Recenze - Trochu Von Trierova Dogville, trochu fantasknosti Haruki Murakamiho, k tomu komiksová hravost a dynamika, to vše nabalené na kostře příběhu o jedné marné snaze integrovat se a zapadnout do skupiny, jejíž členové vytvářejí „ochrannou" síť vztahů fungující jako bílé krvinky a bránící vnějšímu světu proniknout do těla a fungovat v něm.
Takové je ve zkratce vystoupení 32 Rue Vandenbranden vlámské skupiny Peeping Tom, jednoho ze dvou vrcholů letošního pětadvacátého ročníku festivalu Tanec Praha (diváci se ještě mohou těšit na Desh Akhrama Khana, který proběhne na začátku července).
Samotná scéna je kouzelná - obří cykloráma noční oblohy, umělý sníh, budovy, které od pohledu jen stěží odolávají náročným podmínkám venku (a v neposlední řadě také samotným tanečníkům a jejím výpadům) a minimalistické nasvícení působí na první pohled až téměř pohádkově, ve druhém sledu však přináší trochu neutěšený až frustrující obraz sídla odtrženého od zbytku světa, ponechaného vlastnímu vývoji a ignorovanému společností, jejím vývojem a pravidly.
„Chtěli jsme ukázat, jak se chová komunita ve velmi těžkých podmínkách a v konfrontaci s vnějším elementem, což je jeden z charakterů v představení, outsider, který se snaží dostat do komunity," říká v rozhovoru pro Taneční aktuality choreografka a spoluautorka představení Gabriela Carrizo.
Samota a izolace malé vysokohorské komunity je tak během představení konfrontována s příchodem cizinců, kteří narušují její neutěšený, ale přitom svým způsobem žádoucí, způsob života. Konformismus má mnoho podob, ale ke změnám se staví z principu vždy nepřátelsky - je proto jasné, že nezvaná návštěva vyvolá příslušnou reakci, rozvíjející se zároveň na bázi milostných „víceúhelníků" - právě v obrazech, které se jim věnují, je nejasnost mezi realitou a sny nejintenzivnější.
A právě na tomto mlhavém rozhraní, na okraji rozpité reality, se představení pohybuje po většinu času.
Velmi důležitou úlohu, která tomuto konceptu vytváří účinnou podporu, zde hraje i výběr hudby - slyšet jsou zde skladby Stravinského, Belliniho či Pink Floyd a za sebe musím říct, že právě scéna, v níž zaznívá jejich „Shine on you crazy diamond", navíc v živém podání mezzosopranistky Eurudike De Beul se stal asi nejsilnějším okamžikem celého představení, ta chvíle měla vše.
Následující okamžiky potom již na vysoko posazenou laťku bohužel navazovaly jen s obtížemi.
Škoda bylo absence většího podílu tance, vystoupení je laděno spíše jako pohybové divadlo, což v důsledku přispělo k celkové - a často zmiňované - filmovosti, ale zároveň nemuselo naplnit některá očekávání.
Vystoupení Peeping Tom rozhodně nebylo pro každého, od diváka vyžadovalo poměrně velkou míru spolupráce - a kdo jí byl ochoten a schopen poskytnout, tomu se tato „spolupráce" výrazně vyplatila. Je v tomto směru dobré ocenit tým Tance Praha za to, že se ujal - kromě jiného - občas trochu nevděčné role v jisté formě edukace a formování vkusu tuzemských diváků.
32 Rue Vandenbranden. Koncept, režie: Gabriela Carrizo, Franck Chartier. Peeping Tom. Festival Tanec Praha, 19. července 2013, HUdební divadlo Karlín.
