Praha - Když Vypsaná fixa dohrála, zpěvák Márdi jen nevěřícně zíral, jak kapele aplauduje absolutně zaplněná Lucerna. Slavný pražský sál už dávno není arénou normalizačního popu a tesilových obleků, ale pořád se počítá za metu hudebního úspěchu.
Pro pardubickou čtyřku rozhodně nebyla cesta do Lucerny krátkou procházkou centrem Prahy, ale vysokohorskou túrou s řadou výškových táborů. Ještě před několika málo lety nebylo výjimkou, že kapela hrála pro pár desítek nadšenců.
Čtvrtá deska Fenomén, která vyšla letos v září, ale rozhodla o tom, že magický realismus postpunkové Fixy definitivně zaklepal i na dveře masové obliby. Díky producentu Dušanu Neuwerthovi zní kapela moderně a nový výraz - neochuzený o staré garážové rituály - si drží i na současném velkolepém turné.
V kontrastu s velkoplošnou projekcí z muzikantů pořád srší až naivní hráčské nadšení, které kapela projevuje v nejzapadlejším kulturáku stejně jako v Lucerně. Kytarista Mejla tradičně plivl na Márdiho; ten si z toho nic nedělal a dál hledal akordy na letité oprýskané kytaře.
"I když je kapela známější než před lety, pořád působí nenuceně a je vidět, že jí to baví. A lidi, co sem přišli, evidentně taky. Už dlouho jsem si žádný koncert takhle neužil," říká fanoušek Honza, který neobvyklou poetiku Vypsané fixy zatím čerpal především z desek.
Poprvé naživo tak mohl sledovat defilé smyšlených i opravdových postav žijících v Márdiho textech v novém zvukovém obleku. Přišel hoch, co chtěl být mažoretkou, víla Lipís a sálem bloudila i stařičká Ursúla Buendía z románu Sto roků samoty.
Kdo si ale chtěl koncert opravdu užít, musel se obrnit proti obrovskému horku, nedostatku vzduchu i místa. Chvílemi nebylo od věci vytáhnout "dýchací přístroje" z písně Potápěči.
Davem řádilo i klasické punkové pogo, které hýbalo i rozložením klidnější části publika, a tak i Aktuálně.cz nedobrovolně reportovalo o koncertu z několika různých míst.
Vypsaná fixa naštěstí střídala zběsilé výstřely typu Lunapark či Domácí motokrosař s hloubavějšími songy, které jakoby mávnutím Márdiho kytary vracely fanoušky z výskoku na zem. Právě u pomalejších písní nejvíc vynikly animace na velkoplošné projekci: ať už létající stín při Papírové hyeně nebo dobové obrazové retro z hitu 1982.
Samozřejmě ne každému se musí zamlouvat posun kapely, která doposud vládla hlavně menším scénám, a nepotřebovala zvukové a jiné efekty ani propagaci spojenou s významným mobilním operátorem.
Ale i undergroundová legenda Znouzectnost, kterou si Fixa pozvala jako předkapelu, s chutí ukázala popové svatyni své "nejšpinavější" hity typu Hoří nebo Krysař, ačkoli jejich přirozeným domovem je spíše plzeňský klub Pod lampou.
Pamětníci starších koncertů jistě potvrdí, že zažili i koncerty, na nichž Vypsaná fixa předvedla o mnoho více improvizace a uvolněnějšího hraní - nechtěnou nervozitu symbolicky doložila prasklá struna basáka Mejna hned při první písničce.
Nic to ale nemění na tom, že si Márdi, Mejla, Mejn a Pítrs připsali další důležitý mezník v historii jedné hodně neobvyklé kapely.
Vyprodali a nadchli Lucernu a s nadějí a trochou drzosti mohou vzhlížet k akademikům rozdávajícím Anděly.
