Desmond Dekker měl na devátém festivalu world music a etnické hudby vystoupit hned v pátek. Jeho doprovodná skupina The Aces se rozhodla uctít památku dlouholetého kapelníka jak jinak než hudbou. Povolala si Canica Agarda, vokalistu jedné ze slavných jamajských kapel The Pioneers, a hlavně "královnu reggae" Dawn Penn.
Prastaré jamajské hity ovšem zněly v Agardově podání poněkud nudně a na skupině byla vidět přepadlost z nedávné smutné události. Bubeník se dokonce při jedné ze skladeb rozplakal.
Daleko silnější dojem zanechala druhá polovina jejich vystoupení se zpěvačkou Dawn Penn. Její charisma zářilo do publika stejně jako její azurová tepláková souprava. Soulový projev se skvěle doplňoval s houpavým rytmem reggae, polepšili se i sami The Aces.
Infobox
PROFILY HOSTŮ RESPECTU
Nástup Tony Allen Bandu ale houpavou náladu velmi rychle rozehnal. Neuvěřitelně sehraná šestičlenná skupina předvedla pestrý současný jazz s africkými prvky. Drtivé, ale hravé bicí spolu se sebejistou basou pevně držely rytmus, na kterém stavěly sólové nástroje, hlavně trumpeta a klávesy.
Po několika rozpačitých minutách přijalo tradičně vstřícné publikum velmi pozoruhodnou a ne zrovna jednoduchou hudbu za svou a začalo se tančit. Jak řekl sám Tony Allen: Není třeba moc mluvit, radši vám zahrajeme, abyste byli spokojení. A to snad byli ten večer skutečně všichni.
V sobotu brzo odpoledne se louka na Štvanici hemžila nejen hudebními nadšenci, ale i dětmi a psy. Příjemné slunečné odpoledne otevřeli Loud Samba a poněkud nudné Triny, ale hvězdy přišly až po nich.
Jedenáctka Jamaica All Stars plynule přecházela z reggae do ska, z dubu do rock steady. Prostě se nenásilně pohybovala napříč snad všemi žánry, které z Jamajky pocházejí. A občas zněla dokonce jako dixieland z New Orleans.
Ani po několika desítkách let se nepřestala hudbou bavit, z každého tónu čišela veliká radost. Snad všichni přihlížející si budou pamatovat slepého nestora skupiny Scullyho Simmse a jeho "ça va?". Respekt!
Naprostým vrcholem dvoudenního programu bylo téměř dvouhodinové vystoupení Tuaregů z Tinariwen. Sedmičlenné bojové komando v burnusech nasadilo v některých momentech do akce dokonce čtyři elektrické kytary a jejich syrové melodie se po Vltavě nesou možná ještě teď.
Sborové bluesové nápěvy přiměly publikum k bouřlivým ovacím, stejně jako nesmělé pokusy zpočátku velmi uzavřených hudebníků o komunikaci pomocí nemnoha anglických slov.
Třeba zmínka o "ice hockey", kterou utrousil jeden z beduínů v pauze mezi skladbami. S přicházejícím soumrakem se jejich "pouštní blues" stalo skutečně magickým.
Ti, kteří si chtěli užít aspoň část letošního Respektu pod střechou, mohli se jít podívat ještě v neděli večer do Paláce Akropolis na klarinetového fantóma Davida Krakauera a jeho skupinu Klezmer Madness. Do klasických melodií klezmeru scratchoval DJ a sám kapelník sám sice vychází z tradic, ale rozhodně se jimi nenechá omezovat.
Klezmer v jeho podání se blížil spíš alternativě a jazzu. Krakauerovo šílenství uzavřelo letošní Respect Music Festival. Opět velmi pestrý a velmi vydařený.
