Londýn - Londýnská Tate Modern otevřela nejkomplexnější přehlídku díla Roye Lichtensteina, která byla kdy k vidění. Její kurátoři shromáždili přes 130 obrazů a plastik, k vidění jsou stěžejní díla stejně jako plátna, která překvapí i ostřílené znalce pop artu. Právě s ním je malířovo jméno spjato. Jeho dílo ale znají i ti, kteří o pop artu ani Lichtensteinovi v životě neslyšeli.
Roy Lichtenstein je vedle Andyho Warhola nejznámějším tvůrcem pop artu. Tento výrazně americký umělecký směr navazoval proměnou všedních předmětů v umělecké dílo na tradici evropské avantgardy (především dadaismus) a zároveň reflektoval trendy v americké masové kultuře. Warhol i Lichtenstein s šibalským úsměvem recyklovali vizuální okolí a utahovali si z nikdy nekončící reprodukce reprodukcí. Originalita v jejich světě neexistovala.
V úvodní místnosti překvapivě nenajdeme Lichtensteinovy umělecké začátky, ale tzv. brushstrokes, jimiž už jako zavedený umělec reagoval na abstraktní expresionismus a akční malbu, umělecké směry s vrcholem v 60. letech 20. století. Divoké tahy štětcem, barvu stékající po plátně i barevné prskance, které známe z obrazů Pollocka nebo Kooninga, přetavil do komiksově reklamního jazyka.
Je to chytrý úvod do výstavy. Málokde jsou tolik zřejmé paradoxy, jimiž se Lichtenstein bavil celý život. Paradox číslo jedna: Dny, týdny a měsíce pečlivě reprodukoval tah štětce, který byl proveden během jedné vteřiny. Paradox číslo dvě: Spontánnost původní malby nahradil striktní strojovostí, ovšem provedenou rukou člověka. Paradox číslo tři: Nejedná se o reprodukci malby, ale o reprodukci reprodukce malby. Lichtenstein nemaloval podle originálů a jeho plátna byla mnohdy až několikátou reprodukcí původního námětu. Celé to je jeden velký vtip.
Podívej, zasekl jsem macka!
Roy Lichtenstein svůj styl hledal dlouho. Když prorazil díky výstavě v newyorské Castelli Gallery, bylo mu 39 let.
"Expresivní abstrakce Lichtensteinovy neseděla, nebyl to jazyk, kterým by se chtěl vyjadřovat. Všechny potřebné emoce ale nakonec našel v komiksu a šestákových románech," říká spolukurátor retrospektivy James Rondeau z Art Institute of Chicago. "Jako jeden z prvních rozpoznal, že komiks je velmi sofistikovaná forma umění," uvažuje Rondeau dál.
Inspiraci k první komiksové malbě Lichtenstein objevil v dětské knize (nikoliv komiksu) Donald Duck Lost and Found z roku 1960. Na plátně Look Mickey (1961) je dodnes vidět nejistota v podobě mnohokrát opravovaných linek tužky, existuje ale mnoho indicií, že Lichtenstein věděl, co dělá.
"Podívej Mickey, zasekl jsem macka!" křičí Kačer Donald na Mickey Mouse. Raduje se, že chytil velkou rybu, ve skutečnosti ale zasekl vlastní frak. Lichtenstein se musel popadat za břicho, když si představil, jak tenhle mnohokrát zvětšený dětinský vtip visí v galerii.
Textová bublina se ale dá číst i jako Lichtensteinovo prohlášení, že se konečně našel. A někteří historici jdou ještě dál. V Donaldovi vidí samotného Lichtensteina, kterak se dívá na svůj podpis zrcadlící se na hladině, zatímco Mickey Mouse zastupuje "super ego historie umění tyčící se nad malířem v momentě vzniku obrazu," přibližuje katalog zlomové plátno.
Roy Lichtenstein: A Retrospective
21. února – 27. května 2013vstupné:
plné: 14 liber
ceny zlevněného vstupného se liší
vstup na stálé expozice je zdarma
otevírací doba:
pondělí až čtvrtek od 10:00 do 18:00 (prodej vstupenek do 17:00)
pátek a sobota od 10:00 do 22:00 (prodej vstupenek do 21:00)
neděle od 10:00 do 20:00 (prodej vstupenek do 19:00)
Tate Modern
Bankside, London SE1 9TG, UK
nejbližší stanice metra je Southwark (Jubilee Line)
tate.org.uk
Jazyk, kterému každý rozumí
Tak nebo tak, Lichtenstein začal promptně reprodukovat reklamní letáky a výstřižky z komiksů, jeho technika se zlepšovala plátno od plátna. V roce 1961 vznikl jeho lehce stravitelný jazyk, kterému vděčí za svůj úspěch. Umění uzmul punc "zábavy pro vyvolené" a zpřístupnil ho masám. Ne všechna jeho díla jsou dokonalá, nikdy ale nepřekročil hranici kýče, který je pro masovou kulturu tolik signifikantní. Diváky nalákal na povědomou vizualitu a pak je přinutil přemýšlet. Třeba nad vztahem mezi vysokým a nízkým uměním.
Celosvětovou slávu si Lichtenstein vydobyl obrazy z let 1963 až 65. Rozměrná komiksová plátna se zabývají univerzálními tématy, jako jsou láska, válka, souboj, samota nebo ambice. V místnosti War and Romance najdete dodnes vibrující velkoformátové malby jako Oh, Jeff…I love You, Too…But (1964), Drowning Girl (1963) a konečně i diptych Whaam! (1963). Nechybí ani originál komiksu, podle kterého Lichtenstein rozehrál slavnou pop artovou leteckou bitvu.
Kromě klasik výstava nabízí i nečekané okamžiky Lichtensteinovy kariéry. Do očí praští hned třetí místnost s výhradně černobílými oleji. Rádio, prsten, golfový míček, pneumatika, klubko vlny nebo brož. Triviální předměty jsou pečlivě nazvětšovány, autor se soustředí na tvar a strukturu povrchu. Mezi nejvtipnější rozhodně patří Lupa (Magnifying Class, 1963). Ručně zvětšený obraz strojem tištěné reprodukce fotky znázorňující předmět, kterým zvětšujeme jiné předměty. Je lehké ztratit se ve vrstvách, které plátnům předcházely.
Mondrian = Mickey Mouse
Lichtensteinova lupa přitom zvětšuje jen tečky zastupující neviditelný povrch nebo vzduch. Tzv. Benday dots jsou Lichtensteinovou značkou a prostupují jeho tvorbu od prvního Mickey Mouse až po krajinomalby, kterými se zabýval před smrtí v roce 1997. Jedná se o optický klam, při němž přesně poskládané tečky dávají dohromady různé barvy, vytváří iluze perspektivy a stínu. Původně tiskařskou techniku Lichtenstein okoukal z novinových inzerátů, na stejném principu fungoval i francouzský pointilismus.
Potenciál Benday dots Lichtenstein rozvinul v parafrázi Monetovy série Rouenské katedrály. Tečky tvoří šablonu obrazu, který se odehrává jen v nich. "Pro Lichtensteina neexistoval rozdíl mezi reklamou v bulvárních novinách a historií umění. Mondrian rovná se Mickey Mouse a naopak. O svém okolí uvažoval v rámci úžasné vizuální jednoty," uvažoval Rondeau před parafrázemi Maneta, Picassa a Matisse.
Pokud Lichtensteinovou formou byla vizualita komiksu, obsahem jeho děl byla parodie a parafráze. Přebírání starších motivů se objevuje v historii umění už po staletí, ať už mluvíme o biblických námětech, nebo poctám starším kolegům. V tomto ohledu je Lichtenstein velmi akademický.
Meditace pop artem
Ani Roy Lichtenstein ale nemůže recyklovat do nekonečna. Na své hranice narazil v 80. letech, kdy začal vykrádat sám sebe. Plátna nabyla na velikosti, postrádají ale energii, kterou sršela díla o dvacet let mladší. Námětem jsou tytéž blondýny, jen nahé. Některé cykly přesto pobaví. Jmenujme zrcadla, v nichž se neuvidíte, protože jsou jen namalovaná. Lichtenstein pro tuto sérii připravil speciálně tvarované rámy, není tedy jasné, nakolik jsou obrazem a nakolik plastikou.
Po všech těch výstřelech, siláckých hláškách a uslzených modelkách přináší závěr výstavy vítané a překvapivé zklidnění. Meditativní plátna inspirovaná čínskou krajinomalbou dynastie Sung, jejíž malíři byli schopni naznačit rozlehlý prostor a harmonii universa velmi skromnými prostředky. Ta pokora, rovnováha a jednoduchost Lichtensteina fascinovala a v posledních třech letech svého života namaloval na dvacet krajin. Lehké přechody barev se ztrácejí v oparu abstraktních tahů štětce, monumentálnost scény napovídají drobné detaily.
Král reprodukce reprodukovat nejde
Lichtensteinovy obrazy jsou několikátou recyklací reality a na reprodukcích v časopisech nebo internetu jednoduše nefungují. Z obrovských pláten se opět stávají zas jen výstřižky a celá hra ztrácí smysl. Ostatně, to samé platí u jeho současníků.
Když Mark Rothko odkázal Tate Modern svá monumentální plána, určil striktní podmínky, za kterých se tak stane. Pro plátna musela být vyčleněna speciální místnost a nesmí se u nich konat komentované (a rušivé) prohlídky. Stejně tak přesně určil barvu zdí i jak vysoko mají obrazy viset. Moderní umění funguje jen v určitém prostředí a kontextu.
Výstava Lichtenstein: A Retrospective je obrovská a pár hodin mezi obrazy uteče jako voda. Kurátoři měli velké ambice a zdá se, že se jim je podařilo naplnit. Dílo malíře, jehož odkaz je tak velký, že uhlídat copyright na jeho díla, je prakticky nemožné, se podařilo představit v kontextu doby i historie umění.
Kdyby Lichtenstein navrhoval pozvánku na tuto výstavu, nejspíš by na ní byla blondýna, jejíž lehce vyděšený výraz v očích by říkal: "Och, Brede… Vypadá to, že budeme muset jet do Londýna… Vystavují Lichtensteina!"
