají o kravinách a občas se hlubokomyslně zamýšlejí - jak jen se hrdlořezové hlubokomyslně zamýšlet mohou. A film netáhnou kupředu ani tak dané cíle jako chlapská přátelství (nejen Stallone a Statham).
Hvězdný systém
Postradatelní 2 však mají ještě jedno specifikum, které ve druhém díle vyplývá na povrch mnohem výrazněji než v prvním - funkce žánrových herců. V každém filmu Stalloneho, Schwarzeneggera, Lundgrena či Stathama nesledujeme primárně jejich psychologicky definované postavy, ale další roli jich jako akčních hvězd. (Výjimkou je Willis, který je brán jako seriózní herec a v Postradatelných značně podehrává.)
Jako bychom sledovali jinou verzi Avengers, v nichž podobně jako v Postradatelných 2 děj sloužil optimální interakci už dříve ustavených chlapáckých egomaniakálních figur (plus jedné silné ženy, která nemá problém s egy svých parťáků manipulovat). Superhrdinové i starší akční hvězdy narážejí ve svých dialozích především na svá starší dobrodružství, tyjí ze vzpomínek na ně, oživují dřívější repliky a apelují na divákovu paměť.
V obou filmech je žánrově nejopojnější, když hrdinové nastupují v celkovém rámování, rozpory jsou zapomenuty a hrdinské figury - dříve sólisti - nastupují společně do akce. Místo superhrdinů komiksových jsou v Postradatelných 2 superhrdinové „herečtí". Oba týmy by spadaly do jiného období, přičemž hranice mezi ikoničností a trapností je velmi tenká, ale brání se jí sebeironií a jejím připomínáním („To letadlo patří do muzea." „To my taky.").
Nakonec tedy Postradatelní 2 představují mnohem odvážnější konceptuální dobrodružství než hloupější, byť dějově i rytmicky soudržnější první díl. Ve spoustě aspektů selhávají, nedrží pohromadě a do promyšlenosti Divoké bandy a dokonce i Avengers schází Postradatelným spousta bodů. Ale v něčem je tohle stařecké dobrodružství na průsečíku jiných filmů a diváckých vzpomínek nostalgicky funkční a v jistém slova smyslu obdivuhodné.
| Expendables: Postradatelní 2 | |
| The Expendables: Postradatelní 2 | |
| Žánr: | Akční, Dobrodružný, Thriller |
| Režie: | Simon West |
| Obsazení: | Sylvester Stallone, Jason Statham, Liam Hemsworth, Dolph Lundgren, Jean-Claude Van Damme, Jet Li, Terry Crews, Randy Couture, Arnold Schwarzenegger, Bruce Willis, Chuck Norris, Scott Adkins, Nan Yu, Amanda Ooms, Novak Djokovic, Charisma Carpenter, Nikolette Noel, George Zlatarev |
| Délka: | 103 minut |
| Premiéra ČR: | 06.09.2012 |
