Recenze - Na úvod bych ráda zdůraznila, že u tak inscenačně náročné a obsahově složité hry a nesehraného souboru mi připadá skoro nefér psát o premiéře. Diváci, kteří přijdou na desátou reprízu, uvidí možná dost jiné představení, u kterého je těžké již nyní odhadnout, kam se posune nebo kam sveze.
Viděla jsem premiéru, která se konala 27. června na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu v rámci letošních Letních shakespearovských slavností. Představení budou mít možnost diváci navštívit také v Brně, v Ostravě a v Bratislavě. Obsadit do hlavní role „lidské zrůdy" sympaticky působícího Jiřího Langmajera bylo od slovenského herce a režiséra Martina Huby odvážné. V programu k inscenaci se od režiséra i herce dočteme, jak skvělá to byla spolupráce. Souznění mezi režisérem a hercem je jistě šťastná a krásná událost.
Je otázka, jestli to je v tomto případě ku prospěchu výkonu, který pak vidíme na jevišti. Protiúkol, který skvělý herec (spíše krasavec než zrůda) dostal, vyřadil ze hry jeho silné stránky, o které se jindy může opřít, a celkový dojem z krvavého dramatu je jakási civilní všednost.
Kdo je Richard?
Od režiséra této hry očekáváme, že využije škrtů a scénických prostředků k tomu, aby vtisknul Richardovu jednání nějakou „lidskou" motivaci. Proč Richard od první do poslední chvíle intrikuje a vraždí, se bohužel z "hradní" inscenace nedozvíme.
Všechno v ní mezi muži (o dámách ještě bude řeč) plyne jako stejně důležité, spíše jako stejně nedůležité, neboť je to v nejvyšších kruzích normální, že jde o moc, a tudíž o život. Richard si jen tak v civilně pojatých monolozích vezme do hlavy, že postupně odstraní kohokoliv, kdo by mohl ohrozit jeho cestu k trůnu, a daří se mu to. Že se to podaří, ví Jiří Langmajer až příliš jistě, takže jakékoliv napětí z očekávání, jak to dopadne, je předem vyloučeno.
Herec si je jist jako Langmajer, ale jako Richard by si přece jen tak jistý být možná nemusel. Přinejmenším při vědomí, že nebude-li vraždit on, bude sám zabit, pokud nepůjde směrem vzhůru přes mrtvoly, sám se jí stane, neboť vzhůru chtějí stoupat všichni, a jak říká v doslovu ke hře překladatel Martin Hilský, „popravy politických odpůrců či spiklenců nebyly v Anglii té doby ničím neobvyklým".
Pokud tenkrát bylo skutečně zabíjení považováno za obvyklý způsob zbavení se protivníků, tím spíše museli být všichni ve střehu, ale určitě to není běžný způsob komunikace v civilizované části světa dnes.
Snadné vraždy a promyšlené strategie jsou nanejvýš běžnou součástí počítačových her. Dle některých právě proto skutečných vražd ubylo. Ale i ten, kdo hraje počítačovou hru, stává se účastníkem boje s neznámým koncem. Jako diváci tuto možnost nemáme, takže se stáváme svědky mordování, které je bez napětí a tak trochu i beze smyslu, jelikož o jeho smysl prý nejde. „Richard pouze řešil svůj osobní problém sebepotvrzení svých schopností." míní režisér. Pak by ovšem musel mít Langmajerův Richard mnohem větší potěšení ze samotné hry, z každého dalšího mordu, který mu vyjde. Tuto radost ale na jevišti nevidíme.
Co je příčinou zvláštně všedního dojmu, kvůli němuž ale přeci na tragédie do divadla nechodíme, je skutečně Hubův výklad hlavní postavy: „Richard má svou tragickou zakomplexovanou stránku pramenící z toho, jak se k němu chovalo okolí, možná je v tom trochu vzteku uraženého dítěte, které chce splnit představy rodičů o sobě. Byl bych rád, kdyby se nám podařilo Richarda v tomto smyslu trochu zlidštit, ospravedlnit, vysvětlit, ne jen vytvořit další z řady richardovských zrůd. Samozřejmě si současně uvědomuji ošidnost takového počínání, protože všeobecně zakořeněná představa o dramatické postavě je velmi silná věc a každý divák přece ví, že Richard je zrůda, stejně jako že je Othello žárlivec nebo Hamlet váhavec s lebkou v ruce a kordem po boku."
Zbavit Richarda zrůdnosti je stejné, jako zbavit Othella žárlivosti. Aby byl Richard pochopitelný jako člověk ve smyslu onoho „zlidštění", musel by herec ukázat lidské důvody svého jednání. Marně jsem je v inscenaci a Langmajerově projevu hledala.
Za zmínku stojí slova divačky z venkova, která vyhodnotila o přestávce spolupráci „hereckého souboru", který pro tuto inscenaci vznikl těmito slovy: „Jeden mluví a ostatní stojí. Škoda, že taky nehrají."
Herci občas zmoknou, mají na to kostým
Hradní nádvoří, samo o sobě kulisa, v níž zadní horizont tvoří vysoká kamenná zeď, je ku prospěchu věci Jozefem Cillerem funkčně dotvořeno. Před hradní zdí stojí mříž s velkými oky, která udrží herce, co po ní šplhají k moci obrazně i ve skutečnosti. Někdy se to děje s efektně visící drapérií plášťů. Mříž může znamenat žalář a herec stojí uvnitř nebo vně. Škoda, že hřbitovní náhrobky po straně nejsou ničím než kašírovanou avšak významem přesnou kulisou, se kterou se v inscenaci nehraje. Vždyť náhrobky se během Shakespearovy hry rychle násobí…
Že všední pojetí Shakespearovy rané tragédie bude spíše režijním záměrem nežli nenaplněnou koncepcí, dokazují také kostýmy. Existuje snad všednější a obyčejnější obuv, než jsou černobílé klasické tenisky? Tenisky a černé pláštěny pánů, které v žádném případě neusnadní divákům orientaci ve velkém množství mužských postav, odkazují k aktualitě hry na otevřené scéně, kde herci občas zmoknou, nikoliv k aktualitě myšlenkové.
Ke starosti s podnebím se koneckonců autor kostýmů Milan Čorba zná: „Musím myslet na počasí,…hodí se proto nepromokavé kostýmy, lehce a rychle ošetřitelné pro následující večer."
Doporučuji, aby tedy nepromokavé pláštěnky posloužily i v jakékoli další inscenaci pod širým nebem. Kde končí pragmatismus a začíná umělecká tvorba?
„I barevnost je střídmá. Děj, množství postav a komplikovanost jejich vztahů nás vedly k určitému zjednodušení, neprosazujeme se, nehýříme nápady a barevností. Představa královského dvora je jistě pěkná věc, ale nám jde především o divadlo."
Jistě, kdybychom nezjednodušovali, museli bychom si dát práci s tím, aby charakter postavy souzněl s charakterem kostýmu. Ale co s tím v pojetí, ve kterém je jedno, kdo koho vraždí a kdo za co nese odpovědnost. Je to všechno jedna chátra a Richard je chátra největší. Proto nemá tenisky?
Kulhání zprostředkuje Richardovi ortéza, hrb má jen decentní. „Rád se řídím minimalismem, nepomáhám herci až tak vnějškově." Udělat z Langmajera pomocí ortopedických pomůcek a kostýmů, které by mu na míru padly, nebo naopak nepadly, jinou postavu než Langmajera v tomto režijním pojetí nebylo třeba. Neodpustím si však otázku, čím jiným nežli kostýmem by chtěl kostýmní výtvarník Čorba pomoci herci? A co míní slovy „nám jde především o divadlo"? Něco jsem propásla a k divadlu již nepatří kostýmy, ale spíše něco, co herce ochrání před deštěm? Přece jen hercům výtvarník alespoň v jednom častém a opakujícím se případě pomohl. Se smrtí. Stačí přes hlavu právě zavražděné postavy přehodit zkrvavené plátno. Je to rychlé i účinné.
Nedal-li si s rozlišením a výkladem postav práci režisér a výtvarník, nemohu je příliš po jednom shlédnutí rozlišit ani já. Přesto mi utkvěly v paměti živé vstupy nejmenšího herce na scéně, desetiletého Matěje Převrátila, v jehož podání se skutečně slovo stalo tělem.
Ženské postavy jsou nejsilnější
Kupodivu právě dvě „vedlejší" ženské postavy (nikoliv lady Anna v podání Kláry Issové a královna Alžběta v podání Simony Postlerové), jsou nejsilnější složkou Hubovy inscenace.
Pojetí, kostým i líčení královny Markéty připomíná čarodějnici z Macbetha. Technicky brilantně zvládnutý je monolog Evy Salzmanové, v němž jako sesazená královna Markéta proklíná i prorokuje. Z šíleného výstupu divy nemáme pochybnost, že svá slova myslí vážně a že slovo nakonec něco váží. Za hlasem hřmějícím v setmělých hradbách konečně vnímáme tragédii, uvědomujeme si sílu verše, jsme otřeseni osudem, který má královna za sebou a násilné jednání konečně nevyznívá jako všední řešení situace, která v podstatě nikoho zvlášť neraní. Je to konečně cosi nenormálního, z čeho je možno zešílet. Výkon Salzmanové bohužel jako by byl vytržen z jiného inscenačního pojetí. Uznávám, že z takového, které bych si přála vidět a jemuž jsou hradby s nebem nad hlavou adekvátní kulisou.
Podobně profesionální, účinný a zralý je výkon Radky Fidlerové v roli vévodkyně z Yorku. Sošná chůze, deklamovaná věcnost, umění správného přízvuku či vypíchnutí jediného slova ve verši, stejně jako úspornost v pohybu a charakteristický hereččin alt, to vše jsou nástroje, kterými herečka ovládá nádvoří a vtáhne nás do hry pokaždé, když se objeví na scéně.
Na výkonech obou dam jsem si uvědomila, že plenér, blankvers, žánr, noc a téma žádají si kupodivu právě v rámci divadelní věrohodnosti značnou míru zvládnutého pathosu. Dámy hrají, na rozdíl od Richarda i většiny dalších pánů, v nejlepším slova smyslu o život. Dovoluje jim to především jejich dokonalá a vyzrálá technická vybavenost. I v nejvypjatějších chvílích používají své tělo a svůj hlas jako zvládnutý nástroj a nepůsobí na rozdíl od mužů v této inscenaci nevýrazně, všedně.
Co určitě stojí za to ještě vyzdvihnout, je péče produkce o publikum. Na židličkách jsou připravené teplé plédy, začne-li pršet, vmžiku jsou na dosah pláštěny. Děkuji za to.
William Shakespeare: Richard III. Premiéra 26. června 2012. Nejvyšší purkrabství Pražkého hradu. Překlad: Martin Hilský. Úprava, režie: Martin Huba. Scéna: Jozef Ciller. Kostýmy: Milan Čorba. Hudba: Jan P. Muchow. Pohybová spolupráce: Juraj Letenay. Asistent režie: Radek Brož. Hrají: Jiří Langmajer, Klára Issová, Simona Postlerová, Karel Dobrý, Eva Salzmannová, Radka Fidlerová, Marek Ronec, Kamil Halbich, Jan Teplý, Marek Taclík a další.
