Cannes - V Cannes už panuje po deseti dnech únava nebo dokonce ponorka. Všichni, kdo mohou a nemusejí zůstávat, spěšně odjíždějí. Na marketu se balí stánky. Filmoví recenzenti se snaží vstát na poslední ranní projekce od 8:30 a do města se pomalu zase vracejí místní obyčejní lidé. Soutěž letošního 65. ročníku pomalu vrcholí, připravila dvě zvláštní komorní dramata z dílny zcela rozdílných autorů.
Před dvěma lety mohl canneský festival vyhrát ukrajinský filmař žijící v Berlíně Sergej Loznica s titulem Moje radost, sledující několik příběhů od druhé světové války v prokletém a destruktivním Rusku. Autor se vrátil k jedné z epizod staršího filmu, aby ji rozvinul v novém, nazvaném V tumane (V mlze). Je to část vyprávějící o dvou partyzánech, kteří vrazí do chalupy, aby ze zášti či msty zastřelili otce prakticky před očima jeho dětí.
Tentokrát se ale Loznica pokusil natočit sevřené drama, evokující existenciální prožitek člověka lapeného v pasti války, které by zároveň řešilo základní dilemata morálky, instinktu přežití, zrady či příslušnosti k národu. Jak lze čekat, příběh vycházející z adaptace románu běloruského spisovatele Vasily Bykova převrací zavedené stereotypy.
Příběh stojí na půdorysu jednoduchého tragického dramatu, v němž jednotlivec zákonitě podléhá masomlýnu doby. Nevinný železničář Sušenja je zatčen spolu se třemi kolegy za údajný podíl na sabotáži. Nicméně příslušník SD jej z rozmaru pustí na svobodu, zatímco ostatní tři jsou pověšeni. Vzápětí přicházejí do Sušejiho chalupy partyzáni, Burov a dokonce kamarád z dětství Viktor, aby jej popravili. Jsou přesvědčení, že své druhy musel udat či že se upsal ke spolupráci.
Jenže v okamžiku noční popravy v lese jsou všichni tři vyrušeni nenadálým útokem. Viktor je vážně zraněn, všichni tři se ocitají na útěku a zároveň v prakticky bezvýchodné situaci.
Přiznám se, že znám Sergeje Loznicu i s jeho posedlostí moderní ruskou či sovětskou historií, která systematicky ničila široko daleko všechno dobré, křehké, krásné. V tom prokletém prostoru východní bídy následně hledá trpitelské příběhy těch, které se tomu všemu rozpadu vymykají. Ale takovou oduševnělou vznešenost obvykle my - kteří nemáme ruskou bolavou duši, ale smysl pro černý humor - moc nechápeme. Snad proto jeho příběh z války roku 1942 postrádá skutečné boje a adrenalinové střílečky Wolfensteina.
Svým založením je autor dokumentarista, sledující spíše válečnou i zanedbanou krajinu se zvrásněnými tvářemi jejích obětí. Když jsem jej potkal na festivalu v Torontu, šel si koupit knihu dokumentárních fotografií amerických vrahů před popravou. A podobný pocit jsem měl z filmu V mlze.
Kameraman rumunské nové vlny Oleg Mutu sleduje v dvaasedmdesáti plynulých záběrech především "válečné" tváře tří hrdinů - zatvrzeného mstitele Viktora, zbabělého Burova i jasnozřivého Sušenji, unikající znovu a znovu očekávané smrti. A pak vše stojí na drobné mikrohře, které chybí (díkybohu) jakékoliv heroismus a psychologizace staré ruské kinematografie. Autoři naopak usilují o autenticitu, všednost, občas se jim podaří i některého diváka uložit k spánku.
Sušenja si vezme lopatu, aby začal pomalu kopat hrob. Prosí Viktora, aby řekl, že jej zabili Němci, až se jednou budou ptát po viníkovi. V prázdné tmě se odrážejí od lesa slova jako zrada, pisoček, svoloč, duša, ačkoliv tam na nebesích nikdo neposlouchá. Kamera často zastihuje postavy zezadu, jak slepě, mechanicky kráčí nehostinnou krajinou - ať už na popraviště nebo za svobodou.
Prokomponovanému a autentickému snímku ale nakonec chybí přeci jen originálnější rozmach filmového dramatu, inscenační fantazie. Divák se neubrání dojmu, že Loznica umí spíše drobné příhody než udržet napětí na třech hercích devadesát minut čistého času. Nemohu si pomoct, My Joy byla lepší, V mlze je spíše cestou k drobnosti, k rozvinutí detailu.
Vznikla pomalá a oduševnělá meditace nad bezmocí člověka ve světě, který pohltila nenávist, zášť, touha za každou cenu přežít ve válečném šílenství. Člověk tu nemůže čekat žádného zastání. Sušenja se stal pro jedny i druhé zrádce. Fašisti jej propustili z vězení, aby jej mohli partyzáni popravit jako zrádce.
Před našima očima se otáčejí hodnoty, zbabělec se může alespoň dočasně zachránit, zatímco člověk mravních principů se stává vyvrhelem všech. Loznica ukazuje, jak se v takovém světě nedá žít. Jen zůstanete sedět sám v mlze s revolverem.
