Praha - Je něco před půl devátou a necelých dvacet tisíc lidí zhruba ze dvou třetin zaplňuje plochu slávistického stadionu v Edenu. Nejvyšší čas "Get Party Started".
Pink seskočí z obří koule zavěšené na jeřábu a není to zdaleka poslední akrobatický kousek, který ten večer předvede. Později dojde na svérázný "stage diving" v zorbingové kouli, nakonec se v rámci přídavku So What nechá připoutaná k lanům vytáhnout vysoko nad jásající davy a všelijak se tam točí, kroutí a plave vzduchem.
Estetika pouťového kýče, pokřivená melancholie rozšklebených klaunů, šestákové obrázky; obří projekce se vyžívá v tisíckrát vymletých motivech, které už dávno nepůsobí ani dekadentně, natož šokujícně. Nicméně vizuální složka na rozdíl od posledního koncertu v Pink v Praze nehraje tak důležitou roli.
Tohle není předstírání
Spíše než pouťové projekce člověk sleduje na menších postranních obrazovkách přenos z pódia. Pink strhává pozornost od těkavé projekce na svou živelnou rozjívenost. Tohle není sterilní předstírání perfektní show a načinčané radosti.
Čtěte také:
Cirkusačka Pink se zranila, v Praze prý ale vystoupí
Pink v úterý se svým cirkusem znovu navštíví Prahu
Z Pink prýští živočišná energie a dobrá nálada: pakliže jí kdy kdo těžko uvěří, že je dekadentní pouťovou rebelkou, rozhodně jí lze věřit, že se ten večer výborně baví. A stejně tak působí věrohodně, když prohlásí, jak se jí Praha líbí. Jasně, tohle se říká pokaždé, ale rozjívený úsměv energické třicetileté zpěvačky se zdá být nefalšovaný.
Mezi skladbami objednává své matce víno a absint, přebírá desítky plyšáků a dárků a glosuje okolnosti předešlé pražské pitky: "Je zázrak, že po včerejšku zbyl v Praze ještě nějaký alkohol." Ať v promluvách k nadšenému publiku, tak při zpěvu jí lze těžko upřít obrovskou porci sebejistoty.
Různorodé publikum
Koncert si očividně skvěle užilo i publikum, jehož složení šlo obdivuhodným způsobem napříč generacemi. Na ploše vršovického stadionu lze spatřit jak plačící dojaté děti školního věku, tak dobře situované páry spokojených čtyřicátníků. A když zavětříte ve vzduchu opar marihuany, stačí se otočit po větru a vidíte partičku polonahých punkáčů, jak se zpíjejí mochitem a tančí na Pink kankán.
Repertoár stál především na poslední desce Funhouse, nemohly samozřejmě chybět klasické hity ze starších desek, tedy Just Like A Pill nebo Dear Mr. President. Překvapivě dojde i na velké množství coververzí. Edenem zazní Roxanne od The Police, Basket Case od Green Day anebo My Generation od The Who.
Právě kontrast mezi energickou rock´n´rollovou vypalovačkou a zbytkem vlastního repertoáru ukazuje, že Pink by slušelo víc rock´n´rollových, svižných a klasičtějších poloh.
Její repertoár jako by často zůstal kulturně uvíznut na přelomu 80. a 90. let; a třeba Just Like A Pill zní jako znělka z nablblého středoškolského seriálu z konce tisíciletí. Původnost, aktuálnost, přesah, hloubka, nic takového Pink nepotřebuje. A nikdo z těch tisíců lidí to po ní v Edenu ani nežádá.
Na deskách je Pink zosobněním zautomatizované a šablonovité sázky na jistotu, naživo ale dokáže celé té prohlédnutelné sázce na jistoty vdechnout život a elektrizující energii.
Úctyhodný výkon profesionálky
Člověku může být z duše protivné a kulturně iritující, když se stylizuje do role rebelky - její rebelii může těžko uvěřit kdokoliv střízlivý a starší deseti let. Může se někomu zdát nanejvýš pokrytecké, jak se vymezuje vůči světu hudebního byznysu, jehož pravidla ale dodržuje s až dojemnou zásadovostí.
A může se kdekomu otevírat kudla v kapse, když s naivní prostotou nafukuje morální rozměr nakynutého ega na primitivní kritice George Bushe.
To všechno po úterním koncertu nadále platí, ale i ten nejzarytější odpůrce Pink musí po úctyhodném výkonu v pražském Edenu uznat, že v rámci svého žánru odvádí Pink a její tým profesionální práci; stejně jako by jí hluchý nepřiznal výjimečné pěvecké schopnosti.
Fakt, že všechna ta energie a nesporný talent je vkládána do kulturně a hudebně banálního výrazu, je už otázkou k posouzení dle individuálních kulturních preferencí a vkusu.
