Recenze - Výborně hrající a nádherně znějící orchestr, to je hlavní plus zahajovacího koncertu letošního festivalu Pražské jaro. Velké a nepopiratelné. Zároveň se (znovu) ukázalo, jak zatraceně těžké je zahrát Mou vlast ne jako šest básnivých symfonických kousků, ale jako cyklus, který dramaticky graduje a má oblouk - ten Mé vlasti tentokrát chyběl.
Vstupní Vyšehrad se povedl možná nejlépe. Smetanova historicko-mytologická meditace, kterou zahajuje slavné sólo dvou harf, měla klid a nebyla utahaná. Dirigent Peter Oundjian dobře pracoval s tempem a hlavně využil velkou zvukovou pokladnici Francouzských rozhlasových filharmoniků.
Jednotlivé nástrojové skupiny znějí kulatě a měkce. Nikdo netlačí na pilu a nikde nic netrčí. Je to trochu jako v dobrém rétorickém projevu: i tady se kvalita pozná tak, že se všichni hráči snaží „doslovovat" hudební melodie až do konce, což zní opravdu jinak, než kdyby je podávali jen tak ledabyle a jejich konce „polykali".
Přitom slyšíte velkou škálu zvukových barev, se kterými si sami muzikanti pohrávají. Flétnisté si užívají moment, kdy předávají „slovo" houslistům, houslisté zase klarinetistům a zvuk jedné skupiny jako by přirozeně vplouval do druhé. Myslím, že to byla jedna z hlavních příčin, proč zněl Vyšehrad opravdu tak, jako když se před vámi vynořují a zase mizí obrysy dávnověkých dějů.
I ve Vltavě byla v hlavní roli zvukovost orchestru, která je rukopisem jeho šéfa Myung-whun Chunga (významný světový dirigent vede těleso od roku 2000). Hlavně v pohádkové scéně, kdy Smetana nechává za svitu měsíce tančit víly a kolem nich teče Vltava - tiché a jímavé housle zněly jako jeden hlas a pojily se s jemně pobublávajícími flétnami.
A ještě jeden rys kanadsko-francouzské Mé vlasti: nehrála se častá orchestrální soutěž „kdo vypustí víc decibelů". Minimálně v první polovině koncertu se orchestr pohyboval většinou na škále od středně tichého po tichý zvuk. Nikdy jste neměli pocit, že se na vás z pódia valí masa forzírovaného zvuku, čehož mimochodem vůbec není těžké - v akusticky špatné a dunivé Smetanově síni Obecního domu - dosáhnout.
Oundjian neudržel opratě
U třetí symfonické básně Šárka se projevil limit, který v dalších částech Mé vlasti sílil. Nedostatek stavby a tempová zbrklost. Šárka je dramatická hudební povídka, jejíž úspěch tkví v tom dobře rozvrhnout sílu i tempo. A neztratit nervy.
Hudebního spádu se paradoxně nedosáhne zrychlováním tempa, ale spíš tím, že dirigent velmi pevně „drží opratě". Peter Oundjian je úplně neudržel a závěr Šárky, který je plný zběsilé a pomstychtivé hudby (v „hrůze všeobecného vraždění" dívčí války, jak píše Smetana) se najednou přehnal zbytečně rychle, aniž tuto symfonickou báseň doopravdy korunoval.
Tento trend bohužel po přestávce koncertu pokračoval. Navzdory mnoha krásným momentům (precizní a průzračné fugato smyčců v Luzích a hájích!) se tři zbývající symfonické básně nesly ve zbytečné uspěchanosti. Nic proti rychlému tempu, ale když se kvůli němu slévá dohromady to, co má vyniknout, je to škoda.
Následkem toho se od sebe ani nepodařilo víc odlišit dvě závěrečné symfonické básně cyklu. Tábor je hra s časem: hudba je tím působivější, čím víc se daří ji odměřovat s neústupnou pravidelností. Oundjianův Tábor byl spíš nervózní než naléhavý. A tím pádem se nevytvořil potřebný kontrast před závěrečným Blaníkem, ve kterém se na posluchače radostně (a v případě včerejšího koncertu až překotně) hrne vojsko blanických rytířů.
Univerzální sdělení Mé vlasti
Každopádně: pozvat do Prahy Filharmonický orchestr Radio France k provedení Mé vlasti bylo dobře. (Šlo teprve o čtvrté zahraniční těleso za 68 let historie festivalu, které v Praze Smetanův cyklus hrálo!) Těleso nemělo problém náročnou Smetanovu partituru uchopit a na výborné hráčské úrovni předat. To celé s úsměvem a přirozeným nasazením, takže se na orchestr i hezky koukalo.
Peter Oundjian, jinak šéf Torontského symfonického orchestru, přistoupil k Mé vlasti poctivě a citlivě, ale je trochu škoda, že tak výborně hrající orchestr k sobě neměl dirigenta, který by dovedl celé dílo víc vystavět. Takoví dirigenti se najdou a může to být zajímavá dramaturgická výzva do příštích let.
Francouzské provedení byla ale pádná odpověď na to, jestli Mé vlasti mohou rozumět jenom instrumentalisté s českým srdíčkem anebo jestli je to dílo univerzální.
Je velmi osvěžující a zdravé dělat takováto srovnávání se zdejší interpretační tradicí, která si někdy připadá možná až trochu výlučně. Takže proč z českých orchestrů častěji nesejmout jho zahajování Mé vlasti? Zvlášť když je to dílo, které zní v posledních letech ve světě čím dál častěji. V Londýně, Glasgow, v Torontu, Paříži, v Berlíně... Jak to říkal Václav Talich, slavný šéfdirigent České filharmonie, ve 20. letech: je důležité „změřit pravdu naši pravdou cizí". Což jistě neplatí jenom o Mé vlasti.
Bedřich Smetana: Má vlast. Orchestre Philharmonique de Radio France. Dirigent: Peter Oundjian. 12. května 2013. Zahajovací koncert festivalu Pražské jaro 2013. Praha, Obecní dům.
