Recenze - Přesně na Štědrý den roku 2008 zveřejnil hudební publicista Michaelangelo Matos manifest Hnutí za pomalé poslouchání. Sám sobě a případným následovníkům v něm ustanovil jednoduchá pravidla k „očistnému obřadu", který měl jeho uši zachránit od přehlcení hudbou, jež se na něj valila ze všech stran, a zbavit se tak zlozvyku nesoustředěného poslechu desek.
Manifest se jen hemží termíny jako „obžerství" či „nenasytnost", což není náhoda - Matos se inspiroval u italského gastronomického aktivisty Carla Petriniho, který v polovině osmdesátých let vyhlásil pod hlavičkou Slow Food Organization válku globálním společnostem s rychlým občerstvením, jako je McDonald's nebo KFC. Blyštivé beaty a svůdné zvukové efekty současného mainstreamového popu, jenž zamořuje zvukový prostor a žadoní o naši pozornost z rádií, nakonec nejsou ničím jiným než aurálním ekvivalentem umělých aditiv a zvýrazňovačů chuti, kterými zmíněné řetězce a mnohé další „vylepšují" svoji produkci.
Všechno ale není ztraceno a akce ještě naštěstí pořád způsobuje reakci, a tak hudební fajnšmekři přestupují od ztrátového formátu MP3 k starému dobrému vinylu a čím dál častěji narazíte na restaurace, které se hrdě hlásí k tomu, že u nich žádné rádio neuslyšíte.
Částečná změna nálady se odráží i v hudbě samotné a nikde jinde není tento přístup tak dobře vidět jako v tvorbě londýnského tria The xx. Jejich křehké, minimalistické a zasněné skladby jsou pro posluchače lekcí v trpělivosti, kterou si lze ordinovat jako lék proti závrati rychlokonzumu. Jdou absolutně proti duchu doby, a možná i proto jejich debut xx z roku 2009 tak báječně uspěl - dva roky se drží v žebříčku nejprodávanějších desek a bylo oceněno prestižní Mercury Prize pro nejlepší britské album roku. O tři roky později se kapela vrací s novinkou Coexist.
Antiteze popu
Všechno, co se zatím kolem The xx odehrálo, je vlastně dokonalou antitezí toho, jak dnes funguje mainstreamový pop. Partičku talentovaných teenagerů podepsal v polovině minulé dekády nezávislý label Young Turks, ale zcela proti zvyklostem průmyslu se je rozhodl nechat ještě „dozrát" a nijak je netlačil k natočení debutové desky.
Tým kolem autorské dvojice bývalých milenců Olivera Sima a Romy Madley-Croftové dostal dost času na to, aby dopiloval svůj unikátní styl, který vychází z atmosférických kompozic Joy Division smíchaných se snivými melodiemi outsiderského indie rocku. Sázka na talent se vydařila a debutové album xx se jen v Británii prodalo v ohromujícím nákladu 400 tisíc kusů a stalo se například albem roku v anketě deníku Guardian.
Kdo čekal, že The xx okamžitě přispěchají s další deskou, která bude těžit z úspěchu debutu, nebo alespoň vyrazí na obří světové turné, se krutě mýlil. V době, kdy deska dobyla číslo tři britského žebříčku, oznámili Oliver a Romy, že kapela si dává nespecifikovanou pauzu, která nakonec trvala skoro rok a půl. Teprve pak se trio znovu sešlo vloni v listopadu ve studiu a začalo natáčet druhé album.
Tím třetím do party The xx - jehož jméno zde zatím nezaznělo - je bubeník a producent Jamie Smith, který přestávku domovské kapely využil nejkreativněji a pod jménem Jamie xx výrazně zabodoval zádumčivými dubstepovými remixy pro Adele či Radiohead.
Největší úspěch ale sklidilo jeho překopání poslední desky černošského básníka Gil-Scotta Herona pod názvem We're New Here. Jeho industriální beaty se pak dokonce objevily na deskách Rihanny nebo rappera Drakea a společný singl obou jmenovaných nazvaný Take Care (v němž Jamie sampluje Heronovu litanii I'll Take Care of You) se na začátku letošního roku probojoval do americké i britské Top 10. Meditativní sound The xx si tak nakonec našel cestičku i do popových žebříčků.
Románek snu a reality
Málokterá kapela za posledních deset let přišla s tak vybroušeným a zároveň originálním soundem jako The xx. Poznáte je na první poslech a mnohdy stačí, aby se ozval jediný vzdušný riff, a je jasné, s kým máme tu čest. Měnit svoji specifickou estetiku nějak dramaticky hned na druhé desce by byla hloupost a The xx na Coexist skutečně nic takového nedělají. Striktně se drží vyzkoušené formule zádumčivých a strohých kytarových melodií utopených v efektu reverb.
Písničky jsou na novince snad ještě minimalističtější a The xx si užívají dlouhých vzdušných momentů mezi tóny. Některé skladby kvůli tomu dokonce působí jako nedodělané, jako kdyby The xx dostali strach, že když si budou s křehkým motivem ještě chvíli hrát, rozpadne se jim už v ruce úplně. Mimochodem, průměrná délka skladeb je tři minuty - byť deska působí spíše jako kontinuální mix držící jednotnou atmosféru napříč jedenácti písněmi, v nichž se jen nenápadně mění akordy.
„Byli jsme si mnohem bližší než teď / nestýská se ti po tom?" zní refrén z Chained a ani co se týče textů se od minula nic podstatného nezměnilo. Hlasy Olivera a Romy si ve skladbách spíše šeptají, než zpívají výčitky z nenaplněné lásky. Stejně jako u debutu připomínají hádku milenců, kterou zaslechnete přes zeď panelákového pokoje, máte pocit, že jsou velmi blízko, a přitom zpívají o vzájemném odcizení.
Podle rozhovorů s kapelou byla Coexist inspirovaná současnou alchymií klubových beatů - přesněji tedy post-dubstepovým undergroundem, do něhož spadají i sólové počiny bubeníka Jamieho (třeba singl Far Nearer). Dubové rytmy a noční atmosférické zvuky ale zpočátku hrají vedle kytar jen druhé housle, když se ale deska přehoupne do své druhé poloviny, začnou se objevovat čím dál častěji. Stane se to v polovině skladby Reunion, nad níž po ospalém úvodu převezme vládu hypnotický basový beat vypůjčený z žánru dub techno. Následný Sunset jako kdyby rovnou odkazoval na tvorbu dubstepového velmistra Buriala a jeho zádumčivé kompozice.
Vrcholem desky je pak skladba Missing s nenápadnou předehrou, z níž se vyloupne silný refrén o lásce ztracené a možná znovu nalezené na pozadí chladných digitálních bicích. V Unfold by pak jeden hledal melodii s lupou a skladba stojí výhradně na uhrančivé atmosféře zvukové architektury ve stylu třeba takových Mount Kimbie.
Co se týče produkce a zvuku, je Coexist pro The xx doslova kvantovým skokem a míchání katatonických dreampopových melodií s futuristickými beaty posouvá kapelu z kategorie ospalých melancholiků někam úplně jinam. Na druhou stranu je třeba dodat, že skladby typu VCR nebo Islands, které ze tři roky starého debutu udělaly evergreen, na novince chybí. Silné melodie jako kdyby The xx vyměnili za dokonalou atmosféru a autorsky dokázali svůj stín překročit jen v pilotním singlu Angles, který by se neztratil ani na debutu.
The xx na Coexist dotáhli svoji estetiku nočních smutének k dokonalosti a jsou nejlepší reklamou na „pomalé poslouchání": kvalitní sluchátka na uši, zavřít oči a ponořit se do jejich magického světa, kde se snivé melodie a industriální beaty nebojí vzrušujícího románku.
The xx: Coexist. CD/LP/Digital, 37 minut. Vydalo XL Recordings, 2012.
