Recenze - Sledovat doma či v kině záznam koncertu taneční elektronické hudby je přinejmenším trochu perverzní. Vždyť seismiské hlukové poryvy repetitivních beatů fungují především pod pódiem, „tady a teď" v davu stejně naladěných lidí. A snažit se tento bezmála spirituální zážitek jakkoliv zaznamenávat je poněkud pošetilé. Koncertní snímek Don't Think zachycující vystoupení dua The Chemical Brothers na japonském festivalu Fuji Rock vás ale možná přesvědčí o tom, že to není tak marný úkol.
Režisér Adam Smith dokázal přenést na plátno/obrazovky velkou část kouzla koncertu a důkazem budiž to, že na mnoha projekcích filmu prý lidé spontánně tančí mezi sedačkami. A nevidím důvod, proč by se to nemohlo opakovat i v obývácích. Při sledování bezmála devadesátiminutového filmu, který nyní vychází i na Blu-Ray a DVD, totiž máte pocit, že jste jedním z davu pod pódiem.
Na rozdíl od většiny koncertních filmů nestaví Don't Think diváka do pozice „božího oka", které shlíží na pódium z obláčku nad publikem, ale nabízí mu pohled přímo z kotle. Kromě muzikantů na pódiu tak vnímáte i trsající fanoušky kolem sebe a že jich je padesát tisíc, brzy vám dojde, že sedět na pohovce se jaksi nesluší.
S podobnou technikou pracovali před pěti lety rappeři Beastie Boys, kteří na svém newyorském koncertě rozdali fanouškům digitální kamery a jejich subjektivní pohledy na koncert sestříhali do podoby filmu Awesome I Fucking Shot That. Je to vlastně podobná filmařská metoda jako záběry z mobilních telefonů, které najdete ráno po koncertě na portálu YouTube.
Smith ale místo amatérů vyslal do publika dvacet profesionálních kameramanů (na přístrojích prý měli visačky: Nedívejte se do objektivu!) a záběry citlivě nakombinoval s nadhledy, které dají vyniknout fantastickým vizuálům, s nimiž The Chemical Brothers na tomto turné disponovali.
Pochodující roboti a nadšení Japonci
Opravdu je na co se dívat. V první třetině dominuje pódiu blikající světelný kužel umístěný nad hlavami Toma Rowlandse a Eda Simonse, pak už útočí na smysly diváků projekce z obřího plátna, na němž se střídají tančící postavy, plížící se tygr, příbory potápějící se ve vodě a nebo smějící se ďábelští klauni, na jejichž užití museli údajně trochu ubrat, protože děsili diváky. Není to žádná umělecká abstrakce, obrázky se spíše můžou pochlubit vtipnými nápady, při nichž například rojící se brouci začnou díky světlům lézt i z plátna (létající postavy vznášející se nad lidmi jsou ale už studiová postprodukce).
Smith si s motivy dále hraje. Když na plátně pochodují japonští cínoví roboti v nadlidské velikosti, podívá se kamera pod nohy fanoušků, kde si to zrovna jeden skutečný mašíruje přes pole a druhý zapadl do louže. Velmi povedené jsou i mikropříběhy fanoušků, které si kamera vybrala jako svůj objekt. Mezi nimi září japonská dívka jménem Maryo, k níž se režisér v průběhu večera pravidelně vrací a sleduje její postupující únavu. Když si „hrdinka" jde koupit něco na pití a prochází festivalovým panoptikem stánků a atrakcí, je to bezpochyby nejpsychadeličtější moment celého filmu (ďábelští klaunové prominou).
U nás mimochodem The Chemical Brothers předvedli svoji velkolepou show na Open Air Festivalu v Panenském Týnci jen dvanáct dní po svém vystoupení v japonské prefektuře Niigata, které zachycuje film Don't Think. I v Čechách jejich vystoupení provázelo bezmezné nadšení, ale japonští fanoušci jsou v tomto ohledu mimo veškerá srovnání. Koncert si užívají už od první minuty a neúnavně aplaudují při každém dalším „zvedáku" (jsou ostatně hojně slyšet i na koncertním záznamu, který vyšel na CD). Jejich nadšení je přímo nakažlivé.
Dýleři slasti
Simons a Rowlands si film nadělili k dvacátému výročí - v roce 1992 si vlastním nákladem ještě pod jménem The Dust Brothers vydali singl Songs To The Sirens. Mimochodem už tehdy jim na prvních DJských akcích dělal videoprojekci právě Adam Smith. Z jejich eklektického mixu hip hopu, house a techna se na jejich debutu Exit Planet Dust (1995) zrodila specifická odnož taneční hudby, které se začalo říkat big beat. Kromě oceňovaných desek nasbírali v druhé polovině devadesátých let i dva britské hity číslo jedna (Setting Sun, Block Rocking Beats).
Na konci devadesátých let splynula mainstreamová taneční hudba s popem a hrdinové raveové generace s vydáváním desek výrazně polevili. Jen The Chemical Brothers si udrželi vysoký standart, tempo i popularitu (všechny jejich desky z nulté dekády bodovaly na vrcholu britského žebříčku.) Teprve We Are The Night z roku 2007 vykazovalo výraznější známky kreativní únavy. Chems na stagnaci ale našli hned dva recepty. Na předloňském Further se dobrovolně vzdali vokalistů, kteří na jejich deskách sloužili jako háček pro rádia a naservírovali nepřerušený padesátiminutový proud hudby, jenž operuje s taktikami raveové politiky slasti.
Aby byla komerční sebevražda dokonalá, pohrdli šestým číslem jedna v britském albovém žebříčku a novinku záměrně vydali v podobě, která je ze seznamu nejprodávanějších desek diskvalifikuje. Klasické CD totiž doplnili speciální edicí s DVD, na němž každou skladbu doprovázejí klipy právě Adama Smitha a Marcuse Lyalla.
K Blu Ray/DVD Don't Think je přiložený i klasický audio kompakt, jehož poslech bez obrazového přetížení tento návrat k prazákladu taneční hudby potvrzuje. Setlist tvoří pochopitelně výhradně jejich skladby, ze kterých ovšem zůstaly jen funkcionální kostry, jež dvojice skládá za sebe v mixu. Daft Punk udělali něco podobného na živém albu Alive 2007 z svého „pyramidového" turné, kde ze svých hitů stvořili překvapivé mash-upy. Chems si vystačí s djskými přechody - ostatně mají dost silný arzenál na to, aby mohli z rukávu sypat jeden hit za druhým a z některých pustili třeba jen pouhý fragment.
Z první ligy klubové hudby dělali Chemical Brothers vždy hudbu, která byla nejvzdálenější tradičním formám rockového písničkářství. Nikdy nepoužívali klasické nástroje a když už si vypůjčili nějaký sampl, tak ho skryli pod nánosem efektů. Vokály obyčejně redukovali na slogany, s nimiž pracovali jako s riffy. A vzhledem ke svému složení nikdy nemohli hrát hru na frontmana. Možná i proto vždy kladli takový důraz na vizuální projekci, která by nahradila „rockové divadlo" se zpěvákem v hlavní roli.
Nemysli a nech to plynout
Tím, že Adamovi Smithovi dali takový prostor, staly se vlastně obě složky v jejich audiovizuálním freak-outu zcela rovnocenné. Ostatně Chems vloni s hudbou k filmu Hanna ukázali, že jim vůbec nevadí ustoupit pokorně do pozadí a „jen" doprovázet obrazy. Mimochodem, píseň Don't Think zazněla v oscarové Černé labuti.
Vlastně se tak důsledně vrátili ke kořenům taneční kultury, kterou nezajímá ani tak vyznání lásky nebo objevování transcendentálních pravd jako realizace unikátního zážitku, který existuje jen v nějakém konkrétním místě i prostoru. Ať už to bylo disco z gay klubů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let nebo o dvě dekády později ilegální večírky anglické rave kultury, šlo vždy o vytvoření autonomní zóny slasti, v níž vládne „mír, láska, vzájemnost a respekt" (hlesla z raveového axiomu PLUR).
Taneční horečka 90. let měla vždy hodně společného s psychedelickou hudbou, k níž se ostatně Chems rádi hlásili (jako svoji znělku na koncertech používají klasický Lennonův hudební „trip" Tomorrow Never Knows). Jejím cílem je vytvářet alternativní realitu v hlavě posluchačů a s Don't Think do ní můžete vstoupit i doma. Jen je potřeba uposlechnout příkazu z refrénu titulní písně: „Nemysli a nech to plynout."
The Chemical Brothers: Don't Think. Režie Adam Smith. DVD/Blu Ray + CD. 87 + 80 min. Vydalo EMI, 2012.
