Recenze - Znovuobnovená Špálovka se dočkala první autorské výstavy. Představuje se v ní loňská, historicky nejmladší vítězka Ceny Chalupeckého Eva Koťátková (1982). Nejenže jí bylo v době ocenění sotva pětadvacet, navíc stále ještě studovala na AVU.
Její konceptuální výstava Cesta do školy, která vznikla právě na základě vítězství, je tak zároveň součástí její diplomové práce. I pro galerii je ale významným počinem, protože Špálovka se jí zase vrací k tradici laureátských výstav tak, jak bylo v 90. letech obvyklé.
Slovo návrat je tady vůbec klíčové. Cesta do školy je jich totiž plná - a to pro každého, protože školní docházky nebyl ušetřen skoro nikdo. Koťátkové se podařilo vystihnout podstatu věci, a to vlastně "jen" odvyprávěla prostřednictvím archetypálních znaků svůj vzpomínkový příběh. Vtip je v tom, že jeho sentimentálně traumatickou esenci, která si v lecčems nezadá s psychoanalýzou, má na patře každý.
Na základě kolektivní zkušenosti dosáhla subjektivní objektivity, a s tím i působivosti a sdělnosti napříč generacemi. To je cenné i proto, že konceptuální umění nese často nálepku nesrozumitelnosti.
| Čtěte: Chalupeckého cenu má vtipná Eva Koťátková Výstava Sexismus? duševní erekci nevyvolá Jak to udělat, aby pes nepoznal absenci zemřelé paničky |
Koťátková dala galerii podobu školního panoptika, počínaje okny polepenými vystřihanými figurkami žáků nebo klasickým symbolem podzimu, kdy se láme čas prázdninové svobody ve školní řád - papírovým drakem.
Pár metrů od vstupu čeká šatna s lavicí a věšáčky na zdi, o patro výš systém neforemných květníků, které plynule přecházejí v typizovanou fasádu prefabrikované sídlištní školní budovy s pásovými okny. I katalog má podobu sešitu s předtištěným rámečkem na jméno a z aktovky sežmoulanou vazbou.
Pro Evu Koťátkovou je příznačným vyjadřovacím prostředkem kresba, která - založená snad i na základě jistého stupně automatismu - hraje prim také tady, i když je na první pohled trochu upozaděná v kartotékových šanonech v suterénu. V tomto případě je zřetelně ovlivněná estetikou slabikářů a čítanek i pracovními postupy z hodin výtvarné výchovy: prostřiháváním, používáním barevných papírů nebo vlepováním vylisovaných listů.
Zároveň si uchovává přízračnou surreálnou snovost, v níž se dětské figurky mění ve školní kyborgy vylepšené schématy plic, páteře nebo trávicí soustavy. Údy přerůstají v pahýlovité školní pomůcky nebo knihy, aktovka vrůstá do zad jako hrb.
Asi nejpůsobivější jsou však videa. Kvarteto skoro nehybných záběrů zachycuje děti v typicky zmrtvělých školních pozicích: nepřirozeně vzpřímená záda, ruce za nimi, nebo naopak nad hlavou, když se hlásí, povinně mlčící nebo pomalu slabikující rty.
Polohu těl fixují tak trochu "dalíovské" podpěrky z latí, které pro změnu vytvářejí z lidí ve jménu společenského systému schémata. Podpěrky navíc sugerují nemocniční závěsy a dlahy a s nimi i "výchovné" ponaučení o stromku, který se musí ohýbat, dokud je mladý.
Otevřená bezprostřednost dětí je pryč, jen sem tam zamrkají oči, našpulí se pusa, rozhoupe se noha, která z typizované školní židle ještě ani nedosáhne na zem. Tísnivý dojem umocňuje odosobněné prostředí a mámou vybrané "školní" oblečení, jehož totální přesvědčivost narušuje jen to, že děti mají na nohou místo školníky tvrdě vyžadovaných přezůvek boty.
Nahořklé video, které podle všeho dalo výstavě název, pak zachycuje autorku ve svetru z dětských let a s aktovkou na zádech, jak jde tisíckrát vyšlapanou a notoricky známou cestou ráno do školy se současnými žáčky, kteří po ní teď už ale jen podezřívavě pokukují. Její cesta ovšem končí před zavřenými dveřmi.
Všichni víme, že jsou cesty, po kterých, i když bychom je třeba uměli projít poslepu, prostě jednou projdeme naposled. Málokdy si ale uvědomujeme, že se to právě děje. Na výstavě Evy Koťátkové to jde; jednu takovou klikatou asfaltku připravila od šatny k východu z galerie. I tohle poznání má svoji cenu.
Eva Koťátková: Cesta do školy. Galerie Václava Špály, Praha. Výstava se koná do 24. srpna.
