Recenze - Jak se pozná skvělá kapela? Vždycky, když si myslíte, že je máte dokonale přečtené zas a znovu vás dokonale překvapí. O islandských Sigur Rós bylo naposledy slyšet v roce 2008, kdy vydali svůj nejpopovější počin Međ suđ í eyrum viđ spilum endalaust. I o dva roky později na své sólovce Go vsadil frontman Jónsiho hlavně na svůj písničkářský talent a už to vypadalo, že kapela proslavená svými atmosférickými postrockovými kompozicemi bude pohodlně stárnout se svými posluchači.
Jenže novinka Valtari zase všechno obrací na hlavu. „Poslední dvě desky byly moc rychlé, moc veselé a moc radostné," prohlašoval Jónsi v rozhovorech a sliboval, že na nové desce kapela „udělá obrátku a stvoří něco mnohem experimentálnějšího". Stalo se. Místo čitelných písniček nabízí novinka impresionistické šmouhy na hraně ambientu a moderní klasiky, které je vrací k jejich deset let starému „závorkovému" albu. A ještě mnohem dál.
K písním Sigur Rós vždycky patřily transcendentální momenty, v nichž se z nenápadných tlumených motivů vyřinuly erupce emocí. Abstraktní symfonie Valtari ale už spíše zachycují to co přišlo po výbuchu - jsou jako sopečný popílek ze sopky Eyjafjallajökull unášený větry po celé Evropě: neuchopitelné a snové.
Andělské chóry a smyčcové barikády
Když kvarteto z Rejkjavíku před dvěma lety oznámilo, že plány na novou desku se ruší a kapela si dá pauzu, vypadalo to, že se nad Sigur Rós stahují mračna konce. Jenže Jónsi a spol. měli ještě jeden záložní plán, o kterém se moc nevědělo - album sestavené jen z chorálních skladeb, které se začalo rodit už v roce 2003 při společném koncertě s britským ansámblem The Sixteen Harryho Christopherse. První práce na této desce se datují do roku 2007 a jsou tak paralelní s přípravou kytarové desky Međ suđ...
A jestli jejich poslední studiové album odráží písňovější tvář kapely na úkor post-rockové atmosféry, tak Valtari (nenazvaný ani podle finského romanopisce ani podle buldozeru v islandštině, ale podle Jónsiho malé sestřičky) jde opačným směrem - jako kdyby z písní zůstaly už jen předehry či cody plné andělských chórů a monumentálních smyčcových barikád.
První varování přišlo v podobě osmiminutové skladby Ekki múkk, kterou label předhodil rádiím a internetu jako hypotetický promo singl. Narozdíl od promoskladeb z předchozích alb jako byli Gobbledigook (Međ suđ...) či Glósóli (z Takk) se tady o nějakém hitovém potenciálu dá mluvit jen s obrovskou dávkou fantazie. Rozmlžená smyčcová vibrata, minimalistický klavír a Jónsiho zasněný vokál z Ekki múkk přesto skutečně patří k těm čitelnějším částem desky. Následná hymnická Varúđ na chvíli dokonce vrátí kapelu k jejich tradičnímu rejstříku - bombastické erupce distortovaných kytarových riffů se noří z tiché pasáže a nějakou práci tu dostane i bubeník Orri Páll Dýrason. Je to ale na této desce už naposledy.
Ve zbylé půlhodině se Sigur Rós vznášejí na obláčcích abstraktní mlhy snované ze smyčců a elektronických ploch a tři poslední skladby se obejdou i bez vokálů. Éterická, nadpozemská hudba trochu připomíná soundtrack ke snům a trochu zhudebněné impresionistické plátno. Vlastně už nemají vůbec daleko k aktuálnímu módnímu propojování moderní klasiky a ambientu, tak jak to dělají třeba jejich krajané Ólafur Arnalds a Jóhann Jóhannsson a nebo The Sight Below či Jacaszek z labelu Ghostly International. Je to hudba, kterou už nic nedrží u země, hudba k létání snovými krajinami.
Sami v řece krásy
Popularita současného symfonického ambientu možná odráží potřebu hudby jako média úniku ze slzavého údolí tohoto světa. Hudbu, která své posluchače nechce ničím znepokojovat si už zamilovala generace nezávislého rocku, ostatně s moderní kompozicí už koketují Johnny Greenwood (Radiohead) i Sufjan Stevens, pro něž je to možnost jak propojit rock s velkou tradicí vážné hudby od minimalismu až ke komorní hudbě.
Skladatelé meditativních klavírních melodií a smyčcových nokturn zabalených v elektronickém hávu ambientu (který má podle staré definice Briana Eno uklouzávat z vědomí do nevědomí) musí ale počítat s nebezpečím, že se můžou octnou na hraně kýče. Krásně to bylo slyšet třeba při předloňském vystoupení Jóhanna Jóhannssona s Pražským komorním orchestrem v Rudolfinu, kde už se hudba jen dojímala svojí vlastní krásou a bombastičností. Jednoduše méně Krzyszstofa Pendreckého a více Hanse Zimmera či Johna Williamse.
Sigur Rós samozřejmě nikdy nebyli imunní určitému stupni bombastičnosti, vždy to ale zachraňovali kouzelnou dětskou naivitou, s níž ve svých zvukových melodramatech přistupovali k obřím poryvům emocí. A když už nadužívali smyčce, tak jako na ( ) jen v kombinaci s chytrými písňovými kompozicemi. Valtari rovnou háže posluchače do řeky zvuků a nechá ho v ní pořádně vymáchat. Je to přinejmenším jako odvážný kariérní tah, funguje to ale i v hudební rovině.
Valtari je jako zenový příběh o mnichovi, který neví jestli se vydat vlevo nebo vpravo a tak mu mistr poradí, aby se vydal nahoru. „Nanebevzetí" Sigur Rós nepochybně rozdělí fanoušky na ty, kteří s kapelou půjdou dál a na ty, kteří se už zastaví. Něco mi říká, že Jónsi a spol. přesně něco takového chtěli.
Od kultovních kapel se čeká, že s každou deskou překvapí své posluchače a na rozdíl od Radiohead, kteří na King of Limbs jen nejistě přešlapovali z jedné nohy na druhou, zvládli Sigur Rós tento krok oslňujícím způsobem. Pokud by se snad měla kariéra islandské skupiny v nejbližší době zavřít, pak si s novinkou napsali skvělý epilog.
Sigur Rós: Valtari. CD, 54 min. Vydává společnost EMI, 2012
