Sál aplaudoval Izraelské filharmonii, Pražskému filharmonickému sboru, Kühnovu dětskému sboru, sólistce Gerhild Rombergerové a především třiaosmdesátileté dirigentské legendě Zubinu Mehtovi. Po několika velmi podařených koncertech teď festival Dvořákova Praha zažil možná ten nejlepší - a to přehlídka ještě neskončila, potrvá do 23. září.
Mahlerova Třetí symfonie se vymyká parametrům, její tvůrce měl ambici "vyjádřit v ní celý svět". Ten Mahlerův tvořila syntéza mnoha myšlenkových proudů hýbajících Evropou na přelomu 19. a 20. století. A tak dílo zrcadlí přírodu v její brutalitě, mystérium člověčenství, a nebyl by to Gustav Mahler, kdyby do velkolepé symfonie nezakomponoval hudbu naivně prostinkou i pravýkřiky.
Vrstvy, styly, kontexty se mísí v několika vrstvách. To celé skladatel zabalil do nových orchestrálních zvuků i harmonií.
Na Dvořákově Praze včera počátek odtroubily lesní rohy - tentokrát dokonce o jeden víc, než je předepsaných osm - způsobem, kdy běhal mráz po zádech. A v prvním, více než třicetiminutovému prvnímu oddílu, jemuž dominují právě žestě a hluboké smyčce, se tak stalo ještě mnohokrát.
Zubin Mehta dirigoval vsedě, zpaměti. Při chůzi se opíral o hůlku. Navzdory auře, jaká jej obklopuje, působil jako někdo, kdo na jevišti ani není důležitý. A jeho orchestr hrál tak, jak jej to Mehta naučil za 50 let, kdy stojí v jeho čele.
Provádět Mahlerovu Třetí - i ji poslouchat - je kromě duchovního zážitku také akt fyzický. Mahler nebyl megaloman: těch 100 minut namixoval s dramaturgickou genialitou. A Mehta tuto hudbu "jen" dokonale tlumočil.
Po první větě, která se výrazem může rovnat jen pádu meteoritu, přichází rafinovaně zvukově pročištěný menuet. Následuje virtuózní věta, kdy posluchač neví, který z nástrojů je lépe obsazen. A když se konečně ve větě čtvrté ozve ono prorocké O Mensch! - tentokrát vzorně přednesené temným mezzosopránem Gerhild Rombergerové, který naprosto souzněl s celkovým zvukem -, zdá se člověku, že začíná cosi chápat.
Mahler mu to hluboké poznání ještě na chvíli znejistí veselým bim-bam dětského a ženského sboru, aby pak svou nadějeplnou výpověď koncentroval do věty poslední. Nekonečná, pomalá melodie je tak přirozeným vyústěním celého dění, že v sále dochází k až hmatatelné afirmaci.
Koncert, který člověka aspoň trochu nepromění, je zbytečný. Ten včerejší zbytečný nebyl.
Oceněný Mehta
Zubinu Mehtovi se při současné návštěvě Česka dostalo dostalo ministerského ocenění Artis Bohemiae Amicis. U této příležitosti bylo záslužně připomenuto, že dirigent v roce 1962 řídil Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, s Izraelskou filharmonií natočil Smetanovu Mou vlast a pravidelně spolupracuje s Pražským filharmonickým sborem.
