Recenze - Jack White se po necelé dekádě vrátil do Prahy. Zatímco v roce 2005 se představil v červenobílé kombinaci v rámci úsporného dua White Stripes, včerejší halový koncert v pražském Fóru Karlín představil na sólové dráze putujícího muzikanta v mnohem variabilnějším rozpoložení. A také, přes převažující modrobílou kombinaci, výrazně barevnějším.
Nakažlivý hybrid a dochvilnost
Příchod na koncert Jacka Whitea na poslední chvíli se ve čtvrtek 13. listopadu nevyplatil dokonce ze dvou důvodů. Zaprvé člověk strávil ve frontě vinoucí se až na polovinu cesty ke stanici metra Křižíkova pěkných pár minut navíc a za druhé propásl možnost vychutnat si krátký set brooklynské indiepopové pětice Lucius, jejíž hudba bývá občas přirovnávána k tvorbě písničkářky Feist nebo třeba sourozeneckého dua Tegan & Sara.
Jejich chytlavý rukopis se pohybuje od country kořenů, přes nadýchané současné popové trendy s klasickým zvukem 60. let až k novovlnným retrofuturistickým výstřelkům.
Středobodem kapely jsou ale báječně sezpívané vokály Jess Wolfe a Holly Laessig, což koncert podtrhnul hned dvojnásobně. Zatímco jejich debutová deska Wildewoman sází spíš na uhlazenější popovou notu, živý koncert představil kompozice často nakopnuté zdvojenými party bicích nebo citováním letitých hitů (např. I Wanna Dance with Somebody od Whitney Houston). Nakažlivý hybrid starého a nového popového vidění by si zasloužit samostatný večer v české kotlině!
Barevnější White Stripes
Pak už se ale zatáhla opona, na pódium vběhli bedňáci, stylově vyšňoření v gangsterském, aby připravili jednoduchou černobílou stage (kterou po celý koncert doplňovala temně modrá světla) pro hlavní hvězdu večera.
Jack White nasázel během své kariéry na desky řady svých projektů poměrně velké množství hitů, přesto je jeho jméno spojeno především s revivalem syrového rocku v mainstreamových vodách, kam tuto polozapomenutou víru zasel s ledovým klidem vizionáře. A stejně tak, jako se jeho hudba ve studiové podobě slyšitelně vymezuje vůči přeprodukovanému rockovému střednímu proudu, tak i koncert vytahuje jiné trumfy, než jsou čistota zvuku, ohromující produkce nebo vizuální pastva pro oči.
White se svými pěti spoluhráči sází na živelnost, která sice s sebou přináší jistou neučesanost projevu, na druhou stranu parní válec jménem White nenechá nikoho nekonečným dolaďováním nástrojů v pauzách mezi písničkami vychladnout. Ano, i v Praze jsme si užili hromadu nepříjemného vazbení nástrojů, hlukových meziher, kdy se všichni protagonisté tak trochu zaplétali sami do sebe, přesto když principál zavelel mocným riffem, zbytek spoluhráčů ihned věděl, jak se mají v následující moment přidat.
Koncerty Jacka Whitea jsou v současné době složeny ze tří položek: ze skladeb dvou sólových desek, řady zdařilých coverů a také z hitů White Stripes. A především hitovky původní dvojice si současná šestice upravuje před publikem často hned na několik způsobů. Jako by se po letech aranžérského asketismu snažili dohnat ujetý vlak a obohacují skladby o klávesové, houslové nebo steel kytarové aranže. Stále se pohybují v trojúhelníku mezi country odkazem Johnnyho Cashe, rockovým zlatodolem Led Zeppelin a blues delty Mississippi.
Tvárná kapela, která má podle potřeby po ruce kontrabas, banjo nebo třeba theremin, ovšem původní materiál přejede takovou silou, že na zmasakrovaných tvářích oddaného publika zůstal pouze nechápavý výraz.
Schválně se ve svém reportu nezaměřuji na výčet jednotlivých skladeb. Celý, více než dvě hodiny trvající koncert rozdělený na dvě poloviny delší pauzou, působil totiž ne jako přehlídka šlágrů, ale jako kompaktní celek, ze kterého žádná položka výrazně nevyčuhovala. I když i ten byl paradoxně neustále nabouráván řadou stoptimů, vsuvek, meziher či nečekaných odskoků, z nichž některé odvály náladu okamžiku výrazně jinam.
Pokaždé ale Jack zařadil jinou rychlost tak samozřejmě, navíc s okamžitou podporou svých spoluhráčů (speciální vyznamenání si zaslouží především razantní bubeník Daru Jones), že na dohady nezbyl čas. Ani nečekaný skon klávesáka Ikey Owense a čerstvá náhrada v podobě Deana Fertita, rozjetý stroj nepřibrzdila. Díky tomu jsme si mohli na vlastní kůži zažít, že revival rocku může být nejen zábava, ale také inspirace pro zajímavé, rockově futuristické koncepce.
Jack White. Forum Karlín, Praha, 13. listopadu 2014.
