Recenze – Při trošku zvýšené nákupní horečce se daly světelné koule zavěšené nad pódiem považovat za speciální ikeáckou nabídku a ukázku severského bytového designu. Ovšem to vše jen do chvíle, kdy se pod nimi objevila čtveřice Islanďanů a rozehrála úvodní Svefn-g-englar; pak se z nich staly balony, v jejichž koši Arena HC Sparty prožila pět neděl.
Sigur Rós přijeli na pražský koncert bez avizované smyčcové i dechové sekce, ostatně budou chybět i na velké části jejich evropského turné. O to víc ale vynikla soustředěná a němá produkce, bez vysvobození jakýmkoli zlehčujícím nebo zjemňujícím prvkem.
| Čtěte také: Sigur Rós přivážejí perkuse z baletních střevíčků Sigur Rós podléhají globálnímu oteplení Sigur Rós zvou na návštěvu domů: Zujte se |
Sportovní hala upírala zrak na čtyři chlápky v kostýmech jak ze Zemanovy verneovky, u nichž by se dalo tušit – a nebylo by to překvapivé - že si vykají, oslovují se příjmením a dědičným titulem. Na Sigur Rós je totiž fascinující, že byli v Nautilu 20 tisíc mil pod mořem tak dlouho, až ztratili vyhlídky, a pak i zájem se vůbec vynořit.
Tahle směs prezentovaného odstupu, přetlaku a klaustrofobie nutí diváka zírat do okna té ponorky, i když se uvnitř zrovna v tu chvíli nic nového převratného neděje.
Ačkoli vlastně ano. Skladby z nového alba Með suð í eyrum við spilum endalaust, které v kontextu diskografie působí euforicky, dokázaly do jindy tklivého koncertního vystoupení vnést klid.
A to není rozhodně myšleno co do tempa, ale výhradně emocionálně. Protože roztleskávání publika při novém singlu Gobbledigook byl slušný kvapík. Note bene roztleskávání na koncertě Sigur Rós, to mě lechtejte.
Symbolický byl v tomto ohledu zklidnění efekt padajícího sněhu ve skladbě Festival. Kdykoli totiž padá sníh, rozhostí se tichá smířlivost, jež bývá potřeba. Charakteristickým prvkem pro Sigur Rós, který vyleze obzvlášť na koncertě, je totiž fakt, že zpěvák Jónsi Þór Birgisson si nikdy neuleví řevem. Zůstává ve falsetu a nenechá úzkost odplout hlasem.
Což je věc, kterou neustojí ani největší kníkal, Thom Yorke z Radiohead. Ani on nedokáže čas od času hystericky v refrénu nevyvětrat tíhu toho, co se nashromáždilo ve sloce. Ne tak Sigur Rós. Veškeré obavy a sevření, které Jónsi naznačí v úvodní části, se vždy pouze překlopí do mohutně gradovaného outra, ale nikdy se neuvolní, natož vyřeší.
K oddálení katarzního ventilu přispívá i fakt, že v mnoha skladbách Jónsi prostě zpívá svojí smyšlenou řečí Vonlenska. A pokud někdo používá jazyk, která nic neznamená, pak se nevyhnutelně odsuzuje do pozice, že mu nikdo nebude rozumět.
Ale nevykládejte si to jako beznaděj, protože to při všech popsaných obstrukcích není ta emoce, která se do sálu dostává. Sigur Rós si nezahrávají s tolik populární nedořečeností a náznaky, nezatajují vůbec nic.
Pouze připouštějí možnost, že úplně vše se říct nedá a to je pro publikum absolutně nejpřitažlivější. To vzbuzuje zvědavost a nutí se účastnit.
Projevilo se to i ve finálním, až na patnáct minut nataženém přídavku Popplagið (Untitled #8), který se stejně zdál krátký. Ačkoli slušně zaplněná hala vyvolávala a vydupávala Sigur Rós dál, oni už se přišli jen dvakrát uklonit jak ve státní opeře. Přesně to stačilo, balony pomalu splaskávaly.
Sigur Ros v MoMA
