Právě u válečného tribunálu se umělec poprvé přihlásil k pacifismu. Tedy myšlence, kterou pak roku 1962 vetknul jednomu ze svých nejslavnějších děl, Válečnému rekviem. Tuto neděli 3. září zazní na koncertu, jejž pořádá festival Prague Sounds na Pražském hradě.
Slavnostního večera ve Vladislavském sále se zúčastní prezident Petr Pavel, který má vojenskou minulost. Dva české a jeden ukrajinský orchestr se spojí se sbory a sólisty, aby rok a půl po začátku ruské invaze na Ukrajinu přednesli Brittenovo protiválečné dílo. Nikoliv však jako apel na mír za každou cenu. "Je to jasný výraz naší podpory napadené zemi. Výzvu směřujeme proti agresivní, dobyvačné válce vedené Ruskem," zdůrazňuje za pořadatele Marek Vrabec.
Význam naplno vyvstane v souvislostech. Jeden z nejznámějších skladatelů 20. století Benjamin Britten, jenž žil v letech 1913 až 1976 a proslul operami Peter Grimes nebo Billy Budd, krátce před začátkem druhé světové války odjel do Ameriky. "Spoustě nám mladým přišlo, že nacisté každou chvílí vyrazí do útoku a že Evropa nemá šanci ani vůli jim odolat," přiznal po letech pro BBC.
Hlavní důvod byl ale osobní. V rodné Británii mladý skladatel neměl dost zakázek. Do USA odcestoval s tenoristou Peterem Pearsem, který později inspiroval jeho písňové cykly a pod jehož vlivem začal Britten víc psát pro hlas. Právě tou dobou jejich umělecké sepětí přešlo do celoživotní lásky. Britten byl homosexuál, v Británii zůstaly styky mezi lidmi stejného pohlaví trestné do roku 1967.
Mezitím začala válka. A ke skladateli doléhaly nejen zprávy o bombardování anglických měst, ale také výtky. Například v roce 1941 londýnské noviny otiskly stížnost funkcionáře Královské filharmonie, že zdravý, mladý muž Britten se raději plavil přes půl světa, než aby bránil vlast. Pisatel použil sžíravou slovní hříčku "Battle of Britten" odkazující k bitvě o Británii, ve které "pan Britten žel nesehrál žádnou roli".
Skladatel se hájil těžko. Jeho generaci poznamenaly hrůzy první světové války, jenže tu nezažil. Později vysvětloval, že už od školy, kde viděl surovost učitelů i žáků, cítil odpor k násilí.
V dospívání roznášel po Británii mírové letáky. Roku 1936 složil hudbu ke krátkému filmu Peace of Britain, který krátce zakázala cenzura: volal po odzbrojení ve chvíli, kdy se země začala připravovat na možnost války.
Skladatelovy postoje pramenily také ze sympatií k levici či zpráv o obětech bombardování ve španělské občanské válce. Britským interbrigadistům v ní padlým Britten roku 1939 věnoval kompozici Ballad of Heroes. Už v Americe pak vytvořil své první rekviem určené napůl zabitým vojínům, napůl svým rodičům.
Špatná pověst
Kvůli stesku po domově a sílící kritice se Benjamin Britten nakonec z USA vrátil a formálně se přihlásil úřadům coby občan odmítající sloužit v armádě z náboženských či mravních důvodů. Této možnosti v Británii za války využilo asi 60 tisíc lidí, například členové křesťanského hnutí kvakerů. Každou žádost musel posoudit tribunál.
Britten u něj v květnu 1942 napoprvé neobstál, až po odvolání získal výjimku z vojenské povinnosti. V rámci dohody se soudem pak do konce války doprovázel na klavír tenoristu Pearse. V koncertních sálech, na radnicích i krčmách pořádali recitály, jimiž povzbuzovali Brity. Kromě toho Britten skládal pro propagandistické pořady válečného ministerstva informací.
Pověst si vylepšil v červnu 1945, kdy zažil světový úspěch s operou Peter Grimes, ve vedlejším plánu reflektující i izolaci, jakou pociťoval za války.
"Přitom chybělo málo a opera nebyla uvedena. Spousta lidí namítala, že konec války by mělo oslavit dílo někoho jiného než zrovna člověka, který se odmítl podílet na vojenském vítězství," píše muzikolog Mervyn Cooke v knize o Brittenovi vydané nakladatelstvím Cambridge University Press.
Zmiňuje také, že ve stejné době skladatel doprovodil židovského houslistu Yehudiho Menuhina do čerstvě osvobozeného koncentračního tábora Bergen-Belsen. Hráli pro vyhládlé, zubožené přeživší. Britten o zážitku desítky let odmítal mluvit. Až před smrtí jej označil za další faktor svého celoživotního pacifismu.
Ten po letech nejjasněji artikuloval díky objednávce na Válečné rekviem. Začátkem 60. let anglické město Coventry chystalo vysvěcení nové katedrály. Postavena byla vedle zbytků té středověké, kterou za války zničil nálet německé luftwaffe. Architekt Basil Spence coby gesto smíření spojil trosky vybombardovaného chrámu s moderní architekturou. A Britten pro tu příležitost zkomponoval skladbu. V podobném duchu rozhodl, že latinský text rekviem, tedy mše za zemřelé, doplní moderní poezií.
Věděl i jakou. Krátce předtím objevil příběh britského důstojníka Wilfreda Owena, který psal básně ze zákopů první světové a zemřel v listopadu 1918, týden před skončením války. Telegram o jeho úmrtí dostali rodiče hodinu poté, co zvony po celé Anglii vyhlásily příměří. Owenův osud přišel Brittenovi jako symbol ukázkově zmařeného života, a tak devět jeho básní vtělil do Válečného rekviem.
Karibská krize na obzoru
Zatímco myslel na minulé války, vrcholila ta studená. Komponoval roku 1961 ve městě Aldeburgh na východním pobřeží Anglie, několik kilometrů od základny amerického letectva, které tu nacvičovalo případný střet se Sověty. Britten, jenž tehdy finančně podpořil organizaci žádající jaderné odzbrojení, si v dopisech stěžuje na hluk aeroplánů.
Ve Válečném rekviem slouží Owenovy básně jako písňový cyklus vložený do skladby pro symfonický orchestr, komorní orchestr, smíšený sbor, dětský sbor, tři sólové hlasy a varhany. Kompozice trvá zhruba 80 minut, vyznačuje se působivými melodiemi i syntézou moderny s tradičními postupy, včetně přiznané inspirace Giuseppem Verdim.
Tenorista a barytonista anglicky ztělesňují dva zabité vojáky, napsané novějším jazykem Brittenových oper a doprovázené komorním orchestrem. Tradičněji pojatý latinský bohoslužebný text pak připadá symfonickému orchestru, varhanám, smíšenému i dětskému sboru a sopranistce.
Náboženská i světská linie se postupně prolínají. Tenor a baryton například zpívají biblické podobenství o obětování Izáka. Na rozdíl od starozákonní verze však Abrahám syna zabíjí. "A po něm polovina dětí Evropy / Jedno za druhým / Vražděna hyne," ilustruje Britten, že za válku už nezodpovídá Bůh, nýbrž člověk. Na konci se linie efektně propojí.
Monumentální závěr udělal dojem už při premiéře v květnu 1962, kterou kromě Brittenova anglického partnera Petera Pearse měli interpretovat německý barytonista Dietrich Fischer-Dieskau a ruská sopranistka Galina Višněvskaja: symbolicky zástupci tří zemí, jež ve druhé světové válce trpěly nejvíc. Višněvskou však komunistické úřady do Anglie nepustily, přestože se jim Britten podbízel a mezi roky 1960 a 1971 pětkrát navštívil Sovětský svaz.
Sopranistka se až následující rok podílela na nahrávce Válečného rekviem, které se prodalo přes 200 tisíc kusů, na soudobou hudbu mimořádné číslo.
Tentýž rok Válečné rekviem zaznělo na festivalu Pražské jaro. Ještě v 60. letech jej s Českou filharmonií nahrál dirigent Karel Ančerl, načež po okupaci vojsky Varšavské smlouvy ze srpna 1968 ho zařadil na program jednoho ze svých prvních koncertů v kanadském Torontu, kam emigroval. V neposlední řadě jako důkaz, že Brittenova hudba začíná nabírat význam podle toho, co se právě děje ve světě.
Vrátit na Hrad kulturu
Nejinak tomu bude tuto neděli na Pražském hradě, kde Válečné rekviem pod vedením Lukáše Vasilka zahrají PKF - Prague Philharmonia, Česká filharmonie a Kyjevský symfonický orchestr, jehož členové přijedou z německého exilu. Doprovodí je Pražský filharmonický sbor, Dětský pěvecký sbor Radost Praha, německá sopranistka Susanne Bernhard, americký tenorista Kyle van Schoonhoven a švédský barytonista Arvid Fagerfjäll.
Ve stejném obsazení rekviem uvedli začátkem roku v Rudolfinu. "Udělalo to na mě tak silný dojem, že jsem začal přemýšlet, jak ho zopakovat v jiném kontextu," říká Marek Vrabec, prezident festivalu Prague Sounds, který nedělní koncert pořádá.
Tato přehlídka začala v 90. letech minulého století pod názvem Struny podzimu na Pražském hradě. Po odchodu prezidenta Václava Havla se však musela stěhovat do podhradí. "Letos bylo najednou po prvním kole prezidentské volby, já si šel zaběhat přes Hrad a došlo mi, že s novým prezidentem se po letech možná naskytne příležitost vrátit na Hrad kulturu. A protože jsem hodně myslel na válku, to provedení Brittena v Rudolfinu mi přišlo jako nejvhodnější dílo, které na Hradě musí zaznít," popisuje Vrabec vznik koncertu.
Ten má slavnostní parametry. Koná se ve Vladislavském sále, kde bývají udílena státní vyznamenání. A bude mít symbolickou předehru: v šest hodin se po metropoli rozezní stovka zvonů na počest obětem ruské agrese. "Zvony odpradávna 'Boha chválí, živé svolávají, mrtvé oplakávají'. Brittenovo Válečné rekviem navíc začíná nápodobou zvonů trubkami v orchestru," vysvětluje gesto Marek Vrabec. Podle něj má zvonobití posluchače naladit, "dát jim příležitost se zastavit a vzpomenout na všechno, co se od začátku války stalo".
Pietní atmosféru podtrhne fakt, že až do Vladislavského sálu v osm večer dorazí prezident Petr Pavel, nezazní tradiční fanfáry z Libuše. "Ještě to dolaďujeme s hradním protokolem, ale rádi bychom náladu udrželi spíš kontemplativní," říká Vrabec. Po koncertě diváky vyprovodí zvuk teď už jen jediného rekviálního Zvonu Jan Křtitel ze svatovítské katedrály. Vystoupení zachytí kamery, záznam odvysílají evropská stanice Arte a Česká televize.
Třeba ta hudba na posluchače zapůsobí stejně silně jako argumenty, díky nimž Benjamin Britten za druhé světové války nemusel na frontu. Před válečným tribunálem argumentoval, že nástup do armády by byl plýtváním jeho talentu. Že raději přispěje k vítězství tím, co umí nejlépe: hudbou.
"Celý život něco tvořím. Nedokážu ničit. Věřím, že mou povinností je vyhnout se tomu, abych jakkoliv přispíval k ničení," řekl. A napodruhé uspěl. Odvolací tribunál uznal, že skladatel může být nápomocný válečnému úsilí, i když se nechopí zbraně. Jinými slovy: že ve válce je důležitý i hlas, který neválčí.
