reklama
 
 

Nové knihy: Tygrova žena, Panoptikon, Follett a Child

2. 5. 2013 12:21
Knižní novinky z oblasti beletrie, komiksu, fantasy i literatury faktu

Knižní novinky - Pomalu se blíží pravidelný květnový veletrh v Praze a situace na knižních pultech tomu odpovídá. Tempo přitom nenabírají pouze mainstreamová nakladatelství. Tradičně silné období začíná i žánrovým fanouškům a komiksovým nadšencům.

Téa Obrehtová: Tygrova žena (Argo)

Natálie je mladá doktorka, která plní kdesi na Balkáně svou misi. Během ní se dozví o smrti milovaného dědečka a vyráží do nemocnice v zapadlém Zdrevkově pro jeho osobní věci. Natálie je rozumná, nevěří, že po smrti člověka jeho duše čtyřicet dní putuje a lze ji nalákat zpět do těla nebo že z kávové sedliny vyvěštíte smrt - přesto se musí neustále vracet k dědečkovým příběhům. K těm o tygrům a nesmrtelném muži...

Balkán znamená pro velkou většinu obyvatel naší republiky hlavně chorvatská letoviska, sladoled makedonských zmrzlinářů a možná tak ještě krvavého psa Tita. Prostě takové příjemné domácí moříčko. Rozhodně ne magický prostor, kde se smazává hranice mezi realitou a snem, minulostí a přítomností. Přesto je právě vášnivý i melancholický, tragikomický Balkán vedle Jižní Ameriky v umění synonymem pro magický realismus...

Ví to i na Západě; třeba takový Louis de Berniéres by mohl na toto téma přednášet. V roce 2011 pak kouzlo krásné, ale historií pronásledované krajiny připomněla Téa Obrehtová. Mladá autorka se narodila v roce 1985 v tehdejší Jugoslávii, ale po vypuknutí války se s rodinou odstěhovala nejprve na Kypr a posléze do Spojených států. Její debut vyšel v roce 2011 a strhl na sebe zaslouženou pozornost.

Obrehtová totiž umí zatraceně dobře vyprávět. A pamatuje si všechna balkánská kouzla - především to, že největším z čar a divů je lidský příběh. Tygrova žena okouzlí, pobaví i dojme - aniž by se byť na okamžik uchýlila k nějakému lacinému sentimentu či citovému vydírání. Rozhodně chápu, proč je autorka řazena mezi nejzajímavější spisovatele mladé generace.     

Jenni Fagan: Panoptikon (Odeon)

Mezi mladé naděje patří i Jenni Faganová. Anglická prozaička a básnířka se na náš trh dostává se svým prvním románem (v roce 2012 se dostal do prestižního výběru nejlepších debutových děl Waterstones 11). Její Panoptikon ovšem nehodlá okouzlovat.

Vypráví totiž příběh patnáctileté Anais - dívky bez zázemí, ale s řadou obvinění na krku. Čeká ji pobyt v detenčním centru mezi tamními delikventy a závisláky. A Anais, trpící představou, že byla počata v Petriho misce a je součástí podivného experimentu zkoumajícího výdrž takového „tvora", sem perfektně zapadne...

Britská literární tradice umí s dětským (či spíše už mladistvým) hrdinou či hrdinkou už od minimálně Dickensových dob pravé divy. A rozhodně nemá potřebu svým čtenářům lhát, že je svět kdovíjak fajn a spravedlivé místo. Panoptikon je silným románem, který se nemusí, ale ani nechce líbit každému. Rozhodně však nenechá nikoho chladným.

Daniel Tácha: Josef (Dauphin)

Zajímavé tituly nabízí i česká tvorba. Aktuálně zaujme především Daniel Tácha se svým románem Josef. Jedná se o příběh rozhněvaného mladého muže, který v životě chce být vším, jen ne mladým rozhněvaným mužem.

Přímý svědek listopadových událostí roku 1989 v Praze je po dvou desetiletích rozčarován současnými postoji a projevy nejen vysoce postavených osobností, ale i přátel, kamarádů či sousedů. Inu, doba na zblití. Tehdy však přichází náhodné, anebo osudové setkání s neodbytnými postaršími manžely, které ho zatáhne do událostí vrcholících až poeovskou, hororovou atmosférou.

Spíše snovou fabulaci protkávají autorovy vlastní vzpomínky, mnohdy intimní výlety do minulosti. Jednotlivé zpovědi se nezdají být pro příběh klíčové, přesto odhalují hrdinovy pohnutky. A především, ač nepostrádají dramatické i kruté momenty, jsou procházky vztahy v rodině i dětstvím a mládím mnohdy laskavým vkročením do drsných pasáží příběhu...

Nakladatelství Dauphin má cit pro zajímavé autory a ani tentokrát nesáhlo vedle. 

Ken Follett: Zima světa (Knižní klub)

To Ken Follett už žádným mladíkem není. Docela dlouho byl u nás v kolonce slušných, ale nijak zajímavých autorů thrillerů. V posledních letech ovšem jeho hvězda prudce stoupá díky obsáhlým historickým románům - výborné Pilíře země si vysloužily i zajímavý televizní seriál.

Zima světa je druhým dílem trilogie Století, v které Follett mapuje pohnuté dějiny dvacátého století. Pětice rodin - americká, německá, ruská, anglická a velšská - je svědky vzestupu třetí říše, občanské války ve Španělsku i zuřící druhé světové války. Rozmáchlé, gigantické, čtivé. Tohle není žádné velké umění ani zraňující výpověď o světě, ale perfektně odvedené řemeslo, u kterého můžete beze studu strávit řadu večerů.

Lee Child: Muž na odstřel (BB Art)

Perfektním řemeslem jsou i romány Lee Childa o bývalém vojenském policistovi Jacku Reacherovi. Díky nedávné filmové adaptaci knihy Výstřel je série docela v kurzu, což je jedině dobře. Na poli současného thrilleru totiž moc lepších a chytřejších věcí nenajdete.

Dobrovolného tuláka Reachera tentokrát potkáváme v Nebrasce. Snaží se stopem dostat do Virginie, kde na něj čeká jistá nedořešená záležitost, jenže má problém: v předchozí knize (mimochodem, měla náběh do hodně černohumorné gangsterky) dostal pořádně do těla a momentálně tedy nevzbuzuje zrovna důvěru řidičů. Přesto mu zastaví auto s třemi lidmi - dvěma muži a jednou ženou.

O chvíli později pak společně absolvují policejní kontrolu. Bez zádrhelů. Jenže Reacher ví, že jeho noví společníci mu v něčem lhali, a začíná přemýšlet: Projeli kontrolou proto, že šla policie po někom jiném, nebo proto, že pátrala po třech - nikoliv čtyřech lidech? Jinými slovy: Nevyužil ho někdo právě?

Lee Child je mistrem inteligentních zápletek, do kterých se nebojí přidat přímočaré béčkové motivy a samozřejmě několik zvratů. Především ale využívá perfektní znalosti Ameriky, jejích institucí a mentality. Což je úsměvné, protože je to původem Brit.

Úsměvná je ale i jiná věc. Child se často zaobíral armádními kostlivci ve skříni, ale přesto i v době největší antibushovské hysterie jasně říkal, že armády je třeba a její jádro tvoří zatraceně schopní profesionálové... A za tento přístup se mu dostalo velké pocty, když se jeho Reacher probojoval jako čestný voják na stránky románu Stephena Kinga, který jinak armádu a vojáky rozhodně v lásce nemá. 

Claire Madl - Daniela Tinková (edd.): Francouzský švindl svobody (Argo)

Šíření myšlenek Francouzské revoluce (a boj proti nim) v českých zemích na přelomu 18. a 19. století se stalo tématem monografie deseti českých a slovenských historiků. V několika kapitolách je probrána otázka cenzury; nekritického obdivu všeho francouzského; sledování podezřelých cizinců... Ale také to, jak vnímání revoluce ovlivňovala konfese či vztah k zednářskému hnutí.

Pokud se vám snad zdá, že knize hrozí přílišná abstraktnost a teoretizování, tak žádný strach. Součástí je i kapitola věnovaná konkrétním ozvěnám událostí ve venkovských kronikách (včetně zajímavých postřehů, co to je vlastně gilotina) a následně i zážitkům obyvatelstva Znojemska, setkavšího se s napoleonskými vojáky...

V nakladatelství Argo historii umí. Edice Každodenní život a Historické myšlení pravidelně přináší knihy, které dokazují, že i plně odborná studie může především vyprávět příběh a být skutečně silným, literárním dílem (však jsou jejími základními kameny tituly francouzských historiků, vesměs skvělých vypravěčů). A je skvělé, že se s touto myšlenkou ztotožňuje čím dál více domácích autorů.

Bill Willingham: Mýty - Láska jako z pohádky (Crew)

Komiksová série Mýty scenáristy Billa Willinghama je taková drsnější, noirová verze Arabely - pokud by tedy Rumburak vyhrál a vyhnal všechny své odpůrce do našeho světa. Pokud vás zajímá, jak by si pohádkové bytosti v takovém případě poradily, jsou Mýty přesně pro vás. Pokud si myslíte, že by některým, slušně řečeno, hráblo nebo by podlehly alkoholu a drogám, máte navíc plus za dobrý odhad.

Willingham si zaslouží pochvalu, že pohádkovým bytostem neupřel propracovanou psychiku, ale vždy ji opřel o původní archetypy a motivy klasických pohádek. V českém překladu právě vychází po delší odmlce třetí kniha série, v níž se vše točí kolem lásky. Ta je samozřejmě epochální, kouzelná a naprosto slepá. Na scénu se opět dostává Vlk v roli šerifa, boháč Modrovous i Sněhurka, která se rozvedla s Krásným princem, když ho načapala v posteli se svou sestrou...

Možná vám Mýty připomenou krom již zmíněné Arabely současný americký televizní seriál Once Upon A Time. K tomu se dá říct jen jedno: jsou starší a mnohem, opravdu mnohem lepší.

Guy Delisle: Jeruzalém. Rok v rozděleném městě (BB Art)

Guy Delisle je známý kanadský autor autobiografických, cestopisných komiksů. BB Art už vydal jeho komiksy o Severní Koreji i Barmě. A nyní přichází na řadu Jeruzalém, kde Delisle prožil rok, když zde jeho manželka pracovala pro Lékaře bez hranic.

Jeruzalém: Rok v rozděleném městě je ironickým a vtipným průvodcem po věcech, z kterých mrazí. Delisle se nesnaží nijak předvádět. Jeho komiks neexperimentuje s formou, obrázky za sebe řadí přísně lineárně a jednoduchá je i kresba. Autor je však rozený pozorovatel a citlivě vypráví mikropříběhy lidí ze všech stran barikády.

Postřehy o terorismu a každodenním strachu tak střídají osudy kněze, který čte japonskou mangu (mimochodem, zahlédneme obálku předlohy skvělého anime seriálu Hellsing), či poznámky palestinského taxikáře o americkém rapu. Velký boom reportážních komiksů u nás sice už skončil, ale Delisle dokazuje, že žánr samotný je pořád více než živý a silný.

George R. R. Martin: Hra o trůny (Talpress)

Přelom dubna a května přinesl ve fantastice domácí i světové hned několik zajímavých novinek, ale my jsme do našeho přehledu vybrali nové vydání Hry o trůny. V současnosti díky seriálové verzi z produkce HBO asi nejpopulárnější (a rozhodně nejvíc „cool") fantasy u nás poprvé vyšla už před více jak deseti lety, nyní však dostala novou obálku a úprav se dočkal i překlad.

To jsou ale jen kosmetické změny. Důležitý je především obsah. A ten stále stojí za to - i pro ty, kdo si díky seriálu myslí, že vědí, do čeho jdou. Hra o trůny je totiž dost možná nejzásadnější fantasy ságou devadesátých let. Pro televizní diváky je symbolem „šokantnosti" série, že před koncem prvního dílu zemře zdánlivě hlavní hrdina. No, to je v podstatě drobnost. A přes všechnu nahotu je seriál pořád jen odvarem toho, co se děje na stránkách knih...

George R. R. Martin totiž radikálně skoncoval především s pseudoromantickými klišé o vyvolených hrdinech z lidu, hodných šlechticích a šlechetných elfech... a se spoustou dalších věcí.

Z dnešního pohledu je asi nejzábavnější skutečnost, že sága vznikla, když se Martin neprosadil jako televizní scenárista. Současný úspěch seriálu v mnohém vděčí tomu, že kniha je (v rozporu s tehdejší narativní tradicí fantasy) skutečně vyprávěna jako seriál... K čemuž ještě přispívá, že Martin byl vždy především geniální povídkář a v podstatě všechny kapitoly prvních dvou dílů ságy mohou fungovat i samostatně (však také příběh populární Daenerys samostatně vyšel a získal několik žánrových cen).

Výsledkem je, že i téměř po dvaceti letech je Hra o trůny svěží a strhující. A pokud se o spoustě fantasy traduje, že by mohly být o pár desítek stran kratší, u Martina platí, že tehdy mohl klidně psát i o pár set stran více... Tohle je prostě klasika.

Čtěte také
Draci, krev, nahota. Hra o trůny nezklamala ani potřetí

autor: Boris Hokr | 2. 5. 2013 12:21

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama