Pilton (od našeho zpravodaje) - Přesto první aplaus na hlavním pódiu nepatřil žádnému muzikantovi, ale ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému. Jeho vytrvalá prosba o podporu a pomoc zemi napadené Ruskem silně zarezonovala v piltonském údolí míru, kde lidé chodí s transparenty jako "Zastavte ropu. Úplně" a okolní svět jim není lhostejný.
Najednou bylo ještě o kousek symboličtější, že Glastonbury na druhé největší scéně otevírala zrovna kapela The Libertines, která má svobodu vetknutou už v názvu. Na první pohled by se mohlo zdát, že třiačtyřicetiletý zpěvák a kytarista Pete Doherty už má nejlepší dny za sebou. Vypadá spíš jako dobře živený strejda, což nezakryl ani dlouhou mikinou s mnišskou kutnou na hlavě a holinkami na nohách.
Z pohledu do rádiových žebříčků a trendů to vypadá, že tenhle odrbaný britský rock už dávno vyšel z módy. Ale čelem k publiku se ukázal opak. Když se areálem rozezněl klavír v písni You’re My Waterloo, páteční dopoledne zjihlo a Libertines se od publika brzy dočkali prvních fotbalových dýmovnic i nápěvů.
Jejich typická britská frackovitost je stále stejně neodolatelná, jako jsou údery do nástrojů neurvalé. A když začal Doherty na melodii Seven Nation Army od dua The White Stripes zpívat "Volodymyr Zelenskyj" a přidal se k němu mnoha tisícový dav pod pódiem, byl to hned na úvod jeden z těch výjimečných momentů, kterými Glastonbury proslulo.
Mezitím už otevřela i slavná Pyramida - hlavní pódium, kde se na tomto festivalu dějí ty největší věci a nejpamátnější koncerty. Pod fotografií svého otce a také s jeho písněmi tu program zahájil třiapadesátiletý Jamajčan Ziggy Marley. I on nastavoval atmosféru, protože slova hitu One Love by klidně mohlo být heslem festivalu: "Let’s get together and feel alright", pojďme se spojit a bude nám fajn.
Největší očekávání prvního dne přirozeně budila hlavní hvězda. Dvacetiletá Billie Eilish přijela složit reparát. Naposledy tu byla coby čerstvý objev v posledním předpandemickém roce 2019. Tehdy přijela unavená, zpruzelá, ale také nepřipravená na tehdejší slávu. Na jejím setu to bylo citelně znát, i když ji přišla podpořit snad polovina festivalového lidu.
Tentokrát bylo návštěvníků ještě víc a vypadalo to, že Billie Eilish se naopak připravovala až příliš. Na rudě nasvícenou Pyramidu jako by sklouzla po šikmé ploše, která tvořila scénu. V pravém horním rohu bubeník, v levém bratr a spoluautor jejího úspěchu Finneas O'Connell. Jinak pódium patřilo pouze Billie. Před očima se tu ze zakřiknuté holky s různými problémy a úzkostmi, jejíž křehká a netradiční hudba překvapila a změnila mainstream, kupodivu stala až ordinérní popovou hvězdou.
Zatímco z pódia šlehaly ohně, předváděla variace aerobikových výskoků a k publiku mezi písněmi směřovala tu své pozadí, tu dlouhé motivační proslovy: "Nebuď osel, vykřič to ze sebe." - "Zbav se svých problémů skákáním." - "Zavři oči a mysli na někoho, koho máš rád."
Do směsi připraveného hecování amerického střihu Billie Eilish - zjevně nabuzená, že musí zahrát nejlepší koncert v životě - neváhala přidat ty nejlacinější triky roztleskávaček. Nechybělo křičení, tleskání do rytmu ani hromadné dřepy a skákání do vzduchu. Což o to, glastonburský dav ve své přirozené otevřenosti bral a užíval si všechno. Je ale otázka, zda si takovou spartakiádu od headlinera zasloužil.
Byl to zvláštní koncert. Přes všechny vnější efekty a hecovačky i loňské úspěšné album Happier Than Ever zůstalo jádro vystoupení stejné jako před třemi lety. Billie Eilish předvedla napůl playbackovou show, u níž - přestože zpívala skvěle - nebylo místy jisté, co je předtočené a co opravdové. A nejvíce osvěžujícím dojmem působily momenty, kdy se přestala tolik snažit. Jako když vzala do ruky kytaru a zahrála s Finneasem píseň Your Power o zneužívání. Její největší síla je totiž v hlasu, křehkosti a písních. Jak ukázal závěr show s hity Bad Guy a Happier Than Ever, ty žádné motivační koučování nepotřebují.
Na Glastonbury se plány a cíle často organicky mění. A tak nakonec první den festivalu - alespoň po hudební stránce - nepatřil hlavní hvězdě z plakátu, ale veteránům, od kterých by se sourozenci O'Connellovi mohli ledacos přiučit. Vůbec nevadilo, že pod Pyramidou měli polovinu lidí a z proměnlivého nebe se zrovna snášel déšť.
Když na pódium vkročili třiasedmdesátiletý rockový zpěvák Robert Plant, někdejší frontman Led Zeppelin, a padesátiletá bluegrassová zpívající houslistka Alison Krauss s písní Rich Woman na rtech, bylo to jako návrat domů. "Tuhle fialovou vlajku znám, ta je tu pokaždé, když hraju," pozdravil zpěvák publikum. A úplně to stačilo.
S kapelou výsostných hráčů vytvářeli ony magické momenty, kdy hudba pozorného posluchače celého obejme a prostoupí. V jejich verzích starých amerických písní, jež zachytili na loňském albu Raise the Roof, nebyl ani náznak pózy nebo podbízivosti. Ve skladbě Price of Love přitom zněly rytmy pomalejší než poušť, ale doprovázely je dva dokonalé hlasy v perfektní symbióze, které vědí, že skvělá show potřebuje kontrast a gradaci.
Refrén rokenrolové Going Where The Lonely Go už s nimi zpívala celá Pyramida. A lví hřívy Planta i Kraussové v podvečerním světle nenápadně, ale nevyvratitelně připomínaly, že i hudební fauna má své přirozené krále.
První den Glastonbury začal podporou Ukrajiny a té patřila i hudební tečka. Předaleko za hlavními scénami, v útrobách zóny šílenců a vyhnanců zvané Shangri-La, se na Truth Stage představili vítězové Eurovize Kalush Orchestra, jejichž vystoupení pořadatelé domluvili teprve před týdnem.
Publikum ani kapela nevěděli, co čekat. Nakonec přes zjevnou jazykovou i kulturní bariéru opět zvítězila hudba a její energie. Živelným koncertem a neobvyklou kombinací tradičních fléten, dalších nástrojů, krojů a převleků s hiphopem i tanečními beaty pod vlajícími ukrajinskými vlajkami rozeskákali tisíce lidí. Svůj eurovizní hit Stefania k tomu ani nepotřebovali, ale když ho nasadili, publikum řádilo snad ještě víc a živelněji, než když dvě hodiny před tím nad Pyramidou vybuchovaly ohňostroje.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
