Čtvrtek - 19:25 Na festivalu filmů z německojazyčných zemí Das Filmfest se letos soustřeďuje pozornost na ženu. Ne, nemyslím teď moderátorku slavnostního středečního zahájení festivalu, která v přetopeném sále Lucerny předvedla unikátní show, při níž nejdříve komentovaným přehledem kompletního programu všechny spolehlivě uspala, aby v druhé půlhodině při rozhovorech s hosty začala vzbuzovat v publiku skoro fyzický pocit trapnosti a studu za to, co se na pódiu odehrává.
Nemůžu z paměti vymazat šokovaný výraz německé hvězdy večera, herečky Corinny Harfouchové, jak konsternovaně poslouchá moderátorčinu historku o vlastních problémech s depresí a navazuje s výrazem "co tohle má sakra znamenat" oční kontakt s publikem, ze kterého se ozývají sborové nevěřícné vzdechy. Je třeba přiznat, že ta konferenciérská odvážlivkyně, jejíž jméno jsem nikde nedohledal, všechno ustála a zůstala v roli hrdě do konce. Takhle nějak si představuju, že musela naživo působit vystoupení Andyho Kaufmana.
Ale o tom psát nechci. Hlavní sekce festivalu má název Focus Frau a člověk zjistí, že se v uplynulém roce na západ a jih od našich hranic nadprůměrně dařilo silným příběhům o ženských hrdinkách. Ať už je to film Kuma, příběh kurdské trojgenerační rodiny, které pevnou rukou vládne matriarcha rodu a který skoro neviditelně prošuměl českou distribucí. Bojovnice, znepokojivé drama o mladých neonacistkách, se naopak do našich kin chystá na konci října. Pak jsou tu ale filmy, které se do naší distribuce nedostanou, protože jsou z marketingového hlediska neuchopitelné, příliš subtilní a neokázalé. Jako třeba Barbara.
Film Christiana Petzolda oceněný Stříbrným medvědem z letošního Berlinale a letošní německý kandidát na Oskara se bude v Lucerně promítat v sobotu večer a v neděli odpoledne a já ho můžu ctěným čtenářům jen doprovodit. Příběh opatrné a upjaté lékařky Barbary (skvělá Nina Hoss), která se v roce 1980 za prací přistěhuje z Berlína do východoněmeckého zapadákova někde u baltského pobřeží, je na začátku prostoupen mnoha tajemstvími. Petzold velmi zvolna a opatrně dávkuje informace, které nám osvětlují motivace a minulost postav a soustředí se na přesnou evokaci doby (moc Stasi, paranoia, touha uniknout, katalogy jako fetiše západního konzumu).
Postupně ale z nenápadného příběhu vyrůstá osudové drama, které hrdinku staví před nelehké životní rozhodnutí. Je to ten typ příběhu jako třeba rumunské 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny: z minimalistického vyprávění, nenápadných detailů se postupně rodí košatý a komplexní obraz životní reality zobrazované éry.
Škoda, že u nás se takhle na minulost ještě nikdo ve filmu nepodíval. Trochu se o to ve skromných podmínkách pokusil Václav Kadrnka v 80 dopisech. A skoro bych zapomněl na Špačkova Pouta. Každopádně pokud chcete vidět jeden z nejlepších filmů uplynulého roku, vyražte na Barbaru. Navíc bude přítomný i pan režisér.
Čtvrtek - 21:35 Vyšeptalé celebrity, showmani za zenitem a pár kultivovaných osobností pro případné zájemce z řad intelektuálů. Tak vypadají tváře televize Pětka, která v pondělí 15. října startuje svůj provoz a která dnes představila svůj oficiální program. Hodlá se soustředit na českou zábavu, protože ji lidé mají rádi. To zní dost hrozivě. Dost hrozivě na to, aby se dalo předpokládat, že to bude docela úspěšně fungovat.
Snést se asi bude dát talk show Jakuba Koháka V luftě. Jejím specifikem má být, že se bude celá odehrávat na střeše v centru Prahy za každého počasí. Reklamní mág, příležitostný herec a nyní už i moderátor není žádný blbec a má pohotový smysl pro humor. Otázkou je, zda bude mít ve své režii zvaní hostů. V upoutávce na pořad se po jeho boku objevují Martin Dejdar, Vojta Kotek nebo Xindl X, což není zrovna unikátní skvadra, kvůli které by si kdokoli z Kohákových vrstevníků zapínal televizi.
V programovém schématu se mezi skeči Zdeňka Izera nebo společensko-bulvárními show moderovanými lidmi typu modelky Alice Bendové nebo herečky Mahuleny Bočanové zvláštně vyjímá pořad Koule, založený na vtipně komentovaných aktuálních událostech ze zpravodajství. V moderování se budou střídat novináři Luděk Staněk (známý jako Rodriguez z Rádia 1), Pavlína "Děti vám to řeknou" Wolfová a vymetač nejrůznějších estrád a člověk s nejpomalejší dikcí na světě Ivo Šmoldas.
Koho napadlo dát tuhle nesourodou trojku dohromady a co se od pořadu dá čekat, zůstává otázkou. Vyznavačům dobré politické satiry, která u nás vpodstatě neexistuje, může vlít naději do žil jméno dramaturga pořadu, kterým je novinář Ondřej Formánek a který by, jak ho znám, vyložený bulvár nezaštítil. Když ale vidím v upoutávce šaškovat Luďka Staňka, nějaké velké iluze si předem dělat nebudu.
Hlavním tahákem je ovšem Iveta B. Že ještě nikoho nenapadlo natočit o ní reality show?! A to myslím bez ironie. Američané mají Osbourneovi, Slováci šíleně nevkusné Mojsejovce. My máme Ivetku! Trailer naznačuje dojemný příběh: hvězda naší popmusic se vrací na výsluní. Jejím snem je zpívat opět v Lucerně a díky televizi, která jí dala šanci, můžeme být u toho, kterak se navzdory různým protivenstvím osudu vrací opět do formy.
Na celou show se samozřejmě většina lidí bude dívat jinak: Vysmažená obézní troska, kterou zlomyslný bulvár léta udržuje v iluzi o jakémsi celebritózním statusu, aby se jí mohl vysmívat, se bude dál před celým národem ponižovat a ztrapňovat, což bude jistě velký tahák, protože nic lidi nebaví tolik jako cizí neštěstí. Jen Pomeje tam chybí k dokonalosti.
Generální ředitel Pětky Marek Vítek prohlašuje, že jeho cílem je dostat se do roka na 1,5 procenta sledovanosti, do dvou let na tři procenta a v roce 2015 by si chtěl pro svou televizi uzmout pětiprocentní část koláče sledovanosti. Když uvážíme, že vysílání pokryje 98 procent celé republiky a lidé jej bez problémů naladí na svých set top boxech, není to sen nereálný. Podíváme-li se na vzestup televize Barrandov, která jej založila na levné zábavě a normalizačním archivu, Pětka může svou přímou konkurentku v popularitě klidně následovat.
Úterý - 18:25 V Hollywoodu by letošní sezónu mohli nazvat rokem Abrahama Lincolna. Poté co v komiksovém duchu bojoval proti krvežíznivým vampýrům jako Lovec upírů v bláznivém spektáklu Timura Bekmambetova, na začátku listopadu chystá invazi mnohem serióznější příspěvek do seznamu filmových zpracování života jednoho z největších amerických státníků.
Newyorský filmový festival včera pod rouškou utajeného "filmu - překvapení" přichystal vůbec první veřejnou projekci očekávaného filmového trháku Stevena Spielberga s prostým názvem Lincoln a podle prvních reakcí na blozích a na Twitteru odstartoval jeho režisér úspěšně kampaň mířící nepokrytě za ziskem co největšího počtu Oscarů.
První reakce z promítání před publikem složeným z VIP i z běžných návštěvníků festivalu byly povětšinou nadšené. Oborový časopis Hollywood Reporter například napsal: I když film trvá dvě hodiny a dvacet pět minut, každá scéna se zdá být ospravedlněná a zcela namístě." Edward Douglas z ComingSoon si naTwitteru film pochvaloval jako opravdovou bombu a přisoudil mu odhadem 12 oscarových nominací a čtyři snadné výhry. Všeobecně se reakce dají shrnout do stanoviska, podle něhož Spielberg natočil svůj nejlepší film za dlouhá léta.
Pravda je, že tenhle hollywoodský velikán byl naposledy za režii nominován na Oskara před dlouhými 13 lety za válečné drama Zachraňte vojína Ryana. Tehdy ji také proměnil. Od té doby střídá kompetentní oddechovky typu Indiana Jonese nebo Tintinových dobrodružství s ambicióznějšími snímky, ale za skutečně výjimečný se dá považovat snad jen jeho strhující thriller Mnichov z roku 2005.
Loni si proti sobě poštval spoustu kritiků melodramatickým kýčem Válečný kůň a podle dosavadních reakcí se v Lincolnovi poučil a příběh prezidenta pokoušejícího se napříč politickým spektrem v ovzduší zuřící občanské války prosadit dodatek ústavy zakazující otroctví oprostil od jakéhokoli sentimentu. Jedná se podle všeho o procedurální konverzační drama spoléhající se především na historickou věrnost, čímž se stylem Spielberg přibližuje k režisérům typu Davida Finchera a filmům jako je Social Network.
Ne všichni jsou z Lincolna tak nadšení, ale bez výjimky se shodují na perfektním výkonu Daniela Day-Lewise, který po ztvárnění arogantního naftaře v dramatu Až na krev sahá po dalším oscarovém triumfu. Tam dokázal, že mu mimořádně svědčí postavy tvrdohlavých zarputilců čnících vysoko nad okolím. My si na posouzení potenciálních Lincolnových šancí v oscarovém klání budeme muset počkat do příštího roku. Do českých kin by měl vstoupit 17. ledna.
Čtvrtek - 18:15 Následující řádky berte jako pozvání nejen filmové. Dny palestinského filmu, které se v pražském Světozoru konají od čtvrtka do neděle, představují nejen šestici zajímavých filmů ověnčených cenami ze světových festivalů, ale dávají vzácnou příležitost nahlédnout do všednodenního života národa, který jako jeden z mála nemá svůj oficiální stát, a o jehož životních podmínkách se dozvídáme většinou jen přes zkreslený hledáček mainstreamových médií.
Výběr se soustředí na filmy, které se vyhýbají aktivistickému, propagandistickému pohledu na věc, kterému se občas nevyhnou dokumenty západních filmařů natáčejících na okupovaných územích. Skvělým příkladem jsou snímky asi nejslavnějšího současného tvůrce palestinského původu Elii Suleimana, který dokonce přijel svůj poslední celovečerní film Čas, který zbývá představit osobně. Suleiman bojuje proti absurditám okupace podobnou municí: absurdním černým humorem, který se nevyhýbá žádným terčům.
Pokud to máte do Světozoru blízko, určitě ještě od sedmi vyrazte do kina, už jen kvůli možnosti potkat se naživo s režisérem, který mi dnes odpoledne dal rozhovor v salónku hotelu U medvídků. Ještě ten zážitek rozdýchávám. Povídání se šarmantním, vtipným a brilantně argumentujícím intelektuálem si přečtete na těchto stránkách v nejbližších dnech.
Delegátka, který se o pana režiséra starala, mi z první ruky dala několik tipů na další zaručené zážitky z festivalu. V pátek budou stát za to oba filmy. Poetická love story Sůl tohoto moře mladé režisérky Annemarie Jacirové je cenná hlavně v tom, že ukazuje autenticky realitu života na palestinských územích. Ve filmu exceluje americko-palestinská básnířka Suheir Hammad, jež se stala veřejně známou po vystoupení v pořadu Def Poetry na HBO. Synopse říkají, že je to vůbec první palestinský celovečerní film natočený režisérkou.
Ženskou sílu a zarputilost oslavuje i další ceněný film režiséra Erana Riklise Citronový sad (i v ČT běžel jeho předchozí film Syrská nevěsta). Emotivní drama vypráví o vdově Salmě (Hian Abbasová), která žije v palestinské vesnici na zelené linii oddělující Izrael od Západního břehu Jordánu a která se vrhne do boje o záchranu skupiny svých stromů, které jí chtějí vykácet státní orgány na popud tajných služeb, podle nichž může sad sloužit jako útočiště pro teroristy.
A režisérka, debutující Cherien Davidová, stojí i za úspěšnou civilně laděnou komedií Amreeka, která - jak už název napovídá .- řeší na osudu jedné rodiny trable palestinské komunity ve Spojených státech. Jak už představení několika snímků z programu napovídá, účelem organizátorů skutečně není Palestince vyobrazit jako oběti nebo jinak onálepkovat, ale představit je takové, jací jsou. Jako lidské bytosti, které se nacházejí ve složitých a nelehkých situacích, na které reagují různými způsoby, ať už jako imigranti v USA, občané Izraele nebo uprchlíci bez státní příslušnosti.
Středa - 15:40 Když jsem si na internetu přečetl, že příběh Mafiánské opery vychází inspiračně z knihy Miroslava Houdka Zločin v Čechách, začal jsem se na pondělní premiéru tohoto nového divadelního představení režiséra Jana Jirků a hudebníka Marka Doubravy docela těšit. Zpověď jednoho z členů Berdychova gangu, který u soudu svědčil proti svým kumpánům a pak vydal knižně drsné memoáry, nabízí spoustu inspirace pro groteskní zobrazení mentality a způsobů zdejší mafie.
Z Houdka toho nakonec ve hře se zpěvy, která se hraje na scéně Paláce Akropolis, moc nezbylo. Vznikla uvolněná zábava, která řeší s humorem spíš existenční problémy třicátníků než zločin prorůstající do nejvyšších pater a všeobecný společenský marasmus.
Tvorbu Janka Jirků (Jihočeské divadlo, Divadlo Minor) jsem, přiznám se, neznal. Proto mne příjemně překvapil elegantně napsaný scénář, který se až v závěru snaží možná příliš násilně uzavřít všechny rozehrané motivy, čímž příběh ztrácí tempo a lehkost výborně vystavěné první půlky. Humor je infantilně hravý, ale vyvarovává se podbízivé lacinosti.
Těžiště děje se z berdychovských kruhů přesunulo mezi ňoumovské kvarteto rockových muzikantů, kteří se naivně zapletou s dlouholetým policajtem Šumavou (Oldřich Navrátil) do fingované krádeže v bytě zkorumpovaného magistrátního úředníka a netuší, že ambiciózní ministr Bartoloměj Vítek (Jakub Žáček) se o celé akci dozví a chce jejich spektakulárním dopadením oživit svou skomírající popularitu.
Naštěstí nejde o nějakou zapšklou satiru tepající nešvary doby, ale o uvolněnou crazy-komedii připomínající svým námětem třeba film bratrů Coenů Po přečtení spalte. Poetika představení mi svou odvázaností lehce šmrnclou generační výpovědí s existenciálním přesahem připomněla předloňský pražský divadelní hit Pornohvězdy Petra Kolečka a Jiřího Svobody.
Hra stojí tři stovky, ale opulentní výprava (živá kapela, videoprojekce) tuhle investici ospravedlňuje. Z plejády známých a talentovaných herců (kromě výše uvedených třeba Simona Babčáková, Vlastimil Marek nebo Tomina Jeřábek) vyčnívá herecky i pěvecky Aneta Krejčíková v roli neustále sjeté Šumavovy dcery Lucie. Vsadil bych se, že o téhle šikovné herečce, která už si zahrála třeba v Poupatech nebo ve filmu Láska je láska) ještě hodně uslyšíme.
Úterý - 21:20 Železničář Alois Nebel se vydá na cestu z Bílého Potoka na Maltu. Tam se prvního prosince bude vyhlašovat letošní ročník Evropských filmových cen a příběh melancholického ajznboňáka se dostal na shortlist tří nejlepších animovaných kontinentálních snímků roku.
Konkurenci má vytříbenou. Bojovat o vítězství s ním bude bojovat španělský snímek Vrásky režiséra Ignácia Ferrerase, který s úspěchem objel světové festivaly a k vidění byl i v Karlových Varech v rámci sekce Critic´s Choice časopisu Variety. Film o přátelství dvou seniorů v domově důchodců je podobně jako Nebel poetickým komorním dramatem o samotě a stárnutí. V trojici je doplňuje britský animák Piráti! - jediný zástupce tvorby pro děti. I když v případě Aardman Studia, stojícím například za příběhy Wallace a Gromita, se dá těžko mluvit o specifické cílové skupině. Plastelínová dobrodružství ocení stejně tak dospělí.
Vyhlášení animovaného shortlistu následovalo jen pár dní po zveřejnění potenciálních kandidátů v oblasti hrané tvorby. I tady máme své zástupce. Ve hře je koprodukční Cigán Martina Šulíka i Jiráského Poupata. Když se ale nyní objevily v médiích od producentů Poupat přetištěné tiskové zprávy o dalším ohromném úspěchu tohoto českého debutu, je třeba nadšení mírnit. Onen "užší výběr", do něhož se údajně Poupata dostala, má 47 položek a organizátoři se starali o to, aby v něm byly rovnoměrně zastoupeny i malé evropské kinematografie. V žádném případě to ale neznamená, že by film měl jakoukoli šanci uspět v konkurenci prověřených festivalových hitů jako je namátkou Hanekeho Láska, Loachův Andělský podíl, Fliegaufův Je to jen vítr a řada dalších snímků oceněných na nejprestižnějších festivalech.
To Nebel alespoň ve své kategorii přece jen šanci má. Málokdo popírá jeho rezervy v rovině scénáře, ale působivá atmosféra rotoskopické animace nakonec zabodovala. Producentský risk v podobě pracné a drahé technologie se vyplatil alespoň v tom smyslu, že o Nebelovi se v Evropě dobře ví.
Pátek - 14:10 S kamarádem Kamilem jsme se o tom bavili naposledy ve Varech. Snad každá země má velké národní filmy o svých otcích zakladatelích (Spielbergův Lincoln se do kin chystá už v listopadu), jenom u nás nic. Přitom život Tomáše Masaryka skýtá materiál na několik výživných filmů. A možná zajímavější než jeho tatíčkovské státnické období je pro napínavý historický film vhodná jeho éra intelektuála, který se v druhé polovině devatenáctého století nebál kvůli pravdě jít mnohokrát proti veřejnému mínění.
Nevěděli jsme v té době, že o tom takhle nesmýšlíme sami, a že něco už nenápadně a pomalu vzniká. Scenáristé Tomáš Bojar (Dva nula), Šimon Špidla (Mrtvá trať) a Ondřej Gabriel začali psát scénář s pracovním názvem Rituál.
Bude vyprávět o jednom z nejdramatičtějších Masarykových bojů vůbec, jeho angažmá v neblaze proslulé hilsneriádě. Nevyjasněná vražda Anežky Hrůzové rozdělila český národ podobně jako Dreyfusova aféra Francii a Masarykovi, který se angažoval ve prospěch obžalovaného židovského mladíka Leopolda Hilsnera, vynesla hlubokou nenávist prakticky všech vrstev české společnosti. Nenávist, která nekončila jen slovními a žurnalistickými útoky, ale přerostla i ve fyzické napadání Masarykovy rodiny a málem ho přinutila opustit vlast.
Hilsneriáda je pohledem do duše tehdejších Čechů, jejich myšlenkových stereotypů, strachů, nenávistí i nadějí a stejně jako tvůrci bych si nedělal moc iluze, že dnes jsou modely myšlení a chování v naší populaci výrazně jiné.
"Je neuvěřitelné, že po třiadvaceti letech od Sametové revoluce, ale ani nikdy předtím, nebyl realizován jediný hraný snímek o Masarykově životě, ať už v kategorii celovečerního filmu, televizního seriálu nebo inscenace. Filosof Václav Bělohradský vyjádřil nedávno názor, že hlavním důvodem, proč o TGM dosud v této oblasti nic nevzniklo, je nedostatek odvahy," říkají tvůrci v tiskové zprávě, kterou dnes rozeslali médiím u příležitosti 75. výročí úmrtí TGM.
Nevím, jestli je to věc odvahy, možná spíš ignorance. Ale naskýtá se zajímá otázka, kterou jsme s Kamilem u piva řešili samozřejmě také: kdo by měl mladého Masaryka hrát? Jestli máte zajímavé tipy, klidně se o ně s ostatními podělte dole v diskuzi.
Pondělí - 22:40 V masivní záplavě zpráv z festivalu v Torontu mi unikla jedna, která se objevila na serverech už den před zahájením kanadského svátku filmu. S děním na filmové přehlídce, na níž se desítky nových severoamerických filmů předhánějí v boji o distributory, ale úzce souvisí. Velké překvapení mezi filmovými fanoušky a blogery způsobila informace, že režisér Richard Linklater dotočil film Před půlnocí, třetí díl populární dvojice romantických snímků Před úsvitem a Před soumrakem. Chce už v Torontu jednat o prodeji práv na promítání a dá se docela předpokládat, že se o film strhne bitka.
Linklater totiž se svými protagonisty Julií Delpyovou a Ethanem Hawkem stvořili dva z nejlepších generačních snímků o lásce posledních dvou dekád. Fanouškům těchto dvou křehkých love story není třeba nic připomínat, ale přece jenom v krátkosti oživím čtenářům paměť. V prvním filmu se Američan Jesse s Francouzkou Celine potkali náhodně ve vlaku a strávili spolu jednu dlouhou intenzivní noc ve Vídni. Po devíti letech je z Jesseho úspěšný spisovatel a na jednom čtení v Paříži se náhle v obecenstvu zjeví ona. Jessemu ale letí za soumraku letadlo a oba dávní milenci mají osmdesát minut, po které trvá v reálném čase odvyprávěný film, aby navázali tam, kde před lety skončili. Před soumrakem vrcholí dokonale vygradovaným, ambivalentním závěrem, který nutí člověka přemýšlet, jak asi příběh obou postav pokračuje v budoucnu.
A uplynulo pouze osm let a třetí pokračování téhleté časosběrné romantiky je tady. Jisté je pouze to, že po Vídni a Paříži bude fotogenickou lokaci zastupovat Řecko. Půjde opět o nahodilé setkání po letech? Nebo budou Jesse a Celine představovat usedlý pár v manželské krizi? Možné je úplně všechno. Vsadil bych ale na to, že zatímco "Úsvit" přenesl na plátno čistotu, energii a zápal čerstvých dvacátníků a "Soumrak" jistou deziluzi třicátníků, "Půlnoc" bude podobně upřímnou a hořkou sondou do citových zmatků idealistů otřískaných životem, kteří překročili čtyřicítku, ani nevědí jak.
Na celé kauze je zajímavé, jak se autorům podařilo natáčení na evropské půdě dokonale utajit. V průběhu léta se na různých blozích objevovaly spekulace o tom, že v Řecku probíhá natáčení třetího dílu. Ale režisér a ústřední herecká a zároveň scenáristická dvojice je úspěšně odbývali s poukazem na to, že v teplém středozemním klimatu pouze pracují na příběhu. Proč takové štráchy a mlžení, to není vůbec jasné.
Ale k Jessemu a Celine takové tajnůstkářství sedí. V situaci, kdy oddělení, starající se v Hollywoodu o publicitu filmů, zásobují média každou banalitou z přípravných prací už od spekulací o castingu a různých verzích scénáře, je takový přístup stejně neokázalý a sympatický, jak působí na diváka tito civilní filmoví hrdinové.
Předchozí mé blogové zápisky si můžete přečíst zde:
