Colours se mají na co těšit. The Cure vrátili festival Glastonbury do starých pořádků

Foto: ČTK/AP
Honza Vedral
2. 7. 2019 10:27
Nástup hlavní hvězdy posledního dne anglického hudebního festivalu Glastonbury, to byla čistá melancholie.

Glastonbury (od našeho spolupracovníka) - Nad scénou ve tvaru pyramidy se shlukly mraky, slunce už pomalu mizelo za obzorem. Přesně na čas se ozval první tón kláves. Rázem vyčaroval náladu, která zvala na procházku zpět časem a ve zmoženém publiku objevila poslední zbytky energie.

The Cure na Glastonbury.
The Cure na Glastonbury. | Foto: Reuters

Všechen stres a přehlcení hudbou, lidmi, sluncem, stany, smaženým jídlem, alkoholem či jinými omamnými látkami jako by rázem opadlo. Jen co se rozezněla skladba Plainsong a hned za ní Pictures of You, kapela The Cure to vše odfoukla, jako by se to nikdy nestalo. Stačilo, že hráli a za mikrofonem stál Robert Smith, jako vždy namalovaný, a čišela z něj čistá, klukovská radost.

The Cure udělali přesně to, co se od legend čeká. Vykašlali se na všechna překvapení, vymyšlenosti či speciální hosty. A odehráli poctivý dvouhodinový koncert, který zdaleka nestál jenom na hitech, ale na výběru z celé jejich tvorby.

Byl to v dobrém smyslu vyčerpávající zážitek, který upustil tlak předchozích dní a vrátil věci do někdejších dob, kdy kapely neměly potřebu každým vystoupením překvapovat nebo si do zbláznění vzájemně hostovat. Stačily nenucenost, sebedůvěra a přirozenost, s jakou The Cure proložili setlist podstatnými hity včetně In Between Days, Just Like Heaven nebo Lullaby. A finále vyskládané z Friday I'm in Love, Close to Me nebo Boys Don't Cry nemohlo nezabrat.

Od The Cure k Mavis Staplesové

Bylo osvěžující sledovat, že i po letech se kapela těmi písněmi baví, mezi Smithem a baskytaristou Simonem Gallupem to pořád jiskří a sound, který už je dávno retro, díky citu pro melodie a hitovost obstojí i po letech.

V tomto ohledu šlo sice o koncert pro starší část publika, které se v Glastonbury sešlo. Ale zároveň působil jako dobrá připomínka mileniálním kapelám, že občas stačí méně se snažit a nechat věci přirozeně plout.

The Cure.
The Cure. | Foto: Reuters

The Cure jsou v tak dobré formě, že se festival Colours of Ostrava, kde vystoupí za dva týdny, má na co těšit.

V jisté přehlcenosti současným popem, kterého bylo v dramaturgii hlavních scén letošního Glastonbury patrné, nedělní program vůbec osvěžoval. Začal přesně tak, jak se sluší pátý den po otevření bran festivalu, jenž pojme 200 tisíc lidí.

K polehávání a posedávání se skvěle hodila báječná hudba americké zpěvačky Mavis Staplesové. Proti všem nablýskaným pitomostem, které scénu Pyramida zdobí v nočních časech, si gospelová babička vystačila jen se svým hlasem. A to takřka doslova.

Spolu s kapelou hrála, navlečena ve festivalových tričkách, protože jí z Ameriky nedorazila zavazadla. A tenhle závan civilnosti byl přesně tím, co "velkým číslům" na hlavních scénách letos občas až bolestně chybělo.

Těžko říct, kolik ve vystoupení Staplesové bylo improvizace, ale na jejím plném hlasu vycvičeném gospelem se stres nepodepsal. A když zněly písně z aktuální desky jako We Get By, v Glastonbury se rozhostil nebývalý klid. "Chceme, abyste se cítili dobře," vyzývala posluchače nejen slovy, ale hlavně svojí hudbou. A nebyla jediná.

Mavis Staplesová na Glastonbury zazpívala také skladbu Touch A Hand, Make A Friend. | Video: BBC Music

Pět melodií přes sebe

Na tyto vibrace stálo za to navázat i na vzdálenějších pódiích. Halucinogenní reggae a dubové rytmy, jaké u nás milovali třeba svého času Hypnotix, ve své tvorbě oživuje zpěvačka Hollie Cooková, která čarovala na pódiu jménem West Holts.

Popovější cestou současného žánru dancehallu se na opačné straně areálu vydala mladičká Jamajčanka Koffee, která sice hrála jen necelou půlhodinu, i z té ale bylo patrné, že v žánru reggae dodnes vznikají hity, které se vyplatí sledovat. Na tu půlhodinu jsou tři opravdu silné skladby docela dost.

Kylie Minogue a Nick Cave na Glastonbury.
Kylie Minogue a Nick Cave na Glastonbury. | Foto: ČTK/AP

Poslední festivalový den takových povedených drobností z různých žánrů přinesl mnoho. Za zmínku stojí hlavně americký jazzový saxofonista Kamasi Washington. Jeho myšlenka zahrát přes sebe pět různých melodií jako metaforu toho, jak nádherný může být svět, když se různí lidé různého naturelu i vyznání dají dohromady, byla posluchačsky náročná, ale fascinující. Zvlášť v kakofonii, do které se Glastonbury tak často propadá.

Největší pozornost ze všech účinkujících si ale v neděli nakonec vysloužila zpěvačka Kylie Minogue. Na to, že šlo o dobře připravenou a provedenou show popové divy, se její koncert krom obdivuhodné návštěvnosti vyznačoval i silnými emocemi.

Pohled na publikum rozvášněné jejími skladbami dokonce hvězdu přivedl k slzám. Fanouškům se odvděčila přizváním hned dvou nečekaných hostů. Chris Martin z Coldplay už je na hlavním pódiu Glastonbury nejen letos jako doma, ale když se na scéně v obleku a ve stylu zjevil Nick Cave, aby vystřihl duet Where the Wild Roses Grow a zase zmizel, povedlo se Kylie Minogue vytvořit zase jeden z těch momentů, kterými Glastonbury vyniká nad ostatní festivaly.

Nebylo jich ale na tři dny už tolik, že se z toho pomalu stává rutina?

Skladba Spinning Around z vystoupení Kylie Minogue na Glastonbury. | Video: BBC Music

Miley a Billie

Na to odpovídali nejen The Cure v hlavním setu nedělního dne, ale ještě před nimi na jiné scéně také The Good, The Bad and The Queen, kapela, kterou pro naplnění svých hudebních vizí sestavil Damon Albarn, frontman anglických Blur.

V této superskupině s ním hrají ještě baskytarista Paul Simonon z The Clash, kytarista Simon Tong z The Verve a legendární nigerijský bubeník Tony Allen. Nikdo z nich neuhýbá ze svého stylu a společně vytvářejí opravdu nevšední hudbu, která, jak se ukázalo, naživo vyzní ještě lépe a srozumitelněji než z jejich loňské desky Merrie Land.

Billie Eilish.
Billie Eilish. | Foto: Reuters

Bylo zajímavé srovnávat Albarna, někdejší hvězdu takzvaného britpopu, který teď na malé scéně hrál pár tisícům lidem hudbu, jež ho evidentně vnitřně naplňuje a má z ní čirou radost, s jeho někdejším konkurentem Liamam Gallagherem. Ten den předtím přemílal svoje odrhovačky na hlavní scéně.

Albarn si svobodně dělá, co chce, kvůli hudbě samotné a ne kvůli potlesku. A proto jsou vystoupení jeho projektů posluchačsky mnohem zajímavější.

"Nic z toho, co hrajeme, není na pásku. Je to koncert bez předtáček," vzkazoval Albarn s trochu posměšným úšklebkem směrem k dolním pódiím, aniž by pořádně věděl, kdo zrovna hraje.

Také on se se svou lekcí přirozenosti trefil docela dobře, protože na Pyramidě právě americká zpěvačka Miley Cyrusová přehrávala coververze od Metalliky a na Other Stage se zatím sedmnáctiletá Billie Eilishová snažila vyrovnat s ohromnou návštěvností i pódiem, které svým zpěvem na hranici šeptání ještě neumí ovládnout.

Jasně, času naučit se to má ve svých teprve sedmnácti letech ještě dost. A vzhledem k šílenství, které kolem ní panuje po celém světě, bude mít hodně šancí ho využít. Však Eilishovou 20. srpna čeká také vyprodaná pražská O2 arena.

Miley Cyrus a její hit Wrecking Ball z letošního Glastonbury. | Video: BBC Music

Závěrečná myšlenka letošního Glastonbury by se tedy dala vysvětlit tak, že v tomhle radostném muzikantství, které předvedli The Good, The Bad and The Queen, kapela The Cure, ale také Kamasi Washington či Mavis Staplesová, tkví ještě dnes pořád ta největší síla.

Pokud platí, že na nejznámějším hudebním festivalu světa mají nadále šanci všechny styly i generace, pravděpodobně to bylo skutečně opět "to nejlepší Glastonbury ever", jak na konci festivalu pokaždé nezapomene dodat jeho - dnes již třiaosmdesátiletý - zakladatel Michael Eavis.

Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.

 

Právě se děje

Další zprávy