Jan Kačer byl člověkem mnoha životních, divadelních i filmových rolí. Vážný, přemýšlivý a podle svých slov i přísný a částečně asketický režisér se stal na bezmála šest desítek let nedílnou součástí české kultury, kterou obohacoval nejrůznějšími způsoby. Napsal i čtyři vzpomínkové knihy a nějaký čas se angažoval v politice.
Největší profesní uznání získal jako divadelní režisér. Roku 1965 stál u zrodu jedné z nejslavnějších pražských divadelních scén, Činoherního klubu, kde si v následujících letech "udělal jméno" především inscenacemi ruské klasiky, jako byl Gogolův Revizor, Čechovův Višňový sad, Gorkého Na dně či Pinterovy Narozeniny. Režíroval i filmy - Jsem nebe (1970) nebo Město mé naděje (1978).
Širokou popularitu však Kačerovy vynesly herecké role. Divákům utkvěl v paměti jeho fanatický rytíř Armin von Heide v Údolí včel Františka Vláčila či špion v komedii Václava Vorlíčka Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky. V 60. letech se objevil ve výrazných rolích také ve snímcích Evalda Schorma Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna nebo Den sedmý, osmá noc.
Celkem si zahrál v bezmála osmi desítkách filmů, z nichž známé jsou i Smrt si říká Engelchen, Flirt se slečnou Stříbrnou, Svědek umírajícího času nebo Člověk proti zkáze, z novějších pak Bolero nebo Výchova dívek v Čechách. Objevil se v seriálu Jana Eyrová ze 70. let, ale také v "nekonečné" Ordinaci v růžové zahradě.
Hostoval v zahraničí
Už během studia na pražské DAMU působil Kačer v ostravském Divadle Petra Bezruče, kam po dokončení školy se skupinou spolužáků přesídlil. Tamní divadlo se mu podařilo výrazně oživit. Po hvězdné éře Činoherního klubu byl v polovině 70. let poslán do "vyhnanství" zpět do Ostravy.
Paradoxně směl tehdy hostovat v zahraničí, ale deset dlouhých let odloučení od rodiny nesl těžce. S manželkou Ninou Divíškovou se Kačer seznámil na studiích, svoji byli bezmála šedesát let a vychovali tři dcery. Herečka Divíšková, která excelovala například ve filmu Příběhy obyčejného šílenství, zemřela 21. června 2021.
V roce 1986 se Kačer do Prahy vrátil, tentokrát do Divadla na Vinohradech, odkud čtyři roky nato přešel do Národního divadla. Sedm let tam režíroval nové inscenace domácího i světového repertoáru (Zimní pohádka, Peer Gynt, Smrt obchodního cestujícího, Oblak a valčík, Židle, Podivní ptáci), v nichž hrál i menší role, poté zůstal až do roku 2015 členem hereckého souboru.
Přišly také nové nabídky od filmu: Operace mé dcery (1986) či Vlastně se nic nestalo (1987). Jedním z jeho posledních snímků byla rodinná komedie Chata na prodej z roku 2018, později se ještě objevil v rodinném titulu Gump - pes, který naučil lidi žít (2021) a koprodukčním dramatu Moc (2023).
Vstup do politiky
Touha aktivně se podílet na životě společnosti přivedla Jana Kačera do světa politiky. V letech 1990 až 1992 byl poslancem za Občanské fórum a později Občanské hnutí. Od roku 1995 pak desetiletí stál v čele Nadace Charty 77, která poskytuje pomoc handicapovaným lidem.
Další popularitu, ale i rozpaky nejen v uměleckém světě mu na začátku nového tisíciletí přinesla role podnikatele Františka Rubeše v seriálech Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy. Mnozí nedokázali pochopit, že toho uznávaný umělec v letech "má zapotřebí". Jan Kačer však výtky na svou adresu odmítl s tím, že je divadelník, který pracuje na základě toho, co se mu nabídne. Dodal, že pro něj doba velkých rolí už pominula, neboť filmoví režiséři zpravidla točí příběhy o své vlastní generaci a o ty starší se jen málo zajímají.
Budoucí režisér a herec se narodil 3. října 1936 v Holicích. Jeho otec byl obchodník židovského původu a poté, co nacistické Německo obsadilo Sudety, si vzal život. Tím své syny, tehdy dvouletého Jana a o deset let staršího bratra, zřejmě zachránil před deportací do koncentračních táborů a téměř jistou smrtí. Cesta mladého Jana Kačera vedla nejprve do Bechyně, kde vystudoval keramickou školu, poté na režii na pražské DAMU.
O svém životě napsal Kačer čtyři vzpomínkové knihy: Jedu k mámě, Mírnou oklikou, K přátelům a Zadními vrátky. Při oslavách svých osmdesátin v roce 2016 poznamenal: "V těch osmdesáti člověk vidí svět, který do té doby neviděl. Bez ctižádosti, bez touhy vyniknout, bez zlodějství, bez zlejch úmyslů, a najednou máte ten život jakoby sladkej."
Herec a režisér, jenž patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla druhé poloviny 20. století, v roce 1998 obdržel od prezidenta republiky Václava Havla Medaili Za zásluhy v oblasti kultury, a v roce 2016 od prezidenta Miloše Zemana Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.
