Praha - Vítězem dvacátého ročníku výtvarné Ceny Jindřicha Chalupeckého se stal umělec, jenž se na výstavě finalistů chtěl vypořádat s "hrůzou galerijního provozu". Trofej získal ve čtvrtek už potřetí nominovaný Jiří Skála s dílem, které se pohybuje na pomezí vizuálního umění a literatury.
V holešovickém Centru současného umění Dox "jen" vyvěsil do prostoru své příběhy, pochybnosti i úvahy na téma rozchodu s malbou, kde například píše, že sériově vyráběné plátno pouze plní společenská očekávání. Instalaci ještě doplňují videa.
Slavnostní vyhlášení mělo podobu divadelního představení, jehož autorem byl Michal Pěchouček, sám držitel ceny za rok 2003. Sledoval ho i jeden ze zakladatelů ceny Václav Havel a s ním také Lou Reed a Suzanne Vega, kteří vystoupí na exprezidentově sobotním koncertu k 20. výročí sametové revoluce.
Na galerii velkého sálu se při představení objevil zhmotněný teoretik umění, po němž je cena pojmenována, a vysvětlil své pařížské múze postuláty, jež má podle něho naplňovat umění a umělci. Poté si spolu s finalisty zahráli na "cenu Jindry Chalupeckýho" a nakonec Havel vyhlásil vítěze.
"Porota ocenila soustředěný a důsledný přístup práce Jiřího Skály, které si nárokují plnou pozornost diváka, ale zároveň se vyznačují vůlí komunikovat," zní verdikt.
Oproti loňskému roku, kdy byl rovněž mezi finalisty, se Skála ještě víc odpoutal od výtvarného umění. Sám se bez nároku na srovnávání charakterizoval jako další ze zakladatelů ceny Jiří Kolář v období, kdy od literatury přecházel k výtvarnému umění.
Rodák z Klatov (1976) se během studií na AVU věnoval především malbě; v současné době dává přednost konceptuálnímu umění - a jeho práce v DOXU došla zatím asi nejdál. Na námitku, že jeho díla už patří spíš do slovesného umění, reaguje tím, že ho stále zajímá "demokratický prostor galerie".
Porota Skálu vybrala z tradiční z pětice finalistů, mezi nimiž bylo letos se Skálou šest jmen - k Tomáši Džadoňovi, Petře Herotové a Aleně Kotzmannové patří i dvojice David Böhm a Jiří Franta.
Jubilejní ročník je pevně spojen právě s holešovickým Doxem. Od půli listopadu je tu k vidění výstava nominovaných autorů, která se po vyhlášení letošního laureáta změnila na expozici vítěze a poražených finalistů.
Ani 10. leden 2010, kdy výstava končí, neznamená konec spojení Doxu s Chalupeckého cenou, které by mohlo soutěži dodat stabilitu i novou dynamiku.
Má se tu konat také další ročník i expozice věnovaná Chalupeckému, jehož jméno trofej od roku 1990 nese; navíc také výroční výstava představující dosavadní "Chalupáře".
Všichni letošní finalisté pro výstavu připravili nový projekt, ve většině případů šlo o koncept speciálně vytvořený pro prostory věže DOXU. Ačkoli nepracují na zadané téma a nejde o skupinovou expozici, možná právě dialog s účelným funkcionalismem vytvořil mezi většinou prací jisté pojítko.
Je jím nejistota, nejednoznačnost, tázání i skepse; společná je ovšem i lehkost a jednoduchý nápad, jímž své téma tlumočí. Právě vítěz Skála je nicméně "nejtěžším" autorem letošní sestavy; možná i proto nepatřil mezi favority médií.
Tomáš Džadoň, který při prezentaci svého díla rozdával lístečky s nápisem Ztratil jsem návod, vytvořil v nejvyšším patře rozložený panelákový byt ve skutečné velikosti - prý kopii toho, v němž prožil dětství. Najít svůj návod a pokusit se sestavit z unifikovaných panelů individuální vzpomínky se může pokusit i každý z diváků. Protipólem je video, na němž je nekonečný, obousměrný a stejně racionálně "nezachytitelný" tok řeky.
Dvojice Jiří Franta a David Böhm připravila o patro níž do rohu nástěnnou malbu - prostor ovládající mrak vyšrafovaný uhlem, jehož kousky leží "k dispozici" u zdi. Pointa je ale skrytá: v okolí mraku i na protější zdi jsou nápisy a kresby, jež se objeví až po osvícení speciální baterkou, kterou si divák může půjčit (a měl by ji zase vrátit).
"Bavila určitá intimita toho, že člověk si vždycky může přečíst jenom část toho a nikdy to neuvidí najednou," říká Böhm. Nápisy v češtině a angličtině hlásají: Nechci vystřízlivět - Nevím, jestli je mi dostatečně rozumět - Nerozumím, ale věřím či Nechci zůstat sám.
Také Petra Herotová se de facto táže, co všechno můžeme zjistit z viditelných věcí, respektive v čem spočívá osobní identita. Její "katalogizační" instalace s názvem Petra Herotová vznikla "průzkumem" osoby stejného jména: vyhledala svoji jmenovkyni a zdokumentovala shody i rozdíly.
V Doxu vystavuje "její" diplomku, místa, kde se pohybuje, i "její" kartonové obaly - tím vším se snaží "rekonstruovat" dráždivou identitu své "dvojnice".
Alena Kotzmannová je autorkou bezesporu "nejviditelnějšího" díla. Na terasu Doxu umístila na špalky osm metrů dlouhý rezavý trup nákladní lodě, která prý ve 40. letech vozila v Hamburku písek. Na ni postavila "zahradní" domeček a uvnitř na jeho stěny umístila zarámované pohlednice ze své sbírky - starší černobílé i novější barevné, ale všechny zobrazující mořská pobřeží, pláže a přístavy.
Námětem tu tentokrát nejsou jen "obnovitelné" vzpomínky a jejich rekonstrukce, nýbrž i jejich opak; podle autorky je tématem instalace "otázka možnosti uskutečnění snů a tužeb".
Cena je určena výtvarníkům do 35 let; byla založena v květnu 1990 z podnětu Václava Havla, Theodora Pištěka a Jiřího Koláře. Prvním vítězem byl Vladimír Kokolia. Do letošního klání se přihlásilo či bylo nominováno 49 výtvarníků nebo skupin.
Laureát získá padesát tisíc korun na další umělecký rozvoj, šestitýdenní stipendijní pobyt v New Yorku a sto tisíc korun na realizaci výstavy, projektu nebo katalogu během roku 2010.
