Režijní debut herečky Zoë Kravitz, který nově promítají česká kina, začíná jako pohádka nebo horor. Ty žánry se občas dost podobají.
Když se Frida s kamarádkou převlečou ze služebního oděvu do zářivě barevných šatů, aby na mejdan podnikatele Slatera Kinga pronikly v úplně jiné roli než jako servis, vypadá to pošetile. Stejně jako pokus černošky Fridy pocházející z nepříliš majetných poměrů předstírat, že ovládá chůzi na podpatcích.
Pád této nemotorné popelky však ústí takřka rovnou do náručí majetného muže, který nezastírá, že má o Fridu zájem. A nejen jako o chvilkové potěšení na večírku plném luxusu, předstírání a hraní společensky požadovaných rolí.
King obě dívky zve na svůj ostrov, podle něj představující specifickou podobu ráje. Žádné telefony, žádné rozptylování okolním světem, zato pravidelný přísun archivního vína a široké škály především psychedelických drog - včetně místní oblíbené směsi MDMA a psilocybinu, tedy houbiček s extází.
Na ostrově mezitím domorodá stařena angličtinou se silným přízvukem vykřikuje zlověstná slůvka, ostatní zaměstnanci starající se o tento "resort" jen mlčky chodí kolem a příležitostně likvidují přemnožené, lehce jedovaté hady. Co by tak mohlo nekončící večírek u bazénu - se šampaňským a "fakt tlustými jointy" - pokazit?
Tiché znamení natočila a částečně napsala Zoë Kravitz, pětatřicetiletá americká herečka známá z filmů Batman nebo Kimi. Navazuje na trend, jenž svět bohatých ukazuje jízlivým satirickým pohledem a s patřičnou příchutí krve, mordů či dalších žánrových propriet.
Vedle těchto motivů známých ze seriálu Bílý lotos, kulinářského hororu Menu či drsné satiry Saltburn - tedy různých třenic bohatých a chudých či reflexe nešvarů spojených s životem v neustálém luxusu - však otevírá také bolestivé téma paměti a zapomínání či vytěsňování, jimiž se oběti sexuálního násilí vypořádávají s prožitým šokem.
K tomu lze přičíst ještě špetku etnického napětí, které může vzdáleně připomenout třeba satirické horory Jordana Peela jako Uteč. Na debut tedy poměrně ambiciózní sada motivů.
Zoë Kravitz se od začátku snaží ukázat režijní jistotu a sebevědomí. Útočí na diváky efektními detaily, překvapuje prací se zvukem, vše ještě umocňuje, když protagonisté propadnou nekonečnému drogovému rauši na ostrově. Tiché znamení však pochopitelně brzy odhalí zhýralou a zkaženou pravdu o této falešné psychedelické utopii.
S pomocí nekončícího opojení rozličnými substancemi snímek dlouze maskuje, že nemá příliš dobře napsané postavy. Moc o nich nevíme, jen je jasné, jaké tu zastupují role, a proto také tušíme, kam se děj bude ubírat.
Spíš než promyšlená satira je novinka poměrně očekávatelným thrillerem ve fešném stylizovaném hávu. Cestou k cíli sice šermuje potenciálně závažnými myšlenkami o útlaku patriarchátu i zrůdné samolibosti zbohatlíků, formální i žánrové hrátky ale nakonec vyjdou dost naprázdno.
Herec Channing Tatum není jako Slater King příliš přesvědčivý a Naomi Ackie v hlavní roli svýma výraznýma očima vzbuzuje obavy diváků, co by se jí mohlo přihodit, to je ale na originální thriller stále poměrně málo.
Mnohdy není zřejmé, jestli ta největší žánrová klišé mají být použitá naschvál a tvůrci na diváky pomrkávají v duchu "my víme, že vy víte". I kdyby, příliš by to neodlehčilo jejich schematičnost. Například domorodci vykřikující s temným výrazem nesmyslná sousloví už patří spíše do ranku hororových parodií.
Zoë Kravitz má pár nápadů, jsou tu zábavné scény a lze si představit, že brutální finále leckoho uspokojí - ne snad nutně jen svou krvavostí, ale jako hlasitá a celkem vtipná odplata představitelům systému, který dlouho hrál v neprospěch nejen žen, ale i mnoha menšin.
I tak je však snímek spíš znepokojivý: kromě mnoha vnitřních problémů ještě z jednoho důvodu. Reprezentuje sílící trend rádoby svobodomyslné filmařiny, jež se nebojí krvavých či jinak znepokojivých scén ospravedlňovaných tím, že ukazují nějakou formu společenské reflexe pomocí žánrových prostředků.
Ať už jde o letošní hit z Cannes Substance, který po uvedení na karlovarském festivalu brzy zamíří do běžné distribuce, nebo o nedávný thriller Zatracená krvavá láska, všechna tato díla spojuje výrazný styl a snaha ohromit publikum něčím, co ho má vyvést mimo komfortní zónu. Jenže často se jedná jen o prázdné přívaly krve, vnitřností a jiných zapovězených zákoutí lidské anatomie - technicky třeba vynalézavé jako v případě Substance, přesto výjevy, co rychle pominou.
Jistě existují tvůrci, kteří dovedou s extrémními tématy pracovat sofistikovaně, třeba David Cronenberg. Současná vlna stylových krváků ale místy působí, jen jako kdyby autoři nalezli levnou vstupenku na festivalové soutěže či do přízně kritiků.
Film
Tiché znamení
Režie: Zoë Kravitz
Vertical Entertainment, česká premiéra 22. srpna.
