Kolik lidí kdo přiláká na hlavní scénu, předznamenala noc z pátku na sobotu. Nad ránem už většina pódií utichla, jen z ocelové věže umístěné vedle velkého loga Rock for People prýštila agresivní kytarová hudba. Dva diskžokejové tu pouštěli známé skladby žánrů nu metal a rap metal, hity kapel jako Rage Against the Machine nebo Korn.
Kolem se pohupovalo pár stovek lidí. Tančili, pobíhali sem a tam, navzájem si křičeli texty do obličejů a drželi se za ramena. Únava jako by v tomto prostoru neexistovala. Chladným vzduchem jiskřila radost z divokosti a ozvěna první půlky 90. let minulého století.
Na akci střihu Rock for People se jinými slovy dalo předpokládat, že The 1975, radikálně popová kapela z anglického Manchesteru, nebude mít takový ohlas jako veteráni rap metalu. Jenže na "papírově" hlavní hvězdy dne a jedno z nejzásadnějších popových těles současnosti v sobotu večer čeká odhadem desetkrát menší dav, než jaký tamtéž poskakoval na Papa Roach. Hrozen lidí obepíná jen krátké molo vedoucí z pódia. V první řadě křičící fanynky a fanoušci vyhlížejí čtyřiatřicetiletého zpěváka Matta Healyho.
Ten krátce po půl dvanácté přichází vratkým krokem. Na sobě má lékařský plášť, v obličeji nedbalé strniště, na hlavě obří sluchátka. Při druhé písni Happiness si zapaluje cigaretu a na piano odkládá láhev červeného vína. Základní čtveřici členů The 1975 mezitím rozšiřují další muzikanti: Jamie Squire a Polly Money, kteří se střídají u piana a kytar, dále perkusistka plus jeden hráč na saxofon i klávesy.
Dokonalý pop
Matt Healy se usazuje do zeleně polstrovaného retro křesla, upíjí z lahve a sleduje funky sólo na kytaru, již vystřídá zasněný saxofon. Vše se odehrává na jednoduché scéně, intimitu umocňují dekorace v podobě filmových reflektorů. Vypadá to jako sitkom o nešťastné lásce. V hlavní roli Healy, v podvědomí zní znělka seriálu Přátelé.
Zvuk mají The 1975 perfektní. Rytmická sekce v čele s bubeníkem Georgem Danielem zní jako celistvý a tepající organismus, perkuse dodávají příjemné kontury. Sborové zpěvy obstarává více než polovina muzikantů, zní jako z playbacku, jenže nejsou. The 1975 zkonstruovali dokonalý stroj na moderní pop se všemi nutnými odkazy do historie. České publikum na něj ale asi ještě není připravené.
Healy pokračuje v herecké etudě doktora, který zlomené srdce léčí alkoholem. V náprsní kapse má pečlivě vyskládané propisky, jinak spíš po pódiu vrávorá. Tváří se dezorientovaně, a když do ruky bere kytaru, jako by se rozpomínal na akordy. Od začátku je zřejmé, že přehrává, aby umocnil hořkosladké texty i harmonie.
Po pár písních frontmanovi vypovídají službu sluchátka. Nejspíš nejde o součást show, i když zapadá do konceptu. Ve vynucené pauze si zpěvák pod košili natahuje nové dráty, aby vyměnil odposlech.
Lahev vína střídá placatka, již s gustem otáčí do sebe. Otočen zády k publiku trpí do kamery a velkoplošná obrazovka přenáší jeho smutek v detailu. Hlas má zapuštěný hluboko do zvuku sestavy, který je měkký jako zrovna načechrané peřiny.
Lidí pod pódiem ale nepřibývá. Někdo odchází, jiní přichází, jádro fanoušků se nechává blaženě macerovat v lázni načechraného popu. O pár hodin dříve to na témže místě vypadlo jinak.
Vděční tvrďáci
Slunce se řítí k horizontu, davem prochází vzhledem střídmě obnošený pankáč s vysokým čírem. Na vyholené lebce má namalovanou zkratku RfP, míjí vousatého muže převlečeného za jeptišku. Na zemi sedí dítě a lopatkou přehrabuje písek v drenáži oddělující trávu a asfalt. Ti všichni jsou tu kvůli Papa Roach.
Americké kvarteto vzniklo roku 1993 a v rámci tehdejší vlny rap metalu patřilo spíš do druhé ligy. Tuto sobotu se probojovalo do první, alespoň dle reakcí publika.
Na hradeckém letišti, kde se akce koná, znějí kytary Papa Roach jako vzlet letadla, řinčení basy připomíná práskání řetězem o beton. Jde o dost možná nejhlasitější koncert festivalu. Zpěvák Jacoby Shaddix má z pódia výhled na slunce zapadající za vyhlídkovým kolem, které už druhým rokem dominuje areálu.
Žádná kapela letos na Rock for People nepřitáhla tolik fanoušků. Papa Roach je navíc hecují k zuřivému výkonu. V průběhu koncertu publikum neúnavně hrozí zaťatými pěstmi se vztyčeným ukazováčkem a malíčkem až do míst, kde se nachází stanoviště zvukaře.
"Za poslední rok bylo lidstvo tak příšerně zkoušené, že jsem pokaždé nesmírně vděčný, když stojím na pódiu a můžu se napojit na duše po celém světě," připomíná potetovaný zpěvák Shaddix, že za tvrdou krustou své hudby skrývá hodně pokory.
"Jsou tu nějací fanoušci, kteří se toho s námi účastnili od začátku? Chcete slyšet staré fláky? Má to jednu podmínku, udělejte v kotli uličku odsud až ke zvukaři," uvádí třetí skladbu Blood Brothers, již proslavila videohra Tony Hawk’s Pro Skater 2.
U tohoto počítačového simulátoru jízdy na skateboardu z roku 2000 vyrostla celá jedna generace a jeho soundtrack utvářel vkus spoustě lidem narozeným ve druhé polovině 80. let. Na festivalu jsou takových vyšší tisíce.
V punkové zkoušce nicméně dav na Rock for People neobstál. Místo takzvané wall of death, kdy se publikum rozdělí na dvě poloviny, jež se proti sobě na pokyn rozeběhnou a narazí do sebe, roztáčí circle pit neboli tanec v kruhu. Navíc mnohem dřív, než jim zpěvák udělí pokyn. Samozřejmě - rockové koncerty bývají lepší, když se neřídí pokyny.
Pod pódiem se roztáčí hlavní kruh, menší pak po celé ploše festivalu, ve vzduchu je cítit marihuana. Nejde jen o radostné běhání dokola. Papa Roach se daří lidi roztančit. Jejich riffy jsou tvrdé, stejně tak ale houpou a ve vzduchu je cítí zvláštní mix radosti a agrese.
Někdy v půlce vystoupení kytaristé Jerry Horton a Anthony Esperance nasazují povědomý riff, jenž vybočuje jemností. Jde o instrumentální verzi skladby Lullaby od The Cure. Zatímco kapela točí melancholickou harmonii, rozhicované publikum lehce tápe a zpěvák Shaddix se u hrazení objímá s prvními řadami. Na rukách davu mezitím "surfují" další posluchači, které si masa lidí předává a posílá směrem k pódiu. Tam je ochranná služba přebírá a zase vrací do "oběhu".
Úspěch má coververze skladby Firestarter od kapely The Prodigy coby pocta jejich zpěvákovi Keithu Flintovi, který zemřel v březnu 2019. Papa Roach končí největšími hity. Publikum je unavené a spokojené.
Rapové rozjímání z Londýna
Pro koho byly ozvuky první poloviny 90. let příliš zuřivé, mohl v sobotu zajít na pódium stanice ČT art, kde tou dobou hrají londýnští Lazy Habits. Zpěvák James Collins mezi písněmi vzpomíná, jak naslepo poslal e-mail řediteli festivalu Michalu Thomesovi, který je nakonec pozval. "Pokud se věnujete něčemu, co vás baví, pokračujte. Když rozešlete sto mailů, 99 jich zůstane bez odpovědi. Jeden ale odpoví," říká Collins, zatímco ho Thomes sleduje v davu.
Lazy Habits nehrají nic převratného. Collins rapuje a zpívá do zatažených beatů, na žánr trip hop se spoluhráči roubuje prvky jazzu nebo reggae. Sestava dále tvořená hráčem na basu a syntezátory, bubeníkem, trombonistou a trumpetistou ale dokáže vystavět monumentální zvuk, který se brzy vpije pod kůži. Na začátku přihlíží jejich vystoupení několik desítek lidí, ke konci je to pár stovek.
Koncert s elegancí připomíná, že Rock for People zdaleka není jen o známých kapelách, které staví na osvědčených hitech. Spoustu jmen v programu zná málokdo. Časem buď zmizí, nebo vyrostou. Představa světa, v němž by si Lazy Habits jednou prohodili pódium s Papa Roach, je ale zvláštně přitažlivá.
Třetí den festivalu končí, když na Táborák stage u ohniště zní hit Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře: skladba Pramen zdraví z Posázaví.
