Komentář - Jelikož se ještě budeme každému z letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého věnovat i po úterním vyhlášení vítěze, dovolíme si být stručnější. Problémem nejen letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého je, že si neustále stýská po malé prestiži či letargii ze strany širší veřejnosti (stačí si přečíst katalog k dvacetiletému výročí), ale jim jde vstříc poměrně vlažně.
Zbytečně to pak odnesou sami finalisté, jejichž jinak pozoruhodná tvorba ve výsledku vyzní jako více méně autistická přehlídka. Aby nevznikla mýlka - teď se vůbec nebavíme o jednotlivých umělcích, jejich tvorbě či lidech od fochu, v jejichž popisu práce je mít přehled. Pokud však má mít cena společenský přesah - a lze nabýt dojmu, že jej míti chce - pak prostě musí počítat s širším publikem.
Hluchá výstava
Výstava finalistů má být nejviditelnější výstup a zároveň odůvodnění ceny, v současné podobě se ale paradoxně jeví jen jako jakási vedlejší ilustrace. Nebo ještě lépe jako sraz spolužáků z exulantské třídy, co se vlastně nechtějí moc bavit spolu ani s nikým jiným.
Vůči samotným autorům a jejich dílům je to ve výsledku medvědí služba. Zvláště pokud uvážíme, že se nejedná o samostatné projekty, ale o kompilaci jejich nové a starší tvorby, popřípadě o jakési momentální vyvrcholení předchozích snah a výtvarného uvažování. Bez uvedení do kontextu a vyzdvižení návazností s předchozí tvorbou nutně schází k prezentaci podstatný klíč.
Maskerovo lavírování mezi ulicí, šílenou fantazií a kanonickým uměním, Magidův dlouhodobý konceptuální zájem o institucionální rovinu umění, Böhmova a Frantova systematická expedice na hranice kresby, modernistické ponory do všednosti Alice Nikitinové či konceptuální obrábění kultury a její paměti dvojice Artamonov - Klyuykov, tohle všechno tvoří nezbytné souvislosti, bez nichž vyzní prezentace letošních pěti finalistů v holešovickém centru DOX přinejmenším hluše.
Paradoxní je, že předchozí autorské výstavy zúčastněných byly vzhledem ke konceptuální povaze jejich tvorby mnohdy doprovázeny nezbytným (nedidaktickým) nastíněním; a nezřídka i de facto diskurzivním otevřením zohledněných témat a motivů. V rámci ceny, která hodlá umělce představit širší veřejnosti, jako by se naopak předpokládalo, že divák všechno ví nebo tak nějak samovolně vykouká, což je vzhledem k povaze většiny projektů teoreticky naivní a prakticky absurdní.
Urob si sám
A zase - není to chyba finalistů. Je prostě trochu škoda, když k výstavě existuje katalog, kde je každý z autorů bez nějakých kompromisů stručně a výstižně představen včetně autorských textů a ukázek předešlé tvorby, ale v DOXU o něj nezakopnete.
Přitom by nebyl problém dát k dispozici aspoň několik "přikovaných" výtisků k nahlédnutí; expozice by hned dostala úplně jiný smysl. Stejně tak by asi nebyl problém zpřístupnit na výstavě video z pravidelných Střed na AVU, kde se už všichni finalisté prezentovali.
Lze jistě namítnout, že katalog si lze stáhnout z oficiálních stránek Ceny a další informace o autorech si bez problémů doplnit na internetu, což je za normálních okolností jednoduše povinnost. ae pokud má mít projekt formátu Ceny Jindřicha Chalupeckého včetně výstavy smysl a patřičný dopad, pak by měl poskytnout nijak složitý servis.
Publikum nepublikum; problém je nakonec ten, že v DOXu se současné umění v rámci chalupářské ceny prezentuje způsobem, které vlastně nerespektuje specifika současného umění. Přese všechny deklamace, jak tomu tak není a jak už je všechno jinak, pořád uraženě cucá mlíko z prsu moderny.
| Letošní finalisté |
Jiří Franta & David Böhm se Ceny Jindřicha Chalupeckého účastní už podruhé, nominováni byli i loni. Jejich instalace úzce navazuje na nedávnou výstavu v Karlin Studios. Ve své tvorbě systematicky ohmatávají hranice, a tím pádem také podstatu kresby, čemuž podrobují i volbu netradičních prostředků (například smyčec hrající muzikantky, která má vedle sebe plátno). Geneze kresby, která v klasickém umění prostředkovala kontakt s idejemi, jimž byl obraz podřízen (a ani v moderní době tuto výlučnost bezprostřednosti neztratila), tak zároveň probíhá v těsném sepjetí s náhodou a nezáměrností. Dá se říci, že Böhm s Frantou podrobují kresbu testu jejího DNA.
Jakub Matuška aka Masker se tvorbou pohybuje mezi Akademií a ulicí. Věnuje se grafitti, kresbě, malbě a vytváření objektů, přičemž nezřídká mísí jmenované postupy a techniky dohromady. V jeho obrazech a objektech tyje poetika města, přetavená do podoby až orgiastických vizí, z atmosféry přeplněné metropole, kde si všichni vidí do oken, ale nikdo do hlavy. Takhle by vypadal svět, kdyby jistá pojišťovna splnila všechny naše sny.
Alice Nikitinová je z finalistů zřejmě nejnenápadnější. Dlouhodobě se věnuje sondám do moře každodennosti a všednosti. Ty kondenzují v modernou ovlivněných obrazech a objektech ve formě detailů či minimalistické pozornosti, jež lavíruje mezi figurálním zobrazením či abstrakcí. Lépe řečeno - jež vnáší abstrakci do figur a námětů ohlodaných na kost. Projdete-li si její aktuální instalaci, ocitnete se mezi modernistickými střípky paměti z procházky městem, které mezitím zmizelo bůhví kam.
Pro konceptualisty Vasila Artamonova & Alexeye Klyuykova je tematickou stálicí kultura a její rezidua rozestřená v čase i žitém prostoru. O svém díle tvrdí, citováno z katalogu CJCH: "Naše věci by měly fungovat tak, že člověk přijde, nic neví a při pohledu na vystavené objekty si vzpomene na věci, které s nimi má spojené. Z těch si pak vytvoří vlastní konstrukt, který je vlastně tím výsledkem." Aktuální instalaci tvoří několik starších děl, jádro sestává z dřevěných modelů částí strojů z kladenské Poldovky.
Václav Magid je jako jediný z finalistů není vzděláním umělec, nýbrž teoretik, který rovněž působí jako kurátor. Ovládá klasickou malířskou techniku, jeho tvorba se však z valné většiny pohybuje na poli konceptuálních tendencí. Dlouhodobě se zabývá institucionálními, společenskými a řekněme epistemickými aspekty umění, na což navazuje i aktuální projekt Atlanti. Neboli Na čích ramenou stojí ideologie současného umění?
