Ve čtvrtek 12. května vás v italském Turíně čeká vystoupení na semifinále soutěže Eurovize. Máte trému?
Vždycky říkám, že když nejsem aspoň trochu nervózní, tak je něco špatně. A je úplně jedno, jestli hrajeme pro pět lidí, nebo jich v publiku bude o něco víc jako teď v Turíně. Trému před Eurovizí proto beru jako pozitivní signál, že jsem napojená na svoje tělo, a byla bych psychopat, kdybych ji necítila.
Stresujete se i během vystoupení, nebo vás na pódiu nervozita přejde?
Většinou bývám nervózní třeba ještě minutu před tím, než nastoupím na pódium. Když se pak ale ocitnu před publikem, tak jedu na autopilota. S kapelou máme repertoár tak natrénovaný, že najednou ani moc nepřemýšlím o tom, co zpívám, a tréma ze mě postupně spadne. Taky mám obrovské štěstí, že na pódiu nejsem sama. Vědomí, že kluci stojí za mnou, pro mě znamená velkou podporu.
Máte představu, s jak silnou konkurencí budete na Eurovizi soutěžit? Slyšela jste písničky od reprezentantů jiných zemí?
Ano a všimla jsem si, že bude letos na Eurovizi hodně balad, což by pro nás mohla být výhoda. S elektronickou taneční písničkou Lights Off budeme mezi ostatními účastníky vyčnívat. Jinak ale k soutěži přistupuju s velkým respektem. Na večírcích, které pořadatelé ještě před oběma semifinále organizovali, jsem se s mnoha účastníky skamarádila a slyšela jsem je zpívat, takže vím, jak jsou všichni talentovaní.
Pro Čechy Eurovize stále není takovou událostí jako pro jiné evropské národy. Spousta lidí ji vnímá spíš jako zábavnou estrádu než přehlídku kvalitní hudby. Jak se na soutěž díváte vy?
Mně se na Eurovizi hodně změnil pohled, když loni zvítězila italská kapela Maneskin. Jasně, taky mají extravagantní image, ale zároveň hrají skvělou hudbu a vystupují i na takových akcích, jako je americký festival Coachella. Pořád platí, že Eurovize je hlavně show, při níž se diváci chtějí bavit, takže v ní i letos uvidíte soutěžící, kteří na pódiu budou třeba poletovat s obrovskými křídly. Zároveň ale mezi účinkujícími můžete najít spoustu skvělých muzikantů, kteří vydávají kvalitní věci. Jsou tady interpreti, kteří vždycky snili o tom, že se dostanou do Eurovize, ale i hudebníci, pro něž je soutěž hlavně způsob, jak mohou svou tvorbu dostat k co nejvíc lidem.
Co si od případného úspěchu v Eurovizi slibujete vy?
Náš sen je pořád stejný, i kdybychom v Eurovizi neuspěli. Chtěli bychom koncertovat po Evropě, nebo i mimo kontinent. Přestože jsou teď čeští posluchači podle mě už víc otevření tomu, aby domácí kapely zpívaly v angličtině, naše hudba má i díky mým spoluhráčům z Norska mezinárodní zvuk a cílíme s ní na světové publikum.
Česko tedy na Eurovizi letos reprezentuje kapela složená z jedné Češky a dvou Norů. Jak jste se s kytaristou Casperem a klávesákem Benjaminem dali dohromady?
Všichni jsme studovali na konzervatoři v anglickém Leedsu a seznámili jsme se, když jsem ve druháku začala pracovat na své bakalářce. Kapela se z nás stala, až když jsme před třemi lety vydali naši první písničku. To už jsme všichni měli po škole, já jsem pracovala za barem v hudebním klubu Headrow House a kluci se živili jako učitelé hudebních nástrojů. Zvažovali jsme, že bychom se společně přestěhovali do Londýna, jenomže pak přišel covid a britská vláda vyhlásila první lockdown. Najednou jsme všichni přišli o práci, a protože nikdo z nás nepochází z Anglie, nemohli jsme problém s financemi vyřešit jako mladí Angličané, kteří se tehdy na čas vrátili k rodičům.
A tak jste se namísto Londýna všichni přesunuli do Prahy. Chtělo se vašim norským parťákům do země, kde se předpokládám ani jeden z nich nedomluví?
Shodli jsme se, že se jako kapela nechceme rozdělit, takže jsem Caspera s Benem nemusela nijak zvlášť přesvědčovat. V Anglii jsme spolu bydleli, kluci jsou pro mě jako bráchové a nemusela jsem jim tedy říkat: "Prosím, pojeďte se mnou do Čech, já nechci být sama." Vyplynulo to samo, protože kapela We Are Domi měla tehdy na streamovacích službách nejvíc posluchačů z Česka. Hned po příletu do Prahy jsme se ale všichni nakazili covidem, a protože kluci zatím ani neměli kde bydlet, strávili jsme dva týdny karantény v domě mých rodičů v Pardubicích.
Nakonec trvalo rok, než jsme si mohli zase zahrát na nějakém koncertě. Naštěstí mezitím Caspera s Benem zaměstnali na mezinárodní škole, kde jeden začal anglicky mluvící žáky učit na kytaru a druhý jim zase dává soukromé lekce na klávesy. Oběma se v Praze zalíbilo a přišlo jim škoda tady ještě nějakou dobu nezůstat. Neustále obdivují místní architekturu a taky se jim líbí, že v hospodách mají levné pivo.
Vraťme se ještě na konzervatoř v Leedsu, kde jste studovala popový zpěv. Co přesně vás na škole učili?
Když pominu klasické hodiny zpěvu, tak jsem měla třeba předmět s názvem performance, ve kterém nás učili, jak máme vystupovat. Líbilo se mi, že nám učitelé nevnucovali žádná konkrétní pravidla, jak máme stát, jak se na pódiu pohybovat a podobně. Spíš po nás chtěli vědět, jaký je náš styl, a na základě toho nám třeba radili, jak svou sebeprezentaci vylepšit. Mezi další povinné předměty patřila třeba kompozice, filozofie hudby nebo produkce, která mi zrovna moc nešla.
Jak vás studium na vysoké škole ve vaší hudební kariéře posunulo?
V první řadě mě určitě posunulo v životě, protože jsem se díky němu osamostatnila od rodičů. Zároveň jsem se v Leedsu naučila věřit své hudbě a umět se za ni postavit, což pro mě bylo hodně důležité. První písničky jsem totiž začala psát v patnácti, ale tehdy jsem se za ně trochu styděla. Nechtěla jsem je dát nikomu poslechnout, nechávala jsem si je jen pro sebe. Už když jsem se na školu hlásila, tak po mně na přijímačkách chtěli, abych jim zazpívala něco z vlastní tvorby, což jsem vůbec nečekala a přesvědčilo mě to, abych šla studovat právě tam.
V prváku nás potom učitelé rozdělili do skupin, abychom se naučili spolupracovat s jinými muzikanty a zkusili si tvořit hudbu jako kapela. Díky tomu jsem začala skládat mnohem víc než dřív, okoukala jsem spoustu věcí od ostatních a taky jsem si mezi mladými muzikanty vytvořila slušnou síť kontaktů. V hudebním světě samozřejmě můžete prorazit i bez konzervatoře, ale sama bych, nebýt studia v Anglii, určitě tak rychle nevyrostla.
V době, kdy jste začala psát první písničky, jste se zároveň stala finalistkou soutěže Česko Slovensko má talent. Předpokládám, že jste tehdy hudební kariéru nerozjela právě proto, že jste vlastní tvorbě nevěřila.
Ano, to, že jsem nebyla připravená skládat vlastní věci, byl určitě jeden z důvodů. Zároveň za mnou tehdy přicházeli lidé z hudební branže, kteří mi nabízeli, že mi budou dělat management, ale chtěli po mně, abych zpívala v češtině. V tom jsem se sama vůbec neviděla, protože mám americký akcent, je pro mě přirozenější vyjadřovat se v angličtině a český text bych si sama napsat nedokázala. Nedávalo mi smysl, abych vystupovala s repertoárem, který nevychází přímo ze mě. Je pro mě totiž důležité, abych ve své hudbě posluchačům předávala autentické emoce, abych to byla opravdu já.
Narodila jste se ve Spojených státech, kam se rodiče přestěhovali kvůli hokejové kariéře vašeho táty, a vyrůstala jste napůl v Americe, napůl v Česku. Kolik domovů jste zatím vystřídala a jak jste ten trochu kočovný život zvládala? V dospívání může být náročné, když člověk musí stále znova přerušovat a budovat vazby.
S rodiči jsme žili v Buffalu, Detroitu, Ottawě, Pardubicích a Praze. Když k tomu připočítám Leeds, kde už jsem bydlela sama, tak jsem se za svůj život stěhovala asi osmkrát. Začátky v novém domově byly pochopitelně vždycky těžké, protože mi chyběli kamarádi, se kterými jsem se potkávala dřív. Naštěstí jsem byla docela komunikativní dítě, a tak jsem si brzy našla jiné. V době největších stěhování jsem navíc byla ještě malá a od třinácti do devatenácti už jsem žila natrvalo v Praze, kde jsem si našla nejvíc přátel, se kterými se potkávám doteď. To, že jsme s rodiči bydleli v několika zemích, vnímám spíš pozitivně, protože díky tomu umím pořádně anglicky a poznala jsem více různých kultur, které ze mě udělaly člověka, jakým jsem teď.
Cítíte se víc jako Češka, nebo jako Američanka?
Momentálně se cítím víc jako Češka. Přece jenom jsem se za ty roky v Praze a v Leedsu dost poevropštila. Z Ameriky jsem si ale myslím přinesla větší otevřenost k různým odlišnostem. Nejsem homofob ani rasista a každého člověka beru jako individualitu. Tím samozřejmě nechci říct, že by všichni Češi měli předsudky vůči jinakosti. V Americe taky máte státy, kde žijí spíš netolerantní lidé. Města, kde jsem bydlela já, ale zrovna byla dost multikulturní, takže mě to naučilo být ke všem otevřená.
Asi jste si všimla, že jsem vám za celý rozhovor nepoložil ani jednu otázku na vašeho tátu. Neuniklo mi totiž, že se vás jiní novináři neptají skoro na nic jiného, tak jsem si říkal, že už vás to musí trochu štvát.
Úplně chápu, že se mě novináři na tátu ptají. Samozřejmě jsem ale radši, když se zajímají o moji hudbu.
Třeba o vás už brzy nebudou psát jako o dceři Dominika Haška, ale jako o finalistce Eurovize.
To doufám. V Turíně třeba lidé vůbec netuší, kdo jsou moji rodiče, a berou mě jenom jako zpěvačku kapely We Are Domi, což je příjemná změna.
