Vedle Václava Teichmanna, Miroslava Kemela či Štěpána Mareše patřil Reisenauer k nejznámějším současným karikaturistům. Zapsal se jako dvorní ilustrátor Respektu. "Byl to on, kdo vtiskl Respektu tvář, a činil tak více než třicet let," uvedl na sociální síti X šéfredaktor časopisu Erik Tabery.
Reisenauerovy často temné politické kresby komentovaly a dováděly události k absurditě. Dotyčné jednou zasadil do bizarních situací, jindy na jejich vizáži změnil jen významný detail. Týdeníku vtiskl lehce sarkastický charakter vytvářející protipól k takzvanému "laskavému" českému humoru. Ten Reisenauerův naopak býval nesmlouvavý.
"Českou politiku sleduji jen z nutnosti a rozhodně ne detailně," řekl přitom Hospodářským novinám autor, jenž na veřejnosti hovořil zřídka a také interview poskytoval spíš výjimečně. Při dotazu na svou tvorbu krčil rameny, že "každý jde nakreslit, jen se někdy musí pořádně zatnout zuby".
V roce 2009 převzal novinářskou Cenu Karla Havlíčka Borovského. Nadace Český literární fond mu ji udělila za jedinečnou výtvarnou reflexi domácího i světového dění. "Z ceny mám samozřejmě radost, ale je zajímavé, že jsem ji dostal, přestože nejsem novinář," reagoval Reisenauer. Agentuře ČTK následně popsal, že celý článek, jehož se kresba na obálce Respektu týká, dostává jen v lepším případě. Většinou má zadaný pouze námět s pár tezemi a je rád, když se to během kreslení nezmění. "Na vlastní kresbu mám dva až tři dny, čili všechny obrázky jsou naprosto nehotové," přiblížil.
Ilustroval Jirouse i Viewegha
S Respektem byl spjatý od jeho počátků. Přední společenský týdeník vznikl roku 1990 jako pokračovatel časopisu Informační servis, jenž od listopadu 1989 vyplňoval informační vakuum v době pádu komunistického režimu. Personálně navazoval na samizdatové magazíny Sport a Revolver Revue.
Reisenauera poznala širší veřejnost právě díky Respektu, přestože dlouho pak dával tvář také titulní straně příloze Orientace Lidových novin. Kromě toho se věnoval volné tvorbě. Například roku 2012 měl samostatnou výstavu v budově bývalých Elektrických podniků v pražských Holešovicích, kde představil více než tři desítky velkých barevných kreseb. Navzdory charakteristickému stylu byly jiné než ty pro Respekt, výrazněji pracovaly s fantazií a nadsázkou.
O pět let dříve se výtvarník účastnil skupinové přehlídky, kterou v pražské galerii 5. patro připravila kurátorka Lenka Lindaurová. Umělce spojovalo, že začali tvořit na přelomu 80. a 90. let.
V roce 1995 vytvořil Reisenauer osobitý novodobý komiks Smrt po životě, jenž vyprávěl fantaskní nadčasový příběh z možných světů. Kromě toho ilustroval sbírku básní Okuje od Ivana Martina Jirouse, knihu Magdy Vášáryové nazvanou Diskrétní průvodce, titul Los a sázka od Michala Horáčka nebo Nové nápady laskavého čtenáře od Michala Viewegha.
V novém tisíciletí vydal v edici Respekt monografii, kde nechyběla jeho plátna malovaná temperami a oleji. Jmenovala se 209 kreseb a 33 obrazů. Díla byla typicky téměř černobílá, s minimem jinobarevných odstínů.
"Rád bych maloval barevně, ale irituje mě míchání barev. Ovšem v časopise je to jinak - tam bych raději dělal černobílé kresby, ale obálky mají být pozitivní, tedy barevné," vysvětlil výtvarník Hospodářským novinám.
Nejosobitější ilustrátor
Předmluvu k monografii napsal novinář Zbyněk Petráček. Tento komentátor Lidových novin označoval Reisenauera za "nejosobitějšího ilustrátora české žurnalistiky", jehož kresby mísí realismus s nadsázkou, ironií i četností interpretací.
Do kreseb vpašovává nejrůznější skryté významy, jinotaje a rébusy, díky nimž jeho ilustrace neslouží jako pouhý doprovod, ale vybízejí k bedlivému prostudování a představují spíše komentáře, shrnul Petráček.
Podle šéfredaktora týdeníku Erika Taberyho se Reisenauer postupem let propracoval k dokonalosti. "Kresby jsou také kronikou porevolučního dění v naší zemi. Byl nekorektní, ale zároveň nesmírně citlivý ilustrátor. Vysmíval se lidem u moci, ale prožíval osud lidí, kteří většinou žili na okraji. Těm se i snažil pomáhat," napsal Tabery.
Jeho tvorba čítala tisíce děl. Na oleji nazvaném Opoziční smlouva znázornil lídry politických stran ČSSD a ODS na zbídačeném koni, jehož se snaží popohnat kupředu. Jinak totéž téma pojednal na obálce knihy šéfredaktora Respektu Erika Taberyho, kde výročí podpisu opoziční smlouvy připomněl obrazem vozu Tatra 603 s majáčkem jako symbolem papalášství. Auto známé z dob normalizace projíždělo temným lesem a na kapotě mělo jen obtížně rozeznatelná loga vládní a opoziční strany, jež se tehdy rozhodly spolupracovat.
Někdejšího místopředsedu vlády Jiřího Čunka z KDU-ČSL, známého problematickým vztahem k romské menšině, Reisenauer vyvedl jako romského barona se ztmavlou pletí a výraznou zlatou náušnicí.
Mnohokrát karikovaného premiéra a později prezidenta Miloše Zemana jednou proměnil v průhledného ducha stopujícího na dálnici z filmu Lost Highway od Davida Lynche, jindy jej zobrazil s kalašnikovem "na novináře", kterého prezident dostal při návštěvě Zbirohu za své výroky o tom, že novináři by se "měli likvidovat". I když právě za jednu z pozdních kreseb, která v roce 2020 zesměšnila prezidenta, se časopis později omluvil.
Za pandemie koronaviru Reisenauer nakreslil tehdejšího premiéra Andreje Babiše z ANO v roušce, jak mu na rameni sedí postavičky nemehel z večerníčku Pat a Mat.
Ukrajinci potopený ruský válečný křižník předloni pojal jako "jachtu Chuje Chujoviče". A končícího děkana Národohospodářské fakulty pražské Vysoké školy ekonomické Miroslava Ševčíka nedávno interpretoval, jak si v krabici s logem Institutu Václava Klause odnáší ze školy sebrané spisy někdejšího prezidenta.
Kreslil odmala
Pražský rodák Reisenauer po maturitě vystřídal několik povolání jako topič nebo noční hlídač, při nichž se mohl věnovat kresbě a malbě.
Už v samizdatu například ilustroval experimentální román Medorek spisovatele a historika Petra Placáka, s nímž pak spolupracoval i po revoluci.
"Ke karikatuře jsem přišel přirozeně, kreslil jsem odmala, pořád a pořád, až jsem jednoho dne skončil v týdeníku Respekt," vyprávěl lakonicky Reisenauer, jak se z koníčku stala obživa.
Do Respektu nastoupil v létě 1990. Od roku 1993 pro něj kreslil už výhradně na počítači. Po pražských povodních z roku 2002 byl nadále "ušetřen" redakčního provozu, to znamená, že nemusel denně chodit do kanceláře.
Dotazy na svou tvorbu zodpovídal se skromností. "Obrazy většinou nerámuji a takřka nikdy nevěsím, kdo by se na to pořád díval," odpověděl v online rozhovoru se čtenáři Respektu. V něm nejprve odmítl označení "bravurní kreslíř", načež si s nadhledem poradil také s otázkou, co pro něj znamenají barvy. "Hromadu ztvrdlých tubiček se špatně zašroubovanými uzávěry, zapatlané ruce a oděv a spoustu zbytečné práce, proto jsou mé obrazy, ne některé, ale všechny, černobílé," dodal.
