Recenze - Deska No Line On The Horizon měla pro U2 načrtnout nové obzory jako kdysi přelomové Achtung Baby. Zásadní zvrat se ale nekoná.
Na druhou stranu. Stařičká hymna o neschopnosti soužití s milovaným protějškem With Or Without You zní dnes už tolik samozřejmě. Při poslechu nové desky je ale dobré si vzpomenout, že i ona v roce vydání alba The Joshua Tree působila podivně znepokojivě.
U2 tehdy s Brianem Eno a Danielem Lanois za zády vystavěli svěží zvukovou a písňovou krajinu, kterou následně v 90. letech podrobovali nemilosrdným elektrošokům. Teď jí znovu obtahují kontury a opatrně přidávají nové odstíny; poučenost experimenty jen zurčí pod povrchem.
Nové století znamenalo pro oficiálně největší kapelu na světě spíš než návrat ke kořenům - Back To The Roots návrat na střechy - Back To The Roofs. Tedy tam, kde U2 rádi propagují svoje novinky. U2 totiž nemají rádi strop.
Potřeba důkladného průzkumu
Pro malého muže s velkými ideály neexistují hranice; snění je pro něj povinnost. Nutnost, která umožňuje realizovat pro ostatní nemyslitelné. Bono stejně jako ve svých spasitelských potřebách nebere ohled na to, co remcají cynické jazyky.
No Line On The Horizon je rafinovaná nahrávka. Laxní novináři možná pod tíhou uzávěrky desku po letmém poslechu odzívnou. Rozostřenost starých známých nápadů se s těmi nijak okázale novými zaceluje velmi pozvolna, právě kdesi na horizontu.
Otázkou je, jestli v době, kdy vychází tolik dobrých nahrávek, mají lidé na důkladný průzkum čas.
Ale když jste se poprvé setkali s One, taky jste nebyli unešeni, jen už si to dnes po tisícím poslechu nepřipustíte. Nicméně je i zřejmé, že tak velké hymny z No Line On The Horizon nejspíš nerozkvetou.
U2 se po celé devadesátky urputně bránili znít jako U2. Teď už na třetí desce v řadě dávají naprostou volnost esenci toho, čím jsou: naléhavými srdcerváči milujícími balancování na hranici patosu a velkých témat. Neustále analyzují nesnesitelnost okamžiku, ať už pod tíhou emocí nebo stavu světa, který ani s padesátkou na krku zatvrzele nepřestávají toužit změnit.
Je ve mně část, která je v chaosu tichá/ A v tobě část, která chce, abych hlučel... Zblázním se, jestli se nezblázním dnes v noci. (I´ll Go Crazy If I Don´t Go Crazy Tonight)
| Čtěte také: U2 ze střechy odstartovali záchranu byznysu i světa U2 na prvním klipu nové desky povolali generálky Bono se stal sloupkařem v New York Times U2 3D je účinné placebo při čekání na nové písně |
Hudba na No Line On The Horizon je soulová v prvotním slova smyslu. Jestli nové písně U2 nejsou zvukově objevitelské, pak rozhodně nepostrádají duši. Spíš než by se napojily na trendy zvuk nu-raveu, pustili si producentské členy rodiny Ena a Lanoise k tělu blížeji než obvykle.
Eno přitom tentokrát neměl povolení k arty-znásilňování jako u projektu Passengers, U2 chtěli znovu oživit jejich stránku - lásku ke gospelu.
Neměli jsme na výběr
Ano, Irové se na No Line On The Horizon občas naprosto vědomě recyklují. The Edge naplno rozbaluje databanku zvonivých kytarových vyhrávek, které někdy až příliš evokují slyšené. Unknown Caller je kytarové dvojče devět let staré Walk On a vůbec jde o tak čistokrevnou jůtuovštinu, za kterou by ho zbylí členové před dvanácti lety ukřižovali.
Texty jsou oproti minulosti odosobněnější. Často vyprávějí příběhy jiných, ale spojnicí je kumulace hesel, kterými se Bono už pěkných pár let definuje - krom sebeironizujících poznámek se znovu objevuje odpuštění, touha po novém začátku, písně uvízlé v hlavě nebo téma klečení, které vždycky skrývá naději k následnému povstání na nohy.
No Line On The Horizon není obraz beznaděje, ale nezlomné víry v budoucnost: "I podělanej svět občas vyprodukuje růži" (Cedars Of Lebanon). A uvědomění si nebezpečí přílišné naivity: "Vybírej si své nepřátele pečlivě, protože tě budou definovat."
A protože Bono v Get On Your Boots slibuje, že zrovna teď nechce mluvit o válkách mezi národy, vybízí ženy, aby si obuly sexy boty a zjednaly na Zemi pořádek. Nejspíš někde mezi přiznaným alibismem a pravdou se v typicky klenuté Magnificent obhajuje: "Narodil jsem se, abych pro tebe zpíval, neměl jsem na výběr."
V čele, byť pro někoho jen za zásluhy
Album je prošpikované chorálovými nápěvy oh oh oh, a láskou se tu pochopitelně taky nešetří. Poprvé ale jako by přiznali hudebníci svůj věk. Hladivé klávesové zahuštění neútočí na mladé dívky, je určeno staršímu, snad usedlejšímu publiku. Sexualita, která byla pro hudbu U2 vždycky tolik důležitá, je nyní jaksi uvědomělá.
Právě proto jsou možná první setkání s No Line On The Horizon tolik rozporuplná. Je ale dobré si uvědomit, že stejně tak byl emočními hesly a výkřiky obsypaný Jozuův strom.
Sedmi a půl minutová Moment Of Surrender, která se objevila na desce v podobě, jak ji U2 zahráli napoprvé, sedí v meditativním oparu posledních desek Leonarda Cohena. Nahrávací marocké seance prosákly na album ve vzdušnosti, díky které si lze snadno představit, nebo snad i zaslechnout (?) nad jamující kapelou švitořící ptáky.
Album nepředstavuje pro kapelu zlom, o kterém se v obvykle a příznačně velkohubých rozhovorech nechali slyšet. Jen ukazuje možné - a možná až příliš opatrné - směřování: Nadýchat se čerstvého vzduchu na exotických místech a na moment (a trochu ze setrvačnosti) ujet pelotonu všech těch Franz Ferdinand, Kings Of Leon, Killers a Coldplay, kteří se ještě musí hodně učit a snažit, aby se zabydleli v prostoru, kde jsou U2 stále vládci.
I když pro někoho třeba už jen za zásluhy.
U2: No Line On The Horizon. CD, 52 minut. Vydala firma Universal, 2009.
