Jmenování jedenačtyřicetiletého Hrůši minulý týden vyvolalo vzrušení nejen v českých médiích. Jeho úsměv zářil také z kulturních rubrik vlivných médií od britského Guardianu přes BBC po americké New York Times. Zájem dosvědčuje, že pozice hudebního šéfa Covent Garden patří ve světě opery a klasické hudby k nejsledovanějším.
Úspěch samozřejmě nespadl z čistého nebe. Žák dnes již nežijícího Jiřího Bělohlávka jen letos zaznamenal ohromný ohlas na festivalu v rakouském Salcburku s inscenací Janáčkovy opery Káťa Kabanová. Režíroval ji Australan Barrie Kosky, jehož londýnskou inscenaci tetralogie Prsten Nibelungův od Richarda Wagnera převezme Hrůša v sezoně 2027/2028. Byl to ostatně Lohengrin od téhož skladatele, s nímž Hrůša letos v červnu oslovil publikum Covent Garden.
Operu, jejíž křehký zvuk a bezmála čtyřhodinová stopáž představují výzvu pro každého dirigenta, označil za jeden z vrcholů dosavadní kariéry. V Covent Garden ji navíc dirigoval před publikem, které má na rozdíl od českých institucí s touto hudbou bohaté zkušenosti a je v něm spousta wagnerovských fajnšmekrů. Zkušených, ale zároveň ne tak rigidních jako v bavorském Bayreuthu, skladatelově "svatostánku".
Teprve po Lohengrinovi začal český dirigent jednat o funkci ředitele, na kterou Covent Garden hledala vhodného kandidáta již déle. Odchod dosavadního šéfa Antonia Pappana oznámila před rokem a půl, plánovaný byl na konec sezóny 2023/2024. Hrůša nastoupí na začátku té další, s kolegou bude sdílet ředitelské povinnosti a od sezóny 2025/2026 zahájí samostatnou práci.
Operní dům, na jehož schodech začíná muzikál My Fair Lady, vymění hudebního ředitele po 22 letech. Deník The Times sarkasticky vtipkoval o rychlém střídání ministerských předsedů a předsedkyň britské vlády, zatímco londýnská opera se připravuje na loučení s nejdéle sloužícím šéfem ve své historii. Pappano se stane šéfdirigentem Londýnského symfonického orchestru, od nějž zase k Bavorským rozhlasovým symfonikům odchází sir Simon Rattle. Hrůša je tak součástí vícenásobného pohybu na nejprestižnější úrovni.
Zatímco za Rattleovým odchodem z Londýna stál částečně krach plánů na výstavbu nového hudebního sálu i rozčarování z brexitu, Hrůša míří opačným směrem. Porozuměli by si naopak v osobních důvodech: Rattle bude blíž k manželce Magdaleně Kožené a dětem, s nimiž žije v Berlíně, stejně jako Hrůša ke své londýnské rodinné základně.
Covent Garden pracuje jinak než česká divadla, která si obvykle drží stálé soubory a vytvářejí stabilní repertoár. Londýnská královská opera oproti tomu každou inscenaci připravuje jako unikát. Pro každou roli angažuje konkrétní pěvkyni nebo pěvce, a dokonce nemívá ani takzvané covery - tedy náhradníky, kteří zaskočí v případě nemoci či jiného nečekaného problému. Asistentem nedisponuje ani dirigent. V případě jeho indispozice zaskakuje vedoucí hudebního nastudování.
Riskantní způsob práce, při němž může jedna chřipka zmařit úsilí dvou tří stovek lidí, však vede také k nekompromisní kvalitě. Sotva připadá v úvahu, že by si divadlo najalo nevhodné lidi bez ohledu na to, zda se jedná o hlavní či vedlejší role. Absence záskoků přitom vede k jisté finanční úspoře - není člověk, není honorář.
Podle zkušeností z jiných, podobně fungujících divadel a festivalů je pocit nenahraditelnosti důležitým motivačním faktorem. Nikdo nechce být za potížistu, kvůli kterému něco vázne, lidé si dávají větší pozor, aby byli v pořádku a podali co nejlepší výkon. V londýnské opeře se k tomu přidává ještě skutečnost, že zde není nápověda. Účinkující jsou odkázáni sami na sebe.
Nezanedbatelnou motivaci samozřejmě představují rovněž honoráře, i když v Covent Garden jsou podle Hrůši o něco nižší, než by se na tak vysoké úrovni dalo očekávat. Londýnská královská opera není přitažlivá jako pouhý zdroj příjmů. Významnou úlohu hraje její vysoký umělecký kredit, i když se v době kinopřenosů z newyorské Met může zdát, jako by ostatní operní divadla z globální scény ustoupila.
Jakub Hrůša přijde do instituce, kterou bude moci usměrňovat přinejmenším pět let. Přinese do ní své zkušenosti i umění - nejen co se týká hudby, ale také schopnosti zaujmout, dobře vycházet s lidmi, nedělat zbytečné kompromisy a zároveň neustupovat z vysokých standardů.
Již dříve nešlo přehlédnout, že Hrůšovy umělecké štace nejsou sérií ojedinělých hostování. K typickým znakům jeho kariéry patří, že se na důležitá místa vrací. Platí to například pro Berlínské filharmoniky. K dirigování koncertů si ho pozvali i jejich vídeňští kolegové po střelhbitě rychlém a zároveň sebevědomém nastudování opery Věc Makropulos roku 2014 ve Vídeňské státní opeře. "Kdyby Jakub nebyl tak kovanej a tak pevnej, tak se v tom vymáchali," poznamenal k jeho tehdejšímu výkonu Jiří Bělohlávek.
Dnes je Hrůša v pozici dirigenta, kterého nikdo jen tak v něčem nevymáchá. I velké instituce naopak musí přemýšlet, co mohou nabídnout jemu.
Dirigent potvrdil, že se mu povedlo vyjednat s Covent Garden takové podmínky, aby mohl pokračovat ve svých symfonických projektech. Zůstává šéfem Bamberských symfoniků v Německu i hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a římského Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, jemuž nyní šéfuje Antonio Pappano. Při jednáních o smlouvě bylo dosaženo dohody, která dle Hrůšových slov není negativním kompromisem.
Poněkud paradoxně dirigent míří do prostředí, kde nebude muset příliš představovat českou hudbu. Ta má v Británii výbornou pozici nejpozději od dob Antonína Dvořáka, kterému bránu na ostrovy otevřela jeho Stabat Mater. Na objednávky z Británie složil i kantáty Svatební košile a Svatá Ludmila či Rekviem.
Dirigent Charles Mackerras s muzikologem Johnem Tyrrellem, kteří v Británii žili, sehráli osudovou roli při vzbuzení celosvětového nadšení k hudbě Leoše Janáčka. První z nich pro firmu Decca natočil přelomový operní cyklus, druhý je autorem janáčkovského životopisu o dvou dílech, každém čítajícím tisíc stran. Díky Mackerrasovi a Tyrrellovi se ostražitost před Janáčkem rozplynula také u mnoha českých posluchačů.
Po sametové revoluci se pak o český repertoár v Británii starali Jiří Bělohlávek v čele Symfonického orchestru BBC a nedávno zesnulý Libor Pešek coby šéf královské filharmonie v Liverpoolu.
Jakub Hrůša tak nestojí před svazující povinností seznamovat Angličany s českou operou, ačkoliv kvalitní, konkurenceschopná, a přitom ve světě takřka neznámá díla se stále najdou. Nabízí se Čertova stěna od Bedřicha Smetany či Hry o Marii od Bohuslava Martinů.
Před českým dirigentem se nicméně otevírá spíš příležitost rozšířit svůj světový operní repertoár v luxusních podmínkách. Tiskové zprávy zatím bez konkrétních titulů zmiňují díla Giacoma Pucciniho, Sergeje Prokofjeva či Benjamina Brittena. K nim samozřejmě přibude Prsten Nibelungův. Jeho jednotlivé části má od příštího roku postupně premiérovat Antonio Pappano, každý rok jednu. Čtyřdílný celek poté převezme Jakub Hrůša. I tato kontinuita v rámci jednoho velkého projektu svědčí o způsobu práce na vrcholné úrovni.
Velké nároky na finanční zdroje v Covent Garden představují nezbytný grunt pro to, aby se věci dělaly pořádně, bez uměleckých kompromisů. Nemluvě o firemní i lidské kultivovanosti, kdy nad šéfem významné instituce nevisí věčná hrozba odvolání ze dne na den, jako se to v Česku stalo před devíti lety řediteli Národního divadla a před třemi roky Národní galerie. Místo toho Londýn slibuje kombinaci profesionality, vzájemné důvěry a odpovědnosti lidí, kteří nepracují jen napůl.
Inscenaci Prstenu Nibelungova převezme Jakub Hrůša v polovině svého prvního funkčního období v Covent Garden. V té době už bude mít určitě jasno, zda v londýnské opeře setrvá, či nikoli. Je však těžké si představit, k jakým institucionálním, uměleckým či osobním otřesům by muselo dojít, aby pozici hudebního ředitele opustil. Věštění je sice ošidná disciplína, nejméně s jedním prodloužením smlouvy je ale zřejmě možné počítat už teď.